„Myslím, že prezident byl skutečně zvolen podle Ústavy, ale to mi nebrání v tom, abych neříkal, že je alkoholik a lže. Dalo by se to považovat za lidské, kdyby to neznamenalo, že může metodu lži používat u všech těch pilířů moci, které se snaží uchopit,“ prohlásil v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz.
Senát dnes zastupuje neexistující Poslaneckou sněmovnu. Cítíte větší odpovědnost než jindy?
Necítím vyšší odpovědnost než jindy, už z toho prostého důvodu, že ustal ten velký tok zákonů, který k nám přicházel z Poslanecké sněmovny. Zodpovědnost roste s počtem norem, které dostáváme, teď jich je málo.
Takže teď se na zákonná opatření, která posílá Rusnokova vláda, můžete víc soustředit?
Samozřejmě, ale myslím si, že by bylo dobré, kdyby vláda už do konce období, což už nebude dlouho, žádná zákonná opatření neprotlačovala.
Jaromír Štětina
Myslíte si, že všechna zákonná opatření, která vláda poslala do Senátu, skutečně nesnesla odkladu?
Já si myslím, že vláda prezidenta Miloše Zemana pouze využila situace.
Ministr vnitra Martin Pecina chtěl zabránit ještě zákonným opatřením vydání církevního majetku – několika domů na Pražském hradě. Premiér však prohlásil, že to navrhnout nehodlá. Co takovým snahám ministrů, kandidujících za SPOZ, říkáte?
Pokud by takové opatření k nám do Senátu přišlo, hlasoval bych samozřejmě proti, protože si myslím, že to, co bylo ukradeno, má být vráceno. A dokonce mě ani neirituje požadavek, aby církev dostala Mistra vyšebrodského cyklu, kterého mám od mládí hrozně rád. Mohlo by se to udělat tak, že zůstane v Národní galerii a bude u toho malá měděná destička, že patří církvi.
Fotogalerie: - Zákonná opatření v Senátu
Půda, lesy, budovy se nedají odvézt, ale lidé se obávají, že umělecké předměty, jako jsou třeba obrazy, pokud budou vydány církvi, mohou zmizet někde ve Vatikánu. Ale národní památky se přece nesmějí z České republiky vyvážet.
Zákon to nedovoluje. Ale já si dokonce myslím, že většina církví, hlavně církve, které dostanou zpátky nejvíce majetku, patří k zodpovědným hospodářům. Vzpomeňme, kolik církve zachránily památek, když na ně za komunismu stát kašlal nebo na to neměl peníze. Takže se vydání majetku církvím neobávám, myslím si, že nebezpečí vývozu uměleckých předmětů nastat může, ale že by to absolutně nebyl nějaký masový jev.
Za dobu, co jste v Senátu, se horní komora podstatně proměnila. Původně „modrý“ Senát zrůžověl. Vnímáte nějaký rozdíl?
Samozřejmě, levicový Senát má jiné názory než menšinoví pravicoví senátoři. Co se poněkud změnilo, je rétorika. My jsme se silně lišili od Poslanecké sněmovny ve slušném chování a v ohleduplnosti, nebylo tam takového řinčení zbraní. Teď Senát poněkud zhrubl.
Jak si to vysvětlujete? Zvýšeným počtem sociálních demokratů, nebo řady bývalých poslanců, kteří do horní komory přenesli praktiky ze sněmovny?
Já nevím. Může to být také odraz politické rozjitřenosti, která tady několik let trvá a která se projevuje i ve vystupování zákonodárců. Panuje tu určitá nejistota, pravicovým vládám, které tu byly, nedala levice vydechnout. Nebyla konstruktivní opozicí. Ničila pravicové vlády, ty vlády pak nemohly vládnout. Nasekaly tolik chyb, protože se držely z posledních sil, jako se drží papoušek na bidýlku, když ztratí rovnováhu. Proto se podle mne projevuje v Senátu jiná rétorika. A to nastane i v Poslanecké sněmovně, až zase bude.
To se vlastně ukázalo i na neúspěchu druhého pilíře důchodové reformy. Kdo by do něj vstupoval, když ČSSD předem varovala, že ho po volbách zruší?
Přesně tak.
Vy jste známý bojovník za zrušení komunistické strany, ale nepodařilo se vám to prosadit. Vzdal jste to?
Odmítám být označován za někoho, kdo chtěl zrušení komunistické strany. Můj požadavek, který jsem prosadil do usnesení Senátu z roku 2008 a které stále ještě platí, nebylo zrušit nebo zakázat nějakou stranu. Šlo o to, aby komunistická strana byla posouzena nezávislým soudem, protože Senát má podezření, že je to strana, která porušuje Ústavu, a nechť to tedy rozhodne ten, kdo je k tomu kompetentní, a to je podle českých zákonů Nejvyšší správní soud. To se bohužel nepovedlo, protože vláda nechala vypracovat Ministerstvo vnitra návrh správní žaloby, ale ministerští úředníci vyhlásili vzpouru, správní žalobu nevypracovali a slabounká vláda, která se sotva držela, neměla sílu ty úředníky vyházet a vzpouru potlačit. Takže k tomu nedošlo. Ale nevzdávám to, protože si myslím, že bychom jako ostatní země bývalého sovětského bloku neměli mít v Parlamentu extremistickou politickou stranu. Jsou už jen dvě země postkomunistického bloku, které je v parlamentu mají, a to je Rusko a Česká republika.
Podle předvolebních průzkumů se zdá, že buď bude Poslanecké sněmovna levicová, nebo roztříštěná na více stran, mezi nimiž budou zřejmě i málo čitelná hnutí jako ANO nebo Úsvit. Co je podle vás horší varianta?
Myslím si, že nenastane nic nového, roztříštění jsme nástupem véčkařů už zažili. Může se opakovat i peripetie onoho nepolitického vládnutí, kterou prosazovali, zrovna tak to asi bude prosazovat pan Babiš. Pro mě je důležité, aby nevznikla vláda sociální demokracie s tichou podporou komunistů, protože kdyby získali ústavní většinu, tak samozřejmě mohou měnit Ústavu. Ale i kromě toho to bude nebezpečné, protože, jak víme, komunisté mají jako jeden ze zahraničně-politických požadavků vystoupení České republiky z NATO, a i kdyby podporovali sociální demokracii „potichu“, tak to nikdy nebudou dělat zadarmo. Vždycky budou sociální demokracii nějakým způsobem vydírat, budou si klást požadavky jako odměnu za hlasování, a nikdo nemůže zaručit, že v některém kritickém okamžiku sněmovna nakonec vystoupení z NATO neodhlasuje. A to znamená velké bezpečnostní riziko pro Českou republiku.
Takže se ústavní většiny levice obáváte víc než té roztříštěnosti sněmovny, která povede ke křehké vládní koalici?
Samozřejmě, že se toho obávám víc. I když jsou některé strany neprůhledné, v každém případě se dá s nimi nějakým způsobem politicky pracovat. Vím, jak se TOPka natrápila s véčkaři. Jak politici TOP 09 neustále říkali, už s nimi nebudeme spolupracovat, ale nakonec vždycky zvítězila zodpovědnost. Až do konce vlády se vlastně nerozešli, což někdy znamenalo i silné nervové vypětí.
Nebylo to i za cenu velkých politických obětí?
Samozřejmě. Ono se lehce posuzuje, když člověk ve vládě není. Ale když má někdo tak velkou odpovědnost, jakou má vláda, nastává to, co mlátí o hlavu Karlu Schwarzenbergovi, že člověk někdy musí spolknout i tu ropuchu.
Myslíte si, že takovou zodpovědnost má i Zemanovo-Rusnokova vláda?
Má enormní zodpovědnost, protože je to vláda účelová na pár týdnů. Třeba zákonná opatření, která do Senátu poslala, mi dokázala, že ale tu zodpovědnost necítí. Udělala politická opatření, která já a někteří mí kolegové nazýváme Zemanovy dekrety.
Co jste říkal tomu, že vláda v demisi dělala taková zásadní personální opatření, v některých resortech nezůstal kámen na kameni?
Myslím, že je to vláda prezidenta Zemana, jím v podstatě inaugurovaná, prezidentskými volbami a následným zásahem pana Ivo Ištvana způsobená. Pan prezident si samozřejmě vytváří prostředí pro to, aby mohl svůj styl vlády autokraticky uplatnit. O tom svědčí i jeho snaha ovládnout Ústavní soud, což se neustále pokouší dosazováním jemu blízkých kandidátů. A to je nebezpečné, protože prezident bude ovládat Senát, bude ovládat Poslaneckou sněmovnu, Ústavní soud, ještě bude vykonávat prezidentský úřad a k tomu ještě bude mít svoji vlastní partaj. To je tak obrovské soustředění moci do rukou jednoho člověka, kterého nepovažuji za příliš zodpovědného, co se týče jeho osobního života, požívání alkoholu. Myslím, že prezident byl skutečně zvolen podle Ústavy, ale to mi nebrání v tom, abych neříkal, že je alkoholik a lže. Dalo by se to považovat za lidské, kdyby to neznamenalo, že může metodu lži používat u všech těch pilířů moci, které se snaží uchopit.
Překvapil vás raketový vzestup podpory miliardáře Andreje Babiše v předvolebních průzkumech volebních preferencí?
Myslím si, že Babišův vzestup přináší neznalost voličů. Já jako politik nebo vy jako novinář sledujeme nejrůznější názory na jednotlivé kandidáty. Ale obrovské množství voličů oslovují jen ty laciné billboardy, na které pan Babiš namaluje nápis „Nejsme jako politici, makáme“. On tím v podstatě říká, že politici jsou lenoši a že on je jediný, kdo je naučí dělat. Říká: Já jsem podnikatel, vím, jakým způsobem se dají lidi motivovat, aby pracovali více. To je těžký populismus.
K věci:
Pokud jde o popularitu lídrů stran, v žebříčcích vítězí váš senátorský kolega Tomio Okamura. Uspěl v senátních volbách, snažil se kandidovat na Pražský hrad, teď se chce dostat do Poslanecké sněmovny. Vy ho znáte zblízka z práce Senátu, jak ho hodnotíte?
Kolega Okamura sedí asi tři lavice za mnou v našem pracovním sále, já ho často poslouchám a myslím, že by mu trochu sebereflexe nezaškodilo. Nejen v Senátu, ale vůbec v životě chovám podezření k těm, kteří rozumí všemu. Ale on samozřejmě není v Senátu sám, kdo všemu rozumí.
Věříte, že jeho hnutí uspěje?
Kdybych měl být vědma, myslím si, že český volič není nepozorný a že Tomia Okamuru do Poslanecké sněmovny nepošle. Když se jeho osobní volně mravní vlastnosti projeví, lidé si řeknou, že nebudou volit někoho, kdo se neumí sám na sebe kriticky podívat.
Dva takové jsme měli teď po sobě na Hradě – Václava Klause a Miloše Zemana. Vědělo se o nich, že nedokáží být sebekritičtí, ale lidé je přesto volili.
Myslím, že sebestřednost našich posledních dvou prezidentů je známá. Oba dva trpí nějakým druhem narcismu, ale narcismus Václava Klause byl mnohem inteligentnější než narcismus pana Miloše Zemana. U Okamury to bude vyvinutější vzhledem k jeho mládí, starší člověk je schopen si dělat sám ze sebe srandu, kdežto Tomio Okamura to nedokáže. Je vážný jako kamenné divadlo.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
