Cítím potřebu odpovědět Jaroslavu Čvančarovi na otevřený dopis a reagovat fakty na otevřený dopis Mašínů.

Pokud je mi dnes vyčítáno, že nepíšu stejným způsobem o pochopech a vrazích Milady Horákové, pak musím připomenout jeden detail, který uniká. Vrahům Milady Horákové dnes nikdo nedává medaile, ani je neoslavuje jako hrdiny. V každém článku o Mašínech říkám, že nebudu oslavovat Gottwalda, Stalina ani Mašíny. Politické soudy padesátých let považuji stejně jako Vy za vraždy. Stejné vraždy, jakých se dopouštěli i Mašíni.

O podjatosti

Jaroslav Čvančara má pravdu v jednom. Jsem podjatý. Ano nosil jsem uniformu policisty Policie ČR 16 let, uniformu příslušníka Veřejné bezpečnosti, chcete-li SNB 12 let. Dohromady 28 let od roku 1977 do roku 2005. Dlouhá doba. Uctil jsem nejednou památku Jaroslava Honzátka (uctívat budu i nadále), člověka, který sloužil ve stejné uniformě. Kdyby Honzátko byl četník z doby před válkou, měl bych k jeho vrahům pocity stejné. Mohlo mne v době služby potkat totéž. Stál jsem proti mnoha pochybným existencím a vím o čem je řeč a jaká jsou rizika práce, když se snažíte, aby ostatní mohli v klidu spát a vy na ulici bdíte. Vztahu k padlým kolegům se říká kolegialita.

Voláte po objektivitě. Hledám ji také. Co je neobjektivního na faktu, že Jaroslav Honzátko byl svázaný s rukama za zády a podříznut jako králík v době míru v hlubokém vnitrozemí na venkovské policejní stanici? Co má společného jeho osobní spis s faktem, že byl popraven bez soudu? Mašíni ho také v době vraždy neznali a bylo jim úplně jedno, kdo před nimi stojí. Byl vyzván, aby šel někomu pomoct k dopravní nehodě a on se oblékl a šel.