Ne každému je dnes již známo, co vůbec SSM bylo, a už vůbec málokdo tuší, jaká role svazáků byla v těch zlomových dnech roku 1989. Ladislav Žák byl u toho, proto jeho vyprávění může vnést do něčeho, co není jasné, více světla.
Fotogalerie: - Diskuze o 17. listopadu
Co si myslíte o Pussy Riot?Anketa
„Chtěl bych opravdu mluvit o úloze a chování Socialistického svazu mládeže v tom období, kdy jsem měl možnost v něm pracovat na té nejvyšší úrovni. Myslím, že je důležité to připomenout. Pracoval jsem tam v letech 1988 a 1989, pak jsem odešel na Ústřední výbor KSČ. Chtěl bych tady ale také říct, že když jsem nastoupil na ÚV SSM, tak po 4. sjezdu jsem velmi rychle zjistil, že to, co bylo připraveno, schváleno a uděláno, jaksi nestačí. Že když budeme realizovat, co bylo usneseno, tak se mineme jak s časem, tak prostorem. Dělali jsme všechno možné, abychom se alespoň pokusili čas i události dohonit. SSM samozřejmě byla v té době zcela závislá na vůli KSČ. Když jsme tehdy přišli s nějakým řešením nebo nápadem, tak jsme se setkali s frází: „To už jsme my vyhráli, to je zařízené.“ Tak to je. A ti zdatnější ještě doplnili: „Tak je to i zákonité.“ Takže do toho nemáme už dál šťourat. To probíhalo někdy v tom roce 1988, snažili jsme se tak udělat několik pokusů – například jako formu vědeckotechnické revoluce nebo jak vyndat z trezoru nějaké filmy,“ popsal Žák na diskusním setkání lidí, kteří byli přímými účastníky dnů před čtvrt stoletím, jejichž výročí se blíží mílovými kroky.
Ucho? Nikdo z nás ten film ani neznal...
K filmům pak speciálně dodal. „To bylo pikantní, protože jsme se dopustili fráze v tom smyslu, že naši členové těžko mohou odsuzovat některé zakázané filmy, když je nikdy neviděli. Načež se strhl obrovský pokřik nejvyšších představitelů strany, že chceme vidět Ucho. Což bylo zcela paradoxní, poněvadž v té době nikdo z nás ani netušil, že film Ucho existuje. Vzpomenout musím také to, že na konci roku 1988 vznikl Československý odbor pro lidská práva, někteří lidé z okruhu Vasila Mohority tam odešli pracovat. A záhy pak došlo k událostem, které známe nyní jako Palachův týden. A když došlo na naše vyjádření, co my na to, tak my jsme neopatrně řekli, že především pokládáme za tragické, že prostě na ulicích mlátí jedni mladí lidé druhé mladé lidi. A že se nás to bytostně dotýká. To pak mělo důsledky,“ pokračoval ve svém vzpomínání Ladislav Žák.
Psali jsme:
„Tehdy se prý na SSM a jeho ústřední výbor začala obracet i různá opoziční uskupení s tím, jestli by s nimi nechtěli svazáci jednat. Já jsem se těch jednání zúčastnil, protože jsem v té době byl ve straně jen krátký čas. Tak to na mne padlo. Všichni mi říkali, že když by mě pak třeba i z té strany vyloučili, vlastně bych to ani nepoznal (byl tam prý v té době 3 měsíce). Většinu těch setkání jsem tedy absolvoval. Vždy tam ale byl někdo, kdo to nahrával, takže jsem pak byl předvoláván na ústřední výbor strany a tam mi bylo řečeno, že v té a té minutě záznamu jsem nedržel linii strany. To říkám hlavně proto, aby ten, kdo to neznal, měl představu o tom, v jakých podmínkách a prostředí jsme tehdy pracovali,“ konstatoval Ladislav Žák.
V jediném okamžiku se najednou moc rozplynula
Připomněl pak i to, že v jistém okamžiku přišel moment, v kterém ztratili lidé plachost a obavy, jaké může mít jejich jednání následky.
„I my jsme ztratili najednou přirozenou plachost. A to je zajímavý moment – je totiž dobré se ptát, kdy přesně ta společnost ztratila strach? Někdo říkal, že to bylo v souvislosti s projevem Milouše Jakeše, ovšem zda tomu bylo opravdu tak, zatím nikdo věrohodně nedoložil. Přitom v mnou výše popisované atmosféře 10. a 11. listopadu 1989 proběhla v Praze celostátní konference SSM, ale ty materiály z ní jsou nenávratně zničeny nebo ztraceny. Za týden to totiž stejně bylo vše zcela staré. Ale užili jsme si svůj týden slávy, poněvadž v těch dnech jsme byli největší revolucionáři – než tedy přišla ta skutečná revoluce. Pak už jsme na to mohli jen vzpomínat, bylo to pryč,“ vyprávěl Ladislav Žák dál.
Psali jsme:
Pak se zamyslel nad tím, proč vůbec došlo k takové změně, jakou události 17. listopadu 1989 odstartovaly?
Připomněl proto, že Vasil Mohorita byl zvolen členem sekretariátu a předsednictva ÚV KSČ, ale opět z ní byl, jak si Žák vzpomíná, prý vyhozen už 26. listopadu večer. „O dva dny později, 28. listopadu, mi Vasil telefonoval, že rozdal úkoly, ale že od té doby nikoho neviděl. Já tedy došel na ÚV SSM s obrovskou taškou od hokejové výstroje, vzal jsem do ní počítač a odešel jsem na ÚV KSČ. Tam jsem dostal obrovskou místnost jako kancelář. Byl tam telefon a díky mně tam byl přinesen první osobní počítač. Může se to zdát jako nepodstatné, ale já to pokládán za zcela zásadní popsat. Způsob uvažování lidí, kteří měli tenkrát řídit tuto zemi, vůbec neodpovídal době, ve které se nacházeli. Důkazem mi bylo pak i to, že ten večer jsem tam ještě zahlédl naprosto opilého soudruha - hrdinu socialistické práce, který se potácel po 1. patře ÚV KSČ a křičel, že nás všechny vyhodí, protože on založil v těch dnech už Občanské fórum. Když ho odvedli ze schodů, tak se vedle něj ozvalo: ‚Toto je koncentrovaný obraz blbosti tochto národa!‘ To pronesl Janko Široký, který se odněkud vynořil ze tmy. Tak jsme se poznali. Situace byla ale stejná i v jiných místech republiky,“ řekl Ladislav Žák na setkání pamětníků a účastníků dění kolem dnů po 17. listopadu 1989.
Seď a počkej, až tě někdo vyhodí. A tak známý seděl a nevyhodil ho prý nikdo dva roky...
A dokreslil to dalším vyprávěním z druhého dne, kdy mu volal kamarád z Brna a řekl mu, že přišel na Městský výbor strany a nikdo tam nebyl, takže nevěděl, co má dělat. „Tak tam seď a uvidíš, jestli tě někdo vyhodí,“ řekl mu tehdy prý Žák. „On mě poslechl a seděl – nikdo ho nevyhodil po celé další dva roky. Chci říct, že ta moc, které se všichni báli, se najednou prostě rozplynula. Ty lidi se rozešli. Bylo kolem mne pár vyděšených svazáků a spousta lidí, o kterých my jsme vůbec nevěděli. Přesto jsme nakonec společně dovedli zemi ke svobodným volbám,“ uvedl dál Žák.
Psali jsme:
Přidal pak další historku, která se odehrála prý na prvním jednání mezi Václavem Havlem a Karlem Urbánkem. Ten prý totiž Havlovi začal z ničeho nic zdánlivě až nesmyslně povídat.
Od ministranta až ke generálnímu tajemníkovi
„Já znám ty vaše hry, pane Havel, ale vy neznáte mě. Tak já vám budu vyprávět svůj životní příběh. Nazval bych ho taky trochu jako dramatik: od ministranta generálním tajemníkem.“
V tu chvíli se prý Václav Havel rozvalil do fotelu, v kterém seděl, a Ladislavu Žákovi bylo jasné, že moc, které se Havel do té chvíle bál, je pryč. „Že neexistuje.“
Uzavřel to tím, co zaznělo i od jiných řečníků onoho téměř čtyřhodinového diskusního dne na téma 17. listopad 1989 – Krok do Evropy? „Skutečně ta změna i podle mého přišla z Moskvy. Když se prostě ztratila ta vůle moci, která ji držela, tak se prostě ti lidé rozutekli. A dělí se pak už jen na ty, co utečou okamžitě a přeskočí jako blechy někam jinam, a na ty, kteří mají ještě trochu odpovědnosti a starají se o ty lidi, co zůstali a jsou naprosto zmatení,“ poznamenal Žák.
Pozor, objevují se stejná slova jako těsně před revolucí - aby se pak někdo nedivil...
Přiznal pak ale i to, co ho tíží v poslední době. „Víte, já nikdy v životě za těch 25 let neměl tak intenzivní pocit jako nyní, že nám zase někdo říká: ‚Do toho se nepleťte, to nám neříkejte, protože to už my jsme prostě vyhráli. A hlavně je to tak zákonité, že jste tam, kde jste. To je objektivní…‘ Ano, to už jsem slyšel – právě v těch dnech, na které nyní vzpomínáme nejčastěji, nebo těsně před tím, než začaly. Tak dovolte, aby vyřkl opatrnou naději, že kdo tohleto říká, tak představuje koloniální moc. A ten se už u moci dlouho neudrží. Neví totiž, co se u něj doma opravdu děje,“ uzavřel Ladislav Žák.
Psali jsme:
Vystoupení Ladislava Žáka na akci zorganizovala Nadace Železná opona, Evropské hnutí v České republice a Informační kancelář Evropského parlamentu v Evropském domě v minulém týdnu. Mimo něj vystoupil se svými vzpomínkami také například Jan Kavan, Jan Šolta, Emil Voráček nebo Oskar Krejčí či Zdeněk Zbořil a další.
Kdo je Ladislav Žák?
Absolvent Fakulty strojního inženýrství ČVUT Praha a Právnické fakulty Vysoké školy privatizace a podnikání v Moskvě. Další studia na MFF UK Praha, VŠST Liberec, doktorandské studium ČVUT a vědecká aspirantura na Vysoké škole privatizace a podnikání v Moskvě u profesora Vitalije Koškina. Člen INSOL Europe, KSKŘI v ČR , IIA a ČIIA.
Do roku 1989 byl student, dělník a vedoucí oddělení ÚV SSM. Po roce 1989 vedoucí oddělení ÚV KSČ a tajemník FR KSČ, spoluzakladatel Demokratické strany práce. Nyní bezpartijní. V devadesátých letech se jeho jméno začalo objevovat kolem krachujících a často vytunelovaných firem - ať to již byly CS fondy, Pojišťovna Morava, Bankovní penzijní fond, Družstevní stavební záložna či Zbrojovka Brno a konkurzy kolem soudce Berky.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Alena Hechtová
