Českou pravici podle něj zničil, či přinejmenším výrazně poškodil, strach voličů, že jejich hlasy propadnou.

ODS hřešila na strach z ČSSD a KSČM. To už jí teď neprojde

„ODS léta pracovala s touto strategií: ´My si můžeme dělat, co chceme, můžeme dělat sociálně demokratickou politiku, protože všichni, kdo nechtějí socialismus ČSSD a KSČM, nás budou volit jako menší zlo a tím získáme nějaké středové voliče.` Tím pádem se ta strana posouvala a posouvala doleva, až jsme tu nakonec měli Nečasovu vládu, která zvyšovala daně, zaváděla různé možné i nemožné regulace i další levicové věci. ODS nikdy nebyla ve stavu, že by se musela bát, že pravicoví voliči zůstanou doma či budou volit malé pravicové strany. Tím pádem, že se voliči chovali racionálně, že nechtěli, aby jejich hlasy propadli, tak se chovala racionálně i ODS, která na to spoléhala a hřešila. Vedlo to k tomu, že se z ODS téměř stala druhá sociální demokracie,“ vysvětlil Hampl.

Proto si Hampl myslí, že by se voliči pravice měli zbavit strachu volit malé pravicové strany, za které považuje Hlavu vzhůru! či Stranu svobodných občanů: „Zůstat doma, když nemám koho volit, je legitimní rozhodnutí, stejně tak volit nějakou malou stranu, která nemá dle průzkumů šanci dostat se do Parlamentu.“ Podle Hampla je TOP 09 moderní levicová strana obamovského typu.

Je jedno, jestli bude v rudé sněmovně o pár více či méně pravičáků

Hampl míní, že rozhodnutí Václava Klause nekandidovat ve sněmovních volbách bylo moudré. „Byť s některými lidmi z toho projektu nového pravicového subjektu velmi sympatizuji, se podle mě Klaus rozhodl správně. Pro nás, běžné občany, kteří budeme po volbách muset několik let snášet chování levicové vlády a žít v ne moc příznivých podmínkách, je úplně jedno, zda bude ve sněmovně 20 či 50 pravicových poslanců. Stejně bude i jedno, jestli tam bude 15 či třicet poslanců ODS. Stejně nezabrání přijetí nějakého zákona a nezablokují ani ústavní většinu levice. Čili je to fakt jedno. Navíc se do strany Hlavu vzhůru! začali stahovat lidé, kteří mají s pravicí málo společného. Tím míním například Borise Šťastného a jeho socialistický regulační boj proti kouření.“