Jeden tábor říká - udělaly hloupost, riskovaly, hazardovaly. Druhý tábor říká, že nikoli - běžně cestovaly, a neběžně byly uneseny. Tyto zatím opatrné debaty (opatrné proto, že všichni ctí soukromí dívek, které prošly peklem, což uznávají oba tábory, a oba se radují, že jsou zachráněny) jsou logické. Střetávají se tu totiž dva rozdílné světy. A nejsou o generacích, jak se také píše. Ani o světonázorech. Nemají ani žádné filozofické pozadí.

Zamysleme se - první názorová skupina říká: Člověk je tvor svobodný, může cestovat, má právo na civilizované chování, dívky měly právo jet do Indie, kde měly nějaký životní cíl....Ano, dívky měly právo... Druhá názorová skupina říká - udělaly hloupost, riskovaly.

Rozdíl mezi oběma skupinami? Do první rozhodně nespadají matky nebo otcové mající dcery, protože o tom to je.

Ano, mohla bych opakovat věty o tom, že lidská práva mají platit všude na světě, a že nikdo nemá právo nikoho unášet, a pak i věty o tom, že s únosci se nevyjednává a únoscům se neplatí. Takové věty se jistě dají podepsat. Jenže...

Jako matka s nimi nemohu souhlasit ani náhodou. Mám dvě dcery - jedna má přes třicet, druhá dvacet. Obě se zajímají o společenské otázky, jsou znalé v politice, nebojí se zabojovat za svůj názor, i kdyby jim ti působilo těžkosti, zkrátka rozhodně jsem z nich nevychovala sobecké bytosti. Učím je, že k volbám se chodí, a že člověk nemá být ovce, která se nechá napovídat kde co - používejte mozek, říkám jim "od narození". Zkrátka vychovala jsem z nich aktivní občanky.