Pište, jak nám bylo za komunistů dobře. Tady se lidé shlukují a vzpomínají na minulost

Ačkoli se to možná někomu nemusí líbit, poměrně častým tématem, které se ve skupině probírá, je to, že socialistické Československo bylo do roku 1989 ekonomicky nejsilnějším státem východního bloku. A s vyrovnaným ročním státním rozpočtem. Že nejde o tvrzení typu „jedna paní povídala“, dokazuje i video, na kterém o tomto faktu mluví dnes již zesnulý Valtr Komárek. Mimochodem, zaznívá v něm i to, že v Prognostickém ústavu, kde pracoval, signály o tom, že se v roce 1989 Československo blíží k bodu zlomu, byly evidentní.

Jako ve všech skupinách mají i na této stránce diskutující jedinečnou možnost zapsat a podělit se o své pozitivní i negativní postřehy na téma „Život v socialismu“. Objevují se tam tak záporné i pozitivní zprávy o této době.

„Pište, pamětníci. Pište i vy, kteří máte informace o socialismu pouze prostřednictvím rodiny, známých, školy a médií. Pokusme se vložit sondu do společnosti a získat všeobecný názor na období výstavby republiky po druhé světové válce. Období spravedlivé dělby práce i kontroverzních procesů. Socialismus totiž nemusí být jen synonymem vztažným k minulosti. Jde o stále živé téma - a to nejen v ČR. Sdílejte, vkládejte příspěvky, soubory, odkazy. Komentujte a diskutujte. Skupina je otevřená všem...“ zní výzva.

Žena vystupující pod jménem Jarmila Klaudingerová se proto svěřuje například s tím, že za socialismu museli kluci narukovat na vojnu.

„Sice někdo měl modrou, ale ostatní museli přežít. Jak by se dnes mladí lidé asi tvářili, kdyby se povinnost narukovat obnovila? Každý pořádný stát má svou armádu, nečeká na výpomoc od druhé země. Jen u nás je tomu jinak,“ napsala.

Večírky dříve byly ožíračky, teď jsou to teambuildingy

Marie Divišová zase vzpomíná na společné akce na pracovištích a srovnává je se současností.

„Když za socialismu byl před Vánoci v práci večírek, tak to bylo flákačství a ožíračka. Když je takový večírek dnes, tak je to teambuilding. Toť optika dnešní doby a dnešních médií…“

Jak ale již padla zmínka, ne všichni na této stránce minulý režim chválí či na něj vzpomínají pozitivně.

„Bylo to třeba? Zatímco na rakouské straně se lidé pár metrů za hranicemi radovali ze života, tak my jsme měli hraniční pásmo několik kilometrů a ostnaté dráty nabité elektřinou? Co to bylo za zemi, která své lidi držela pod zámkem a bála se, že by se sami do toho socialistického ráje už nikdy nechtěli vrátit? Osobně si pamatuji, jak mě rodiče v roce 1990 vzali poprvé v životě do Rakouska. Jeli jsme vlakem. U nás bylo cca 15 kilometrů totálně mrtvo. Viděla jsem na vlastní oči ty ploty a zdevastované neobydlené vesnice. V Rakousku bylo živo. Lidé měli doslova na hranici nalepené své upravené zahrádky. Žili tam se svými rodinami. Pro mě to byl šok,“ popisuje Moňa Kvapilová. Ke svému komentáři přiložila i odkaz na článek z Aktuálně.cz, který informuje o tom, že během studené války na hranici mezi Československem a Rakouskem zemřelo téměř 800 lidí.

Systém měl své vady, ale...

Na tomto místě pak nelze nepřipomenout i to, že skutečně některé základní věci na trhu chyběly. I proto se objevil na facebookové zdi skupiny odkaz na video, které je výpovědí o tom, jak lidé v Praze museli stávat fronty na toaletní papír či další hygienické potřeby.

Na to ale žena s jménem Vilemína Rieggerová konstatuje lakonicky: „Ano, systém měl své vady, ale bylo mnohem líp než nyní. Co jsou platné obchody plné zboží a otevřené hranice, když lidi na to nemají?“

Zdroj: YouTube

Prožíváme velkou dobu malých osobností?

Mezi příspěvky se dají nalézt různé pohledy na minulost i současnost. „Neustálé úvahy, že nějaký tábor chce zpátky, co bylo včera, je dost hloupé podsunutí. Každý moderní člověk ví, že čas běží jen jedním směrem a jak bylo také rčení antických filosofů, nevstoupíš do jedné řeky dvakrát. Diskusi o daleké minulosti podsouvají ti, kteří se bojí nejbližší budoucnosti. Ten strach je trvalým koaličním partnerem TOP 09. Bohužel levice ve svých úvahách nemá budoucnost, jen manažeruje přítomnost. Sobotka přežívá jen v technickém sestavení vlády a pak bude přežívat od jednoho technického zajištění zasedání vlády k druhému. V pozici místopředsedy Parlamentu bude dělat totéž technické zajištění chodu i KSČM. Prostě prožíváme velkou dobu malých osobností,“ rozepsal poněkud filozoficky muž vystupující jako Karel Procházka ze Žižkova.

Zajímavou úvahu nad tím, zda tedy „bylo líp“, pak zpracoval na toto téma i Jakub Horák.

Hokejisté z Nagana a zlom v myšlení?

„Přemýšlel jsem teď o tom myšlenkovým modelu, co se tu začal objevovat, je to v podstatě sentiment. Začalo to, pokud se pamatuju, hokejisty v Naganu, kteří si pouštěli Michala Davida v šatně. Do té doby byl David ve slušné společnosti zakázaný, pak se to trhlo a každou chvíli byly nějaký retroparty. Poslouchat Davida už nebyl projev omezenosti, ale stalo se z toho takový chytrystický retro,“ vzpomíná na devadesátá léta Horák.

Podle něj to pak pokračovalo starými seriály, přičemž přelomem byl ten o majoru Zemanovi.

„Ty staré věci jsou totiž fakt dobře natočený, pamatuju se, jak jsem před pěti lety přišel vykalenej domů, Janička (25) tam sledovala Ženu za pultem. Tak jsem se do toho položil a fakt se mi to líbilo. Díl byl o tom, že někdo má v tom krámu nějaký problémy, ale šéf komunistický strany, takovej dělák a dobrej člověk, se ho (jí) zastal a dobře to dopadlo,“ popsal dál svůj náhled (redakce úmyslně ponechala jeho vyjádření v původní - tedy nespisovné – podobě).

To, co lidi na staré socialistické republice přitahuje, je, podle Jakuba Horáka, prý to, jak si tam lidi žili v poklidu.

Když někdo nebyl v disentu, nikdo ho neprudil

„Pokud někdo nebyl v disentu nebo neměl nějakou nepříjemnou kapelu nebo blbý votázky, tak ho nikdo moc neprudil. Stačilo na první máj vyvěsit praporky, chodit ráno do práce a držet hubu. To je velká věc oproti dnešní době, kdy každý z nás musí pracovat a lidi na nižším pracovním zařazení musí poslouchat ty, o kterých si po právu myslí, že to jsou idioti. Protože lidi, co řídí firmy, jsou většinou sociopati, dobře zvládají sekat náklady, aby firma vydělávala, ale jejich podřízení jsou pro ně jen položka, nevnímají je jako bratry a sestry, jako přátele - protože oni sami přátele nemají,“ pokračuje dál v úvahách na téma „Bylo líp“ Horák.

A ptá se i on, proč tedy - ačkoli se nyní máme líp - ten poklid zpětně tak lidi přitahuje?

„Myslím, že je to tím, že se nám zvedly standardy - že jsme se nechali chytit do toho, že když nebudeme mít TY VĚCI, co okolo lidi maj, tak že to je blbě. Já sám jsem toho obětí - když chodím po Nepálu, tak mi stačí láhev na vodu a spacák. Vrátím se domů a začíná mi to myslet tak, že proč jsem ještě nepostavil bazén. Tahle retrotouha po klidu je to, co se tady teď odehrává. Nedělám z toho žádnej závěr, protože ho sám nemám. Nicméně žádná politická strana se o to nezajímá, lidem jsou přednější jiný věci…“ zakončil konstatováním diskutér svoji úvahu.