V tu chvíli mi totiž došlo, že něco takového vyfotit v nafukovacím člunu na vesnickém rybníce by mohlo způsobit mezinárodní blamáž. Ta kila navíc… O zemské přitažlivosti nemluvě. To, co se u muže velkoryse přehlíží, a prezidentský pupek je vnímán s velkorysostí k mužským tělům vlastní, by ženě neprošlo. Vzpomeňme už několik let starou kauzu paní „původní“ Paroubkové, jak se do ní média pustila, že jako premiérova manželka není dostatečně hezká. I trend doby, kdy politikové mění své původní manželky za mladší modely (Petr Nečas je výjimkou, který vyměnil hezkou submisivní ženu za lehce ordinérní dominu), nám nedodává příliš sebevědomí.

Tedy představa, že se svým současným tělem oblečeným do jakkoli tvarovacích plavek brázdím rybník, a kolem pluje ochranka a na břehu jsou připraveni s výkonnými fotoaparáty pánové, kteří se domnívají, že fotit prezidenta v plavkách na rybníku je veřejnou službou, vylučuje jakékoli pošilhávání po obdobné funkci. Ne že bych na ni myslela – jsem totiž doposud zcela normální. Jen už prostě ne dokonalá, padesátka na krku, náročné povolání, zdravý životní styl občas dostává zabrat… Takže svlékat se před objektivy už rozhodně ne, a to ani v pseudo veřejném zájmu. Navíc v zemi, kdy nároky na ženy jsou tak vysoké.

Takže jsem toto léto pochopila, že prezidentkou nejen že nikdy nebudu, ale ani nechci - nikdy bych totiž nechtěla být takovou lovnou zvěří tak trochu úchylných novinářů. Když jsem se s touto komickou dedukcí svěřila přítelkyním, udělaly to nejlepší, co mohly. Napřed mne se smíchem ujistily, že jsou nadšeny, že nebudu nikdy prezidentkou, protože to už bych na ně neměla vůbec čas, a pak přispěchaly i těšínskými jablíčky. Sice prý mám kila navíc, ale současně nemám jedinou vrásku, které už je trápí několik let, a taky na mne marně hledají pomerančovou kůži… Zkrátka že to není až tak hrozné.