Zemánek (ČSSD): Je zavrženíhodná aplikace ekonomického programu ČSSD?

Autor zvyšování daní z příjmu právnických osob a zavedení progresivní daně považuje za klasický socialisticko-keynesiánský program. Jako libertarián jej považuje za zcela špatný a uvádí, že cesta by měla být opačná.

Nebudeme se zabývat tím, jestli někdo věří v Červenou Karkulku a jiný ve Sněhurku a 7 trpaslíků. Dáme přednost reálným postojům. Je zřejmé, že myšlenky uvozují v konkrétní činy a jejich důsledky. Např. v V Bibli je psáno „Podle skutků poznáte je.“

Autor by si měl uvědomit, že socialistické a keynesiánské nazírání světa představuje odlišná pojetí. Navíc, je možné nazírat na určitou realitu z různých pohledů. Ještě nedávno se v Parlamentu ČR spojovali poslanci všech stran v jednotný šik, když šlo o jejich platy, bez ohledu na to, zda jsou keynesiánci nebo liberálové. Chtěli bychom náhled autora doplnit.

Autor upozorňuje na to, že stát je přebujelý. Dovedeme si představit, že některé instituce by mohly být agregovány do vyšších celků nebo by jejich činnost převzala jiná organizace. Stát, ale na druhé straně má nezastupitelné úkoly, které musí financovat. Zdroje financování se získávají mj. daněmi. Placení daní tedy není obírání lidí. Stát by mohl pomocí daní obírat též podniky. Zdroje daní jsou tedy různé povahy a nejsou tvořeny jen penězi od lidí.

Zarážející je tvrzení autora „lidé by sami měli rozhodovat o tom, jakým způsobem chtějí své peníze vynakládat“. Toto tvrzení vyvolává dojem novinového článku a ne seriózní analýzy nebo dokonce může vyzývat k revoluci, kterou si v současné době převážná většina obyvatel nepřeje.

Autor upozorňuje na nehospodárnost při řízení státu. S tím lze s určitými výhradami i souhlasit. Lze též souhlasit s myšlenkou, že redistribuce daní sama o sobě nepřináší efektivitu nebo zlepšení života lidí. Efektivnost ale může přinášet struktura rozdělování prostředků a chování příjemců peněz z redistribuce.

Autor při formulování svých záměrů zapomíná na diferenciaci příjmů. U chudých příjmových skupin se daň může odebírat prostředky na úhradu nezbytných potřeb, kdežto u vysokých příjmů daň může odebírat prostředky, které se základních potřeb nedotýkají. Názorově se lze přít o to, zda má být jedna sazba daně (solidární daň) nebo sazeb více. Obecně je solidární daň výhodnější pro vyšší příjmové skupiny a nevýhodnější pro nízkopříjmové skupiny. Rozbor diferencované daně lze i se zdůvodněním nalézt v knize Karla Engliše Finanční věda, nakl. Fr. Borový, Praha, 1929.

Autor tvrdí, že čím více vybereme daní, tím menší prostor se vytváří pro podnikání živnostníků, nebo podnikatelů. Jde o polopravdu, protože čím více se vybere daní, tím větší prostor se vytváří prostor k tomu, aby živnostníci nebo podnikatelé dostávali investiční pobídky, dotace atd.

Určitý postoj k reálnému dění ve vztahu k ekonomii poskytují následující slova z knihy Harry Magdoff- Paul M. Sweezy, „The Crisis and the Responsibility of the Left“, Monthly Review 39, no. 2 (červen 1987) 1-5:

… nemohou být pochybnosti o tom, že reformy by se měly v první řadě orientovat na upokojení základních potřeb lidí v oblasti výživy, bydlení, zaměstnanosti, zdravotnictví, vzdělání nebo trvale udržitelného životního prostředí. Převezme vláda zodpovědnost za zajištění užitečné práce všem, kdo ji chtějí a potřebují? Bude bydlení dostupné pro všechny (aniž by se museli zavazovat k obludným hypotékám) tak, aby přístřeší měli i lidé bez domova a jednotlivci žijící v nuzných sociálních podmínkách? Bude zaveden jednotný systém zdravotního pojištění, který bude sloužit potřebám všech a jenž nahradí nejhorší a nejdražší systém zdravotní péče celého vyspělého kapitalistického světa? Budou výdaje na obranu sníženy natolik drasticky, aby mohlo dojít k ukončení politiky imperiální nadvlády? Budou na bohaté uvaleny vysoké daně a dojde k přerozdělení příjmů a bohatství? Dostane se životnímu prostředí na lokální i globální úrovni náležitá ochrana? Stane se právo na sdružování skutečností? Pokud tyto předpoklady důstojného života v budoucnosti vypadají za současných podmínek neuskutečnitelně, měli by lidé vzít svůj osud do vlastních rukou a vytvořit společnost, která tyto cíle naplní. V první řadě je nezbytné „dohlédnout na to, aby morálka i ekonomika stejnou měrou podporovaly intuitivní pocit lidových mas, že lidské a přírodní zdroje společnosti mají sloužit všem, a nikoliv jen privilegované menšině.

Obsáhlá část článku je věnována minimální mzdě. Pro úplnost zahrneme do úvahy existenční minimum a životní minimum. Vyjdeme dat platných pro rok 2015.

Minimální mzda je nejnižší přípustná výše odměny, kterou je zaměstnavatel povinen vyplatit zaměstnanci za vykonanou práci. S účinností od 1. ledna 2015 je výše minimální hodinové sazby rovna 55,- Kč / hod a pokud má zaměstnanec odpracováno 40 h týdně je výše minimální měsíční mzdy 9 200 Kč.

Jeden z návrhů minimální mzdy je 12 000 Kč.

Pro úplnost se zmíníme o životním a existenčním minimu. Životní minimum představuje minimální peněžní příjmy, které jsou nezbytné pro zajištění výživy a k uspokojení ostatních základních potřeb člověka. Existenční minimum je považováno za minimální hranici peněžních příjmů sloužící k zajištění nezbytné výživy a ostatních základních potřeb člověka na úrovni umožňující přežití.

Existenční minimum je pro jednotlivce stanoveno 2 200 Kč.

Životní minimum pro jednotlivce je 3 410 Kč. Životní minimum pro společně posuzované osoby je pro první společně posuzovanou osobu 3 140 Kč a pro druhou a další společně posuzovanou osobu takto:

- od 15 let věku, která není nezaopatřeným dítětem 2 830 Kč

- od 15 do 26 let věku, je-li nezaopatřeným dítětem 2 450 Kč

- od 6 do 15 let věku, je-li nezaopatřeným dítětem 2 140 Kč

- do 6 let věku, je-li nezaopatřeným dítětem 1 740 Kč.

Zdroj: www.uctovani.net

Autor se striktně staví proti minimální mzdě, i když, jak jsme výše viděli minimální mzda v České republice existuje. Tvrdí: „Minimální mzda je natolik ekonomicky nesmyslná, že i dneska člověk, alespoň trochu ekonomicky vzdělaný, může mluvit v současné době o nějaké prospěšnosti. Minimální mzda je nesmysl, protože pokud jsme méně produktivní než je výše minimální mzdy, tak ztratíte práci. Minimální mzda je tak jeden z efektivních způsobů jak zvýšit nezaměstnanost.“

Toto tvrzení je účelové. Nahrává jedné straně dvojice podnikatel a zaměstnanec. Ekonomická teorie se minimální mzdou jako takovou nezabývá. Když se něčím nezabývám, neznamená to, že jde o nesmysl. Ekonomická teorie je jednou ze spektra společenských věd. Uvedeme při této příležitosti např. etiku.

Množství nezaměstnaných, které představuje „zásobu“ práce, umožňuje podnikateli snižovat mzdu nebo snižovat zaměstnanost. V praxi se vyskytují i takové případy.

Předpokládejme, že podnikatel při určité ceně své produkce a ceně práce maximalizuje svůj zisk. Je-li skutečná mzda rovna nebo větší než minimální mzda, pak je vše v pořádku. Je-li skutečná mzda rovna menší než minimální mzda, pak je podnikatel nucen vyplácet vyšší mzdu. Zvětšení nákladů lze kompenzovat růstem příjmů např. růstem ceny nabídky, růstem produktivity práce apod. Může ovšem existovat i dosti nepravděpodobná cesta neefektivní výroby.

Na druhé straně pracující nepracují pro podnikatele z lásky, ale proto, aby uživili sebe a své rodiny.

Občan tohoto státu, by měl mít tolik prostředků, aby mohl žít. Vezmeme-li za míru této částky platy občanů, které lidé v demokratických volbách zvolili za své reprezentanty, pak částka navrhovaná jako minimální mzda je opodstatněná. Nivelizace mezd a platů není správná, ale není ani správné to, že některé skupiny lidí si vymůžou mzdy a platy, které nejsou adekvátní jejich zaměstnání, podle hesla „urvi co můžeš“. Z tohoto pohledu je navrhovaná částka minimem.

Autor praví, že „Podnikatelé nejsou zlí a chamtiví, jak se vytváří obrázek o nich. Potřebují dosahovat zisku, aby byli motivováni tím, aby vytvářeli nějakou činnost a byli prospěšní nám všem. Autora nepřestává překvapovat, kolik politiků po ní stále volá a nevím, zdali tak činí z populismu nebo totální ekonomické nevzdělanosti. Nevím, co je horší.“ Jde opět o určité obecné líbivé tvrzení. Lze souhlasit, že cílem podnikatelů je dosahovat zisku a že podnikatelé nejsou zlí a chamtiví (zde však chybí slovo někteří, např. někteří podnikatelé vytvoří pro své zaměstnance ubytování a infrastrukturu zabezpečující život) Ale na druhé straně chamtiví a zlí podnikatelé existují. Zde je potíž i v praktickém životě se zapomíná na to, že některé výroky platí v určitých případech a týkají se určitých lidí.

I zde je diferenciace. Jako zkušený ekonom, by měl autor dát v úvahu podloženou alternativu minimální mzdě, kromě státem vydávaných poukázek na nezbytnou potřebu obyvatel.

Pokud se týká vztahu zaměstnavatelů a zaměstnanců nebo chudých a bohatých připomeneme slova Mahátma Gándího:

Zaprvé: dobro každého jednotlivce je obsaženo v dobru všech. Zadruhé: práce advokáta má stejnou hodnotu jako práce holiče - každý z nich má stejné právo vydělávat si na živobytí prací. Zatřetí: život plný dřiny, tedy život zemědělce nebo řemeslníka - to je život, který stojí za to žít.

Jste svobodní a můžete pracovat pro jakkoliv vysoký zisk. Měli byste si však uvědomit, že toto bohatství vám nepatří: patří lidu. Vezměte si, co potřebujete k naplnění svých oprávněných potřeb, a zbytek použijte pro dobro společnosti.

Bůh stvořil člověka, aby pracoval pro svou obživu. Bible říká: „V potu tváře chléb svůj dobývati budeš. „ Ti, kteří jedí a nepracují, jsou zloději.

Proč bych měl příst, když nepotřebuji pracovat rukama, abych se uživil? Protože jím, co mi nepatří. Žiju z okrádání svých spoluobčanů. Uvědomte si, odkud pochází každý haléř, který se dostane do vaší kapsy, a dáte mi zapravdu.

Odmítám urážet nahé tím, že jim budu dávat oblečení, které ve skutečnosti nepotřebují, místo abych jim dal práci, kterou velmi potřebují. Nehodlám spáchat ten hřích, že bych se stal jejich patronem a mecenášem. Uvědomím-li si však, že jsem přispěl k jejich ožebračení, nebudu jim dávat drobty ani staré hadry, ale to nejlepší ze svého jídla a svého oblečení a připojím se k nim v práci.

Majetek České republiky před rokem 1989 byl natolik velký, že by pro každého občana generoval rentu, která by mu alespoň částečně umožňovala přežít. Osud tohoto majetku je dostatečně znám. Díky Washingtonskému konsensu, který se týkal jiných zemí a byl aplikován v jiném čase, došlo k opožděné aplikaci mezinárodním společenství na naší zemi. V důsledku toho byla řada výrob utlumena nebo zastavena. Škody, které vznikly České zemi a jejím obyvatelům nikdo nenahradil a již nenahradí.

Lze souhlasit s autorem, že program Sociální demokracie povede k vyšším státním příjmům, i když toto tvrzení není jednoznačné, a že stát bude přerozdělovat více prostředků.

Nelze však souhlasit s tím, že a každá koruna utracená státem by přinesla méně produktu nebo bohatství do společnosti, protože stát ji neumí utratit tak efektivně jako spotřebitel či podnikatel. Toto tvrzení známe z počátku privatizace v ČR. Autorům těchto tvrzení zřejmě unikly prosperující francouzské státní podniky. Také v naší republice bychom našli prosperující státní podniky. Pokud se týče spotřebitelů, pak nižší příjmové skupiny obyvatel, které žijí od výplaty k výplatě, mnoho prostoru pro efektivní utrácení nemají.

Autor dodává, že by „větší přerozdělování vedlo k vyšší korupci, což koneckonců vidíme i dneska. V podstatě by celý program z velké části zaplatila střední třída. V současné době není díky technologiím vůbec těžké založit si svou firmu jinde. Politici s tím nemůžou bojovat. Podle toho, jak jsou nastaveny příjmy a výdaje v rozpočtu, tak politikům nic jiného nezbývá, než formou daní vybírat další peníze. A je otázkou, kdy podnikatelům dojde trpělivost a odejdou do daňových rájů nebo se přesunou do šedé ekonomiky. V obou případech stát nedostane nic.“

Domníváme se, že lze nalézt a hlavně aplikovat nástroje, které odchodu podnikatelů do daňových rájů nebo se přesunu do šedé ekonomiky zamezí.

I v současné době lze najít různé manipulace s podniky a cenami podniků a úspěšně se jím čelí. Naznačíme jeden z používaných postupů:

Zisk v daňovém ráji, náklady tam, kde jsou odpočitatelná položka, dividendy, kde nulové zdanění dividend, investice tam, kde investiční stimuly. Firmy se přesunou na lodi v neutrálních vodách.

Zde se dostáváme k požadavku, aby v této zemi existoval fungující stát, tj. dlouhodobě existoval pořádek a řád. To mj. vyžaduje stálý legislativní rámec. Neustálé novelizace některých zákonů svědčí o kvalitě a odbornosti zaměstnanců ministerstvech a o zavádění politických aspektů do rozhodování a do řízení státu. Při rozhodování je nutno v rámci jednotlivých složek státní správy vycházet z tvorby dlouhodobých parciálních koncepcí a z provázání těchto koncepcí do integrovaného celku, který by odpovídal potřebám převážné většiny obyvatelstva.

Petronius v Satirikonu říká: „K čemu jsou zákony tam, kde peníze vládnou“. V některých případech se stalo soudnictví zdrojem obohacování, nebo nástrojem řešení konkurenčních střetů, což je v rozporu se zákony i s etikou a znevažuje stát jako instituci.

Autorovi by stačilo, kdyby demokracie byla přímá. Aby stát fungoval spolehlivě je, aby existovala alternativa. Tady však podle autora neexistuje. Autor říká: „Pokud chcete žít v Česku a připadat do tohoto systému, pak si nemůžete vybrat. Stačilo by dát regionům možnost, aby mohly nabídnout podmínky k životu, ať už formou jistot či zdanění. Pokud by si každý z nás mohl vybrat, v jakém kraji se chce usadit – transakční náklady jsou minimální, pak věřím, že by se vyvinul efektivnější stát formou konkurence.“

Podotýkáme, že nejpřímější demokracií by bylo referendum, ale to je v některých zemích náročné a nákladné a dokonce někdy nežádoucí. Navíc, je běžně známo, že většina nemusí mít vždy pravdu. O vymývání mozků a manipulaci s míněním lidí raději pomlčíme.

Některé skutečnosti autor zjednodušuje, proto závěrem uvedeme několik poznámek. V období reálného socialismu (komunismus zde nebyl) existovaly možnosti pobytu v zahraničí a spolupráce se zahraničním v oblasti vědy a kultury a i v jiných odvětvích. Autor zřejmě neví o společném výzkumu, který byl financován východními a západními zeměmi, aby umožnil setkávání vědeckých pracovníků a společnou práci na projektech.

Decentralizovaná moc přináší velká rizika anarchie, zmatků a rozvrácenosti. V obdobích, kdy stát se dostává do obtíží, což bylo např. v antickém Římě v období republiky, senát na půl roku předal moc diktátorovi, aby nastolil pořádek.

Autor navrhuje, aby existovala alternativa a moc byla decentralizována a lidé měli mnohem větší možnost ovlivňovat, co se děje v jejich okolí. Domníváme se, že jde o přehnané tvrzení. Denní život naznačuje opak. Rozhodnutí krajů nebo obcí nejsou stejná v celém státě. Některé obce neuplatňují různé poplatky, jiné ano. Podívejme se např. na ceny městské dopravy apod. Tedy vize autora se v současnosti různou mírou naplňuje. Myslíme si však, že různé dílčí výhody nebo nedostatky v městech a regionech nejsou takového rázu aby vyvolaly migraci obyvatel.

Spoluautorem textu je Bohuslav Sekerka