Nyní již bývalý poradce premiéra Petra Nečase Roman Joch označil prezidenta Václava Klause za kremlofilní bábu, zatímco současně vyzdvihl Václava Havla. O čem to podle vás vypovídá?
Roman Joch je ukázkový příklad slabocha, který už nesnesl žít mimo mediální a politický hlavní proud, a tak se takzvaně legitimoval ubohou sprosťárnou na adresu Václava Klause. To je povinná figura při vstupním ceremoniálu. Teď už ho budou mít havlisté rádi. Bude pravidelně zván k Moravcovi do České televize i do její předsunuté revoluční laboratoře svazáckých sociálních inženýrů v Bakalově Respektu, Hospodářských novinách. Bude prostě ten správný hoch.
Vždycky jsem tušil, že jím je. Konečně se odhodlal přihlásit se veřejně ke své skutečné orientaci a s českými „pravicovými“ bolševiky rovnou vstoupil do registrovaného partnerství. Nedivil bych se, kdyby brzy nám, kremlofilním zpátečníkům a reakčním konzervativcům, z obrazovky ČT vysvětloval, jak správně chápat třeba festivaly, pochody a happeningy homosexualistických guerill či těch milých, pravda trochu rozpustilých děvčat Pussy Riot a všeho ostatního, v čem byl donedávna tak pomýlen.
Co říkáte na slova Petra Hájka?Anketa
Proč myslíte, že se tak změnil?
On se nezměnil, jen začal být autentický a přestal předstírat pravicovost. Roman Joch je typickým českým neokonem, což může pro čtenáře znít jako složitý pojem, ale lze ho přeložit v celku jednoduše. Neokonservatismus, který se nejprve etabloval v americké politice, je v podstatě metodou, jak bolševické cesty myšlení a marxistickou ideologii zahalit do pravicové rétoriky, vpašovat ji do politické praxe pravice – a tím ji odzbrojit. Myslím, že v tomto smyslu je „dezerce“ Romana Jocha k Václavu Havlovi velmi autentická a je možná jeho prvním srozumitelným činem, který jsem od něj zaznamenal. Roman Joch totiž bezpochyby patří k této skupině stydlivých romantických marxistů, kteří si hrají na pravicové rétory. Mediální mainstream je jich plný. Havlovy děti.
Václava Havla jste také v minulosti označil za bolševika či neomarxistu. Z jakého důvodu? Vždyť byl disidentem, který byl odpůrcem předlistopadového režimu.
Už jsem o tom mluvil a psal nejednou. Ten pojmový zmatek vyplývá z toho, že žijeme v mystifikaci a falešné představě, že sovětský režim, který zde vládnul, byl komunismem. Nebyl. Pokoušel jsem se to vysvětlit ve své knize Smrt ve středu, a zabývám se tím i v jejím pokračování nazvaném Smrt v sametu, která zanedlouho vyjde. Ukazuji tam, že nešlo o žádný komunismus, ale o brutální formu levičáckého státního kapitalismu. Za marxismus se to jen skrývalo, aby to lépe baštili levicoví intelektuálové na Západě.
Václav Havel, stejně jako třeba jeho guru dalajláma, naproti tomu skutečně marxistou byl. I když se to naplno projevilo až po roce šedesát osm. Tehdy se stal vůdcem zbytku křídla KSČ, které sovětskou invazí prohrálo svůj mocenský zápas. A byl připravován na svou roli v jejich čele jako jakýsi „nový Dubček“, který na druhý pokus přinese národu v uvozovkách „svobodu“. Ve skutečnosti byl součástí velmi široké konspirace proti svobodě. Také o tom je Smrt v sametu. O jedné velké lži. A jedné velké nenávisti, která prochází dějinami.
Psali jsme:
Proč tedy podle vás Havel používal heslo „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“?
Tento slogan byl zneužitím nejvzácnějších slov, která máme k dispozici. Jsou výrazem hlubokých křesťanských kořenů, na nichž naše civilizace vyrostla. Tyto pojmy byly proto neskutečně masakrovány teroristy pokroku počínaje francouzskou, bolševickou a dalšími takzvanými revolucemi až k naší údajně sametové. Václav Havel je svým politickým heslem v duchu této tradice zadupal ještě více do bláta. Očišťování těchto klíčových slov od jejich zprzněné podoby bude trvat dlouho. Proto opakovaně říkám, že jsem zásadně proti používání termínů „pravdoláskaři“ či „pravdoláska“. K popisu sametového revolucionářství úplně stačí pojem havlismus. To je dost.
S tím, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí ale souhlasíte...
O tom, že pravda a láska nejen zvítězí, ale už zvítězily nad lží a nenávistí, jen to ještě v realitě v uvozovkách „kupodivu“ mnozí z nás nevidí, o tom je také Smrt v sametu.
Když jsme si naposledy povídali o vaší nové knize, označil jste Sametovou revoluci za státní převrat. Proč?
Protože to samozřejmě žádná revoluce nebyla. Šlo o jeden díl z dominového seriálu státních převratů, kterými se patová studená válka přepólovala z východo-západní na severo-jižní. První krok na cestě ke světovládě, konci demokracie a totalitě, proti níž ta, kterou jsme znali v sovětské verzi, byla čajíček. Nechci to ale teď banalizovat jednou větou. Nicméně šlo o mezinárodně řízený státní převrat, který se spontánní lidovou protikomunistickou revolucí, natož sametovou, neměl nic společného.
Když to převedeme do nějaké zkratky, tak oproti tomu, jak to bylo mediálně prezentováno a je to veřejností chápáno, šlo o podvod na občany?
Pokud něco předstíráte, že to nějak je, ale ve skutečnosti je to jinak, tak je to samozřejmě podvod. Žijeme ve světě, který je neustále naplňován novými a novými podvody a mediálními mystifikacemi a většina se to už zase naučila přijímat, jako by se jednalo o pravdu. Tomu se říká virtualita. Sametová revoluce byla stejně tak virtuální jako většina dalších mezníků, které přišly po ní – 11. září 2001 na místě prvním. To nic nemění na tom, že i díky tomuto převratu jsme alespoň pár let žili v rodící se svobodě a demokracii. To bylo cenné a některým se na to těžko zapomíná. Že šlo o iluzi, je jiná věc. O to hůř a tíže to člověk potom ztrácí a my to nyní ztrácíme totálně.
Vtip byl v tom, že ve skutečnosti jsme pod Havlovými komunisty od Šiklové po Dienstbiera nic takového neměli poznat. A právě to, že tady pár let svoboda zavoněla, bylo kardinální chybou, která stála Václava Havla a jeho soudruhy možná všechno, o čem snili. Ale to už bych prozrazoval příliš.
Vaše kniha se jmenuje Smrt v sametu a vychází 7. listopadu na 95. výročí bolševické revoluce v Rusku. Znamená to, že tedy takzvaná Sametová revoluce a Velká říjnová socialistická revoluce spolu nějak souvisejí?
Všechny takzvané revoluce počínaje Velkou francouzskou přes Velkou bolševickou až k naší Velké sametové a dalším spolu souvisejí nejméně třemi základními body: Předně nikdy nejde o revoluci, ale vždy o spiknutí a státní převrat. Ten je pak vykládán jako spontánní lidové hnutí, což je odporný výsměch, protože jde o zvůli spikleneckých elit namířenou proti lidem i proti Bohu a přirozenému řádu světa. Ve všech případech proto také vede každý další převrat k totalitě daleko horší, než byly „vybydlené“ totality, které nahrazuje.
Není to nic banálního. Kdo si to bude chtít přečíst a snad díky tomu trochu lépe porozumět současné šílené realitě, musí se připravit na to, že nejde o věci na úrovni jednoduchých reflexů, k nimž vedou své ovládané ovečky mystifikace a manipulace mediokracie. Ale zase bude mít velkou výhodu proti ostatním. Je totiž velmi pravděpodobné, že to, co se ve světě, v Evropě i u nás dnes děje, předznamenává osudovou událost dosud neznámých rozměrů, na kterou většina takzvaně obyčejných lidí není vůbec připravena.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
autor: Lukáš Petřík
