Co čekáte od Ludmily Müllerové, nástupkyně Drábka?Anketa
Zdá se, že ministr Drábek si od Vás vysloužil nejvíc kritiky z celé vlády…
To, že se panem ministrem Drábkem na sebe stále narážíme, není dáno nějakou osobní antipatií, ale prostě tím, že zhruba z 8 tisíc stížností se největší část týká právě jeho resortu. Ať už jde o důchody, nepojistné dávky nebo sociální služby, prostě to, čemu my říkáme agenda sociálního zabezpečení. Jednáme a korespondujeme tak nejvíce s institucemi, které pod jeho ministerstvo spadají – úřady práce, Česká správa sociálního zabezpečení, inspekce práce...
Co Vám dělá nejvíce starostí?
Dalo by se to rozdělit do dvou částí. V těch individuálních stížnostech nejsme až tak neúspěšní. Jistě, stane se, že ministerstvo řekne, my si trváme na svém a máme to správně. My řekneme, že si to tedy nemyslíme, ale já pak už nic jiného dělat nemohu. Pak už mohu pouze poradit tomu kterému člověku, aby si podal žalobu, je-li to ještě možné.
Psali jsme:
Pak jsou tu ale věci legislativní, které se týkají nejvíce záležitostí projednávaných v parlamentu, a tam je to, řekl bych, o poznání horší.
Jsem tu dva roky, a v tom prvním roce jsme byli i v této části docela úspěšní. Ne, že by nám jeho ministerstvo kývlo na všechno, ale například, když šlo o změny týkající se zákona o zaměstnanosti, nároků na odstupné, nebo nároků na sirotčí důchod, třeba u dětí, jejichž rodiče nebyli dost dlouho pojištění, tak v prvním roce bylo to naše skóre docela dobré. Od letošního roku jsem ale narazil na strohý odpor. Slyšel jsem jenom samé ne-ne-ne.
Kterých problémových záležitostí se to nejvíce týká?
Týká se to zejména tří legislativních věcí. Za prvé je to ten systém DONEZ – tedy to údajné přiblížení úřadů práce lidem. Ve skutečnosti to ale spočívá v tom, že lidé musejí na poštu, tam jejich přítomnost odkliknou, ale žádnou zprostředkovatelskou činnost jim neposkytnou. Takže je to podle mého spíše buzerování těch lidí a na tomto svém postoji nehodlám nic měnit.
Vadí mi také, že ani v zákoně, ani v prováděcích předpisech nenajdete kritéria, podle nichž člověk do tohoto systému spadne. Takže je to opět taková čirá libovůle úřadů práce. Ony na to mají pouze nějaké metodické pokyny, ale ve skutečnosti, na koho ten úřad ukáže prstem, ten chodí třeba třikrát týdně na poštu. Údajně to má stěžovat nelegální práci, což si osobně myslím, že je nesmysl.
Komu tento systém v tom případě prospívá?
Pošta z toho má docela dobré zisky, protože každou tu návštěvu stát samozřejmě platí.
Mluvil jste o třech věcech, s nimiž jste nespokojen. Myslím, že další z nich jsou „nucené práce“, jak jste nazval veřejnou službu?
Je to pravda, ona takzvaná veřejná služba mi velmi vadí. Ti lidé, na které to padne, nebo na které úřad ukáže, jdou pracovat zadarmo, a to až 20 hodin týdně. Někteří lidé z toho vlastně nic nemají, protože stát jim za to už nic neposkytuje, snad jen za ně platí zdravotní pojištění. Ani to vždy ne. A to je podle mého velmi sporné z hlediska ústavního. Takže jsme to přes skupinu poslanců podali k Ústavnímu soudu ČR a uvidíme, jak si s tím tento soud poradí.
Vy sám, nebo spíše Váš úřad ombudsmana, to napadnout nemůže?
Mohl bych sice napadnout prováděcí předpisy, ale to by byl běh na hodně dlouhou trať. V tisku se objevilo, že jsem vyzval senátory, aby to dali k ústavnímu soudu. To tak rozhodně nebylo. Já jsem řekl, že jim dávám na zvážení, zda by se chtěli obrátit na ústavní soud. Řekl jsem, že to podle mého má neústavní aspekty, ale že je to na nich.
Psali jsme:
Ústavní soud nemá nyní plný počet soudců, nezkomplikuje to situaci?
Tak to opravdu nevím jistě. Skutečně je tu problém, že tento soud nemá v současné době plný počet soudců, a na vydání nálezu k této věci je zapotřebí rozhodnutí 9 soudců. Takže se může stát, že se těch 9 hlasů nenajde, i když věřím, že drtivá většina soudců bude pro zrušení. To je takové to kouzlo současného stavu ústavního soudu, který nyní je. A bude hůř.
To nezní zrovna optimisticky. A co je tou třetí záležitostí?
Třetí věcí Drábkova ministerstva jsou ty známé takzvané sociální karty, tedy S-karty. U nich mi ministr Drábek ještě těsně před rezignací slíbil, že by snad mohli trochu slevit z toho svého striktního vymáhání, že ty karty musejí mít všichni, ať už je chtějí nebo ne. Ovšem na papíře to nemám, minulý týden jsem ho žádal, aby mi dal písemně naše ujednání, v nichž naše požadavky uznal, takže i to také ještě může spadnout pod stůl.
Je tady určitá skupina lidí, kteří mají zohlednitelné důvody, proč ty karty nechtějí. Ať už je to věk, tělesné postižení, nebo také dojezdová vzdálenost k nejbližšímu bankomatu 30 km, nebo že jim k tomu bankomatu takřka nic nejede. Naléhal jsem proto, aby ministerstvo zvolilo přece jen vstřícnější klientský přístup, řekněme u toho konkrétního procenta lidí, které podle našich odhadů nebude velké. Tak do deseti procent.
Tím spíš, že si lidé v této souvislosti začali i sami zjišťovat svá práva a povinnosti. A to, že ministerstvo uzavřelo smlouvu s Českou spořitelnou, tedy došlo v podstatě k soukromoprávnímu aktu, se jim také hodně nelíbí.
Tak to jsou takové ty tři citlivé body, které řešíme s právníky, které na to máme, a kteří jsou specialisté na tuto agendu, jsme přesvědčeni, že je to špatně. Jsem také přesvědčen i o tom, že kdyby mi bylo více nasloucháno, mohli by v těch nedávných volbách dopadnout lépe.
Jsou někdy vláda nebo Drábkovo ministerstvo práce a sociálních věcí ochotny uznat, že třeba pochybily?
Když teď slyším pana Schwarzenberga, jak říká – v té sociální oblasti jsme to asi trochu přehnali, a že pan premiér říká, že u těch S-karet by ten princip dobrovolnosti měl být nějak více zohledněn, a podobné výroky… tak si říkám, kdybyste nám dopřáli více sluchu, udělali byste dobře, protože já vám to říkám už rok.
Sociální karty také napadl u ústavního soudu, stejně jako nucené práce?
Problém pro ty lidi je, že to bude doba, než to ústavní soud přechroustá. Navíc, dvě třetiny soudců v příštím roce končí. Mezitím si uvědomte, že například ty karty bude mít přes milion lidí. Bude tady určitá skupina lidí, které to bude dělat problémy, jistě. Ale za dva roky to, dejme tomu, ten ústavní soud karty zruší, a těch 90 procent lidí, kteří se s tím už jakž tak smířili, budou nadávat navrhovatelům a ombudsmanovi – „jděte někam, sotva jsme si na to zvykli a už je to zase jinak“.
Jakou tedy vidíte cestu?
Víte, jsem přesvědčen, že cesta jednání, kdy si řekneme – pojďme si sednout a vyřešit nějaké ty největší tvrdosti a neférovosti, by byla daleko schůdnější, než ta mašinérie s ústavním soudem.
Myslíte, že ta vůle nyní bude?
Teď je situace samozřejmě dost nejistá, protože není jasné, zda se v nejbližších třech měsících bude vůbec s kým se o tom bavit, padne-li vláda. Bude-li prozatímní, bude se dělat jen to, co je nezbytné.
Víte, někdy mám takový pocit marnosti, že bych se také nejraději odporoučel, ale zase jsou tu lidé, kteří říkají, že je důležité i to, co se nám občas podaří.
Říkal jste, že byste byl rád, kdyby novým ministrem byla žena, protože ty mají přece jen více empatie. Vaše přání, jak se zdá, se splnilo…
Uvidíme, snad se přece jen s novou paní ministryní k jednacímu stolu dostaneme, takže pak by to mohlo mít příznivější obrat.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Radmila Zemanová-Kopecká
