Nabízí se tak otázka, zda se třeba tento rok nepostaví Evropané proti všemu, co odmítají, společně, tak, aby starý kontinent sjednotili zdola? Ten, kdo je však naplněný pozitivním očekáváním, možná bude zklamán - hned tak to zřejmě skutečně nebude. A nejen v Česku.
Vymykáme se tomu, co se děje v Evropě?
Ovšem je třeba si přiznat, že vlivy všeho, co se děje ve světě, výrazně ovlivňují i dění u nás. Stačí si pak vzpomenout na události roku 1989. Tehdy se to vše projevilo dominovým efektem. Pravdou je, že však i na odpor či protesty musí být nejen správná vůle, ale v jejich čele musí taktéž stát schopní lidé.
Psali jsme:
„Když je někdo šéfem jakéhokoli protestního hnutí, a to i když padají režimy, tak má obrovskou zodpovědnost. Může například vyvolat falešnou předčasnou mobilizaci… A to je pak problém. Pokud se rozhodne někdo k vyvolání generální stávky, a do té stávky se zapojí 10 procent lidí, tak si každý může být jistý, že se tento nátlak dalších deset let nedá znovu použít. Proč? Protože už je to zprofanované, bylo to neúspěšné…,“ vysvětluje pro ParlamentníListy.cz profesorka politologie na VŠE Vladimíra Dvořáková. Do jisté míry rozklíčovává fakt, proč přes mnohé aktuální hrozby generální stávky v Česku nic podobného neproběhlo.
Podle politoložky ten razantní krok, jakým bezesporu generální stávka je, musí nastat až ve chvíli, kdy je jistá šance, že za ním stojí jasná podpora většiny.
„Česká společnost není zvyklá stávkovat, možná i proto, že nebyla zvyklá ani za komunismu. Když si vezmeme, co v osmdesátých letech proběhlo v Polsku, Maďarsku… A u nás? Prakticky nic. Jediná generální stávka proběhla tak až v tom roce 1989, a i ta byla velmi riskantní. Když se vyhlašovala, dodnes vzpomínám, že jsem tehdy měla obavy, že to je obrovské riziko. V době, kdy se totiž vyhlásila, byl u nás ještě naprosto klidný venkov, vše se dělo pouze v Praze. Možná nebýt studentů, kteří tehdy dělali „spanilé jízdy“ a mobilizovali i mimo Prahu, tak by i ta tehdejší generální stávka skončila možná špatně. A v tom okamžiku by vyjednávací pozice těch nátlakových skupin byla podstatně jiná,“ dává příklad z minulosti, na který si však valná většina Čechů ještě vzpomíná, profesorka Dvořáková. Jak zdůraznila, znamená to, že je nutné vycházet vždy z celkové atmosféry ve společnosti.
Psali jsme:
„Je mnohem rozumnější udělat nějakou demonstraci, kde bude 30 tisíc lidí, ale nejít do radikálnější podoby, poněvadž ta společnost to v tuto chvíli nevnímá jako pozitivní řešení. Může to naopak přinést záporné reakce. Uvědomme si, například v té západní společnosti, když je tam generální stávka, tak ji tam většina té společnosti podporuje. I když třeba přímo nestávkuje, tak tu myšlenku uznává a přijímá. U nás ve většině případů by ta podpora asi nebyla – ta společnost není v té situaci, kdy by v tomto ohledu byla sjednocená,“ myslí si Dvořáková.
Vůdce musí nejen umět lidi na náměstí dostat, musí je umět i rozpustit
Jak dále politoložka zdůrazňuje, v případě horkých vyhlašování generálních stávek a různých forem protestů, jež z velké většiny skončily v minulých dvou letech neúspěchem kvůli nízké účasti demonstrantů, je třeba mít na paměti i další fakta.
„Je třeba si uvědomit, že když ten vůdce nějakého radikálního protestního kroku dostane ty lidi na náměstí a vytváří určitý nátlak pro vyjednávání, tak v okamžiku, kdy se dosáhne v těch vyjednáváních kompromisů, také musí umět ty lidi z těch náměstí dostat. Nemůže v momentě dohody, i když ji třeba ta masa nepřijme, jako vůdce ztratit podporu, a přesto tomu může být velmi blízko… I to je riziko, na které by měl případný organizátor protestů pamatovat a být na něj připraven, pokud to vůbec lze…,“ varuje politoložka před možným unáhleným jednáním, jenž by zřejmě přineslo spíše negativní výsledky.
Zároveň však připouští, že jsou země, kde se různými formami protestů s vládou úspěšně vyjednává. V Česku ale vnímá jako problém to, že naše vláda odmítá přejít k nějakému kompromisu.
Psali jsme:
„To znamená, že slíbí, nezrealizuje, nebo následně odmítne pak něco splnit. A to je problém té naší vlády… To bohužel může vést k radikalizaci společnosti, přitom naprosto zbytečně,“ uzavřela politoložka Dvořáková.
To, že svému oboru rozumí, dokládá ostatně i realita. Vloni v listopadu například Evropská odborová konfederace vyhlásila den akce a solidarity. Odborové centrály jednotlivých zemí jednaly, jaké konkrétní akce zvolit - zda stávky, demonstrace nebo veřejná shromáždění. Některé naplánovaly a uskutečnily generální stávku, kýžené výsledky se však nekonaly. V Česku byl klid, protesty vyjádřili místní odboráři až o pár dnů později – během sobotní akce.
Neuniká však pozornosti veřejnosti v těchto zatím stále novoročních dnech něco podstatného? „No opět hrozí možnost pádu vlády, takže je naše pozornost nyní obrácená jiným směrem. Ptáte-li se na to, zda připravujeme nějaké formy protestů, je třeba říct, že v zimních měsících se takové akce nedělají, proto mohu s jistotou prohlásit, že v prvním kvartálu žádné protestní akce neplánujeme. Jsme vázáni i dalšími limity, takže se zeptejte později,“ reagoval poněkud neurčitě na dotaz ParlamentníchListů.cz šéf Asociace samostatných odborů Bohumír Dufek.
Na to, co skutečně přinese rok 2013 v této oblasti, si budou muset tedy všichni Češi počkat.
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
