Ještě jsem nebyl na světě, když po "bratrské intervenci" pěti spojeneckých armád v roce 1968 podepisovali občané ČSSR Poučení z krizového vývoje. Nebylo důležité, co si mysleli, hlavně, že podepsali. Nejspíš netušili, že šlo o začátek dlouhých dvaceti let normalizace. Doby, v níž si téměř každý dával pozor, aby před jinými, než blízkými přáteli, neřel svůj skutečný názor. Byla to doba autocenzury a rezignace na vlastní názor.

Pokrytectví se k nám po roce 1990 začalo postupně vracet. Nejdříve s vlnou politické korektnosti a multikulturalismu. Mysli si, co chceš, ale hlavně neříkej, že se ti nelíbí tamhleten pán, co vypadá podobně jako ten lump, co nás okradl.

Opětovné uzavírání vlastních názorů jen do vlastní hlavy pokračovalo v rovině právní. Firmy přestávají patřit jejich vlastníkům, ti totiž ztrácejí smluvní volnost. Nemohou si ani určit, s kým uzavřou pracovní smlouvu. A jde to ještě dál, už ani ten, kdo jedná za jiného, nemůže poctivě plnit pokyny zastoupeného, v tomto případě na trhu s nájemním bydlením. A aby toho nebylo dost, na frak dostávají od státu ti, kteří aktuální vlastníky státu nebo jejich snaživé podřízené zpochybní nebo naštvou.