Když zaměstnavatel neplatí... Čtěte, jak ze sebe nenechat dělat rohožku

Pětačtyřicetiletá Pavlína žije v menším městě, proto netouží po tom, aby bylo její jméno zveřejněné v médiích. Žije totiž navíc v regionu, kde si při hledání práce člověk příliš vybírat nemůže. Když před časem přišla o práci v jediné větší firmě, s velkým optimismem se do budoucna nekoukala. Jak se ukázalo, obavy byly na místě, poněvadž nakonec byla i přes intenzívní snahu bez práce dlouhých osm měsíců.

„Posílala jsem životopisy na všechna možná místa, telefonovala, 'mailovala' na řadu inzerátů, ale vše bylo většinou bez jakékoli odezvy. Jaká tedy byla radost, když se mi ozvali z nedalekého města, že pro mě práci mít budou – stačí prý jen, abych následující den k nim přijela,“ popsala Pavlína. Neváhala tedy a vydala se do dvacet kilometrů vzdáleného místa, aby se opět stala „pracujícím člověkem“. Vše prý vypadalo naprosto ideálně, podmínky nastavené zaměstnavatelem v té menší firmě se zdály být ideální – včetně těch platových.

Měsíc uplynul, ale výplata nikde

Problém přišel po měsíci, v době, kdy personalistka mluvila o termínu výplaty. Ta totiž nepřišla. Pavlína dva, tři dny ještě otálela, ale pak se osmělila vznést dotaz. Až při otázce, na kterou neuměl nikdo hned tak odpovědět jen proto, že byl ve firmě stejně krátkou dobu jako ona, si uvědomila, že vlastně nikde kolem ní nejsou zaměstnanci, kteří by se honosili s tím, že tam pracují delší čas – vyjma vedení. Uvědomila si i to, že nemá stále ani po měsíci v ruce pracovní smlouvu, a tak se rozhodla na personalistku, která ji přijímala, zatlačit. Ta se jí a postupně i ostatním však zapírala.

„Asi věděla v té době proč, poněvadž peníze prostě nepřišly, a i když jsme stále věřili v to, že se to vyřeší, nedorazily ani za další týden. A pak nám jeden z nadřízených oznámil, že firma končí. Bylo to naprosto hrozné pro nás všechny, co jsme tam přišli po dlouhém čekání s velkými nadějemi,“ popsala ParlamentnímListům.cz nepříjemnou zkušenost Pavlína. Netušila ještě, jaké potíže bude muset řešit, až se bude opět hlásit na úřadu práce – neměla totiž v ruce smlouvu o pracovním poměru, z firmy nemohla (a ani ostatní) dostat zápočtový list. Přesto se nakonec šlamastyka podařila vyřešit – a to právě díky pomoci úřednic úřadu práce…

Roste počet firem v insolvenci, problém není jen okrajový

Podobných případů je však poslední dobou v Česku stále víc. Vliv na to má hospodářská krize, rostoucí počet firem v insolvenci. Bohužel, pro zaměstnance, kteří jsou tímto jevem postiženi, to může mít naprosto katastrofální následky – každý z nich musí měsíčně něco pravidelně platit, a pokud mu, byť na jediný měsíc, finanční příjem, se kterým počítá, vypadne, na problém je zaděláno.

„Data za celý český trh bohužel nemáme, ze zkušenosti však můžeme říci, že počet podobných situací roste v posledních třech letech. Ostatně jen za letošní únor bylo podáno kolem 480 insolvenčních návrhů na firmy a podnikatele kvůli dlužným fakturám. A tyto problémy se netýkají už jen menších firem, přesto, že přirozeně převažují. Jelikož se ale zaměstnanci často neumějí účinně bránit, případně se obávají situaci řešit a na místo domáhání se svých práv včas raději vyčkávají a doufají, že se situace vyřeší sama, potíže na sebe pak nenechají dlouho čekat. To, že by se situace totiž vyřešila sama, se v drtivé většině případů nestane,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz Tomáš Hejda, který mediálně zastupuje server vymahani-bez-poplatku.cz.

Není proto divu, že v Česku přibývá exekucí nejen na jednotlivce, protože ti doplatí na to, že se s finančními potížemi potýkají i firmy, ale i vyhlášení insolvencí, konkurzů i vymáhaných pohledávek a jejich výše.

Je třeba se bránit – včas a účelně. Nečekat, že se to samo vyřeší…

Pracovat a pak nedostat za práci peníze je bezesporu situací, do které by se nechtěl dostat nikdo. Je třeba ale vědět, že existují možnosti, jak se takovému přístupu bránit.

„Pro takové případy jsou zaměstnanci chráněni zákonem, díky kterému má pracovník právo nejen na úhradu dlužné mzdy, ale navíc i na zákonem stanovený úrok z prodlení. Kromě aktivit vedoucích k získání dlužné částky by měli zaměstnanci podat i podnět na úřad práce, který je oprávněn udělit zaměstnavateli sankce za nekalé chování,“ vysvětluje Bedřich Vít ze zmiňovaného serveru, který nabízí vymáhání dluhů bez poplatků a zároveň i rady těm, co se v krizových situacích ocitnou.

Jedna z nich je ta, že si zaměstnanec, který marně čeká na mzdu, musí uvědomit, pokud se zaměstnavatel zpozdí s výplatou odměny déle jak o 15 dní po splatnosti, že zaměstnanec může dát výpověď pro hrubé porušení pracovní smlouvy. Ne vždy to je však řešení.

„To je samozřejmě ale spíše krajní řešení. Na druhou stranu, často se setkáváme i s tím, kdy zaměstnavatel dluží mzdu i za dva měsíce zpětně,“ říká Bedřich Vít. V takovém případě na ukončení pracovního poměru stejně nakonec dojde.

Vymáhání pohledávky – může se zapojit i inkasní agentura

Přitom má zaměstnanec možnost pohledávku vymáhat velmi podobně jako podnikatelský subjekt. Nejčastější cesta vede přes advokátní kanceláře nebo inkasní agentury, kterými je zaměstnavatel vyzván k nápravě a uhrazení mzdy. Pokud nereaguje do 10 pracovních dní, podává se žaloba. Snahou obou stran by měla být dohoda a společné hledání řešení. Část firem však toto odmítá a nároky svých zaměstnanců dále neřeší. I proto je dobré řešit situaci co nejrychleji.

„V 80 procentech případů, které v této oblasti řešíme, je mzda vymožena mimosoudní cestou. Doba trvání takového případu je v průměru kolem tří týdnů. V ostatních případech zaměstnavatel na výzvu nereaguje a případ se dostane před soud. Pouze ve třech procentech případů je řešení těchto pohledávek neúspěšné, a to z důvodu předlužení zaměstnavatele, nebo vzniku insolvence,“ dodal Bedřich Vít.

Jenomže – lidi, kteří marně čekají na svoji měsíční mzdu po splatnosti, se většinou obávají toho, že si právníka či inkasní agenturu dovolit oslovit nemohou. Některé agentury a advokáti totiž vyžadují po svých klientech peníze alespoň ve formě zálohy předem. Zaměstnanci, kteří dva měsíce nedostali výplatu, prostředky na to, aby zaplatili zálohy, nemají a na to často zaměstnavatelé hřeší a úhradu dlužné mzdy odkládají. I proto je dobré hledat možnosti u společností, které si peníze za své služby dopředu neinkasují.

Poradenství hledejte u odborů, na úřadech práce i inspektorátech práce

Ten, kdo má jakýkoli problém se svým zaměstnavatelem, včetně toho, že ten mu nevyplácí plat, může se také obrátit s žádostí o radu na odbory (které poradí zdarma minimálně svým členům, většinou ale i dalším zaměstnancům), také na inspektoráty a úřady práce. Konzultaci zdarma lze získat též v občanských poradnách (www.obcanskeporadny.cz).

Dlužné mzdy může vyplatit úřad práce

V případě, že zaměstnavatel nevyplácí zaměstnancům mzdu, ti se mohou obrátit se žádostí o výplatu dlužných mzdových nároků na příslušnou krajskou pobočku úřadu práce (tak, jak to udělala paní Pavlína). To lze udělat ale pouze za předpokladu, že zaměstnavatel je v platební neschopnosti.

Firmy si dluží mezi sebou, spouští to dominový efekt

To, jak může být tento problém široký a týkat se poměrně velkého počtu lidí, se dá usoudit i z toho, že inkasní agentury registrují fakt, že si firmy u nás mezi sebou v roce 2012 dlužily víc peněz než v jiných letech.

„Výše průměrného dluhu po splatnosti se mezi firmami zvýšila. V roce 2012 si firmy u pohledávek do 200 tisíc korun průměrně dlužily 10.986 korun, což je o 1.918 Kč více než v roce 2011,“ uvádí v jedné ze svých zpráv třetí největší inkasní agentura B4B Inkasso. Údaje přitom získala z takřka 18 tisíc případů, které v této kategorii vloni řešila. Nutno doplnit, že k inkasním agenturám obvykle míří ty pohledávky, jejichž splatnost vypršela před třemi a více měsíci. Obecně ale platí (a v případě zaměstnanců čekajících na mzdu obzvlášť), že čím mladší pohledávka je, tím roste šance na její vymožení.

Krachy velkých i malých firem

S platbami se potýkají také drobní podnikatelé a živnostníci. Podstatně hůř v posledním období shánějí zakázky, a pokud je mají, ceny za práci jsou kvůli obrovské konkurenci stlačeny na minimum. Výsledkem je, že se stávají neplatiči i přesto, že mnohdy sami mají nedobytné pohledávky u jiných podnikatelů. Tím se spirála beznaděje rozjíždí, případně podstatně zrychluje.

Za rok 2012 kvůli tomu zbankrotovalo 2 363 živnostníků, což představuje 16procentní nárůst oproti roku 2011 (zdroj: CCB – Czech CreditBureau, 2013). Už v lednu 2013 bylo pak podáno celkem 2702 insolvenčních návrhů. Z toho bylo 524 insolvencí u právnických osob a podnikatelů, 306 u nepodnikajících živnostníků a 1872 u nepodnikatelů.