Představte si, že je prosinec roku 1989 a rozhoduje se o budoucnosti této země. Která varianta by byla nejlepší?Anketa
Stačí se projít Prahou. V centru téměř v každé ulici, často také ve směnárnách, lze vidět ceduli: Vykupujeme zlato (příp. i jiné drahé kovy). Pokud by se tedy jedinec řídil tím, že v posledních letech stálo za to tolika živnostníkům v tomto oboru začít podnikat, svědčilo by to o tom, že se Češi zbavují zlata podstatně více než v minulých letech. A tudíž jsou na tom také podstatně hůř než dřív. Kolik zlata a jiných drahých kovů denně tyto provozovny skutečně vykoupí, si nechávají tajemně pro sebe, takže by se výsledky daly snad odvodit pouze z jejich následných daňových přiznání. Vstřícnější k odpovědím jsou však firmy, které obchodují s investičním zlatem – včetně třeba investičních mincí. Jak to tedy je?
„Nejrůznější analýzy a komentáře často radí, jak drahé kovy co nejlépe nakoupit. Jejich prodeji se už však taková pozornost nevěnuje. A přitom podle zvýšeného zájmu o výkup sbírek mincí či investičních drahých kovů lze skutečně dobře identifikovat, kdy nastává ve společnosti krizové období,“ uvedla pro ParlamentníListy.cz Jana Tatýrková, která zastupuje jednu z mnoha společností obchodujících se zlatem (Zlaťáky.cz). Nutno dodat, že i těchto společností se objevilo v posledních letech nebývalé množství.
Investice do zlata jako pojistka, kdyby bylo nejhůř
Pravdou totiž je, že se pro mnoho jednotlivců, ale někdy i celých rodin, staly investiční drahé kovy finanční pojistkou pro období, kdy by bylo nejhůř. (Podobně jako v historii nedávné i dávné.) I když se dá předpokládat, že představa toho, KDY je někomu opravdu nejhůř a nezbývá mu než prodat zlato či drahé kovy zakoupené pro tuto příležitost, je ryze individuální a může se lišit, když je situace jen trochu stabilní, k odprodejům těchto (investičních) cenností se lidé zatím uchylují prý spíše zřídka.
„Zlato, stříbro, mince, to jsou investiční produkty, které lidé neprodávají kvůli nové televizi či dovolené. Dochází-li k jejich prodejům, tak ve většině případů tomu předcházela významná změna životní situace jejich držitelů. Jsme tedy schopni velmi dobře identifikovat období krize právě podle zvýšeného zájmu o zpětné prodeje, které dobří obchodníci garantují. Mohu prozradit, že aktuálně je tento zájem nízký a nijak se nezvyšuje. To osobně považuji za dobrý signál pro celou ekonomiku,“ uvedl Jan Žák, člen představenstva společnosti obchodující se zlatem.
Psali jsme:
Jak dodal, jelikož však lidé potřebují často prodat například zlaté šperky, prsteny, náramky, zlomky zlata nebo i zlaté zuby, což nejsou ideální investiční nástroje, je pro ně nejlepší se obracet na zlatníky.
Přesto se ParlamentníListy.cz zajímaly o to, kolik tedy v takovýchto firmách je v posledním období zájemců o výkup zlata například v horizontu jednoho měsíce. "Pohybuje se to nyní v řádech desítek měsíčně. Většinou je tottak do stovky žádostí, což je vzhledem prodanému množství nepatrné procento. Současný stav je skutečně takový, že zájem o zpětné odkupy je nízký," prozradila Tatýrková, zastupující Zlaťáky.cz.
Dá se tedy předpokládat, že do nově a rychle se množících prodejen a výkupen zlata, jde tedy spíše zboží typu: šperky, zuby, zlomky drahých kovů. Pro mnohé totiž navzdory pozitivním zprávám o stavu ekonomiky zřejmě již horší časy nastaly. Investiční zlato v podobě mincí či slitků doma nemají, a to, co mají, si nechat na dobu, kdy by mohlo být ještě hůř, si asi nemohou dovolit.
Pětistovka za zlatý prstýnek někomu pomůže, aby měl na jídlo. Zlato prodávají nyní prý spíš už jen ti bohatší
Luděk Polcar z firmy Profi-Hotovost, která v Praze vykupuje zlato a drahé kovy v různých formách již 10 let, nějaké významné výkyvy toho, že by lidé v poslední době prý masivněji prodávali zlato, ale nezaznamenal. I když ani on nechtěl prozradit to, kolik lidí denně přijde nějaký předmět prodat, poukázal však na poměrně zajímavý fakt.
„Nepoznám samozřejmě vždy od pohledu na zákazníkovi, z jaké je sociální skupiny. Přesto se dá říci, že zlato chodí prodávat nyní spíše ti bohatší. Někteří sledují to, jak se hýbe jeho cena na trhu, tak toho využijí, ale není jich mnoho. Jiní prodávají zlato, protože ho chtějí vyměnit za něco, po čem touží a chtějí si to dopřát hned. To, že chodí spíše bohatší lidé, je také ale celkem pravděpodobně i kvůli tomu, že ti chudší už prostě zlato žádné nemají. Dávno ho prodali. Sem tam se ještě objeví někdo, kdo prodává zlatý prstýnek třeba za 500 korun, aby měl možná jen na jídlo – ale jsou to skutečně, jak se domnívám, výjimky,“ řekl ParlamentnímListům.cz Polcar. Částečně tak naznačil, že na rozdíl od lidí, kteří kupují s touhou jednou také prodat investiční zlato, lidé, co vlastní šperky, občas zlato přece jen prodají třeba jen proto, že si momentálně chtějí něco pořídit.
Psali jsme:
Přesto podle toho všeho krize na Čechy zřejmě nedopadá tak zle, jak by se mohlo zdát. Ovšem jak již bylo zmíněno na počátku, názory na to se liší. Tedy nejen na to, zda je krize už za námi, ale i to, jaké dopady na konkrétní jednotlivce měla. Jak se čtenář dozví níže, v každém případě se lidem, kteří na zlato pro horší časy vsadili třeba jen v minimálním množství, jejich rozhodnutí skoro vždy vyplatilo a zúročilo.
Profesor Zelený: Toto není krize, ale dlouhodobá transformace
„Svět nyní neprochází normální cyklickou recesí, nebo krizí, ale dlouhodobou transformací a výraznou metamorfózou. I proto bude třeba radikálně přehodnotit také teorie o chování pracovní síly,“ uvedl tento týden ve čtvrtek ve svém komentáři pro ParlamentníListy.cz profesor ekonomie z americké univerzity Milan Zelený. Podle něj tedy krize rozhodně zažehnána není.
Psali jsme:
Zlato pomáhalo i lidem v Luhansku nebo kdysi v Leningradu
Historie přitom potvrdila, že zlato v dobách krize skutečně svoji důležitou roli hrálo a není tomu jinak ani v současnosti. Krize na Ukrajině přinesla příběhy lidí, kteří v touze opustit okupovaná města proruskými separatisty museli prý zaplatit za své „propuštění“ z města 1000 dolarů za osobu. Kdo neměl, snažil se najít adekvátní hodnotu ve zlatu – pokud ho vlastnil. Jinak musely rodiny v městech (Luhansk, Doněck, Oděsa) zůstat. Při blokádě Leningradu za druhé světové války pomohly rodinné zásoby drahých kovů a šperků mnoha lidem přežít, když jimi zaplatili (mnohdy v původně až astronomické hodnotě) třeba jen za pouhý chleba.
Role zlata si všímá i Michael Morris ve své knize Co nesmíte vědět. Připomíná to, jaké byly následky hrůz dopadů 1. světové války, která si vyžádala v letech 1914 až 1918 v Evropě, na Blízkém východě, v Africe a ve východní Asii více než 17 milionů obětí.
„Kdyby se tehdy nezrušil zlatý standard (vysvětleno v pozn. níže), k této válce by nikdy nedošlo,“ tvrdí Morris ve své knize. Vzpomněl pak však na jevy, které se dotýkaly každého jednotlivce – tedy toho, kdo měl ve svém vlastnictví alespoň něco zlatého.
Občané museli dávat státu své osobní zlato, aby prokázali, že jsou vlastenci
„Stávalo se často ve válečných časech, že hlavy států chtěly válku financovat zlatem svých občanů, a proto je vyzývaly, aby zlato dobrovolně odevzdali. Poprvé se tato výzva objevila již v 1. světové válce. Dobrovolní (?) dárci za odevzdané zlato dostávali v některých zemích prsteny s nápisem: Dal jsem zlato za železo. Byla to zajímavá výměna, člověk odevzdal zlato, aby pak položil svůj život,“ poznamenává spisovatel Morris.
Psali jsme:
A dodává to, co se dá vytušit. Že přestože byla akce „dobrovolná“, lidé byli vystaveni tlaku. Sociální kontrola fungovala jednoduše: Kdo nosil železný prsten, byl patriot, kdo zlato, nahlíželo se na něj jako na zrádce. Zlato tak proudilo do bankovních trezorů a bankéři z něj mohli poskytovat státům štědré úvěry na válku jako protislužbu.
Cena a hodnota zlata se mění jen nepatrně napříč staletími i tisíciletími
„V podstatě všechny velké národy plánovaly návrat ke zlatému standardu. Ovšem kvůli enormním zbrojním nákladů byl inflační tlak na jejich měny tak silný, že musely tisknout více peněz, než kolik měly k dispozici zlata k jejich krytí,“ popsal Morris. A dodal, že pod „zlatým standardem“ by vše fungovalo automaticky, bez zásahů lidských institucí či centrální banky.
Psali jsme:
Jako příklad neměnící se hodnoty zlata dává spisovatel bestselleru londýnský hotel Savoy, kde večeře pro tři osoby stále stojí jeden zlatý sovereign (což je stará britská zlatá mince o hodnotě 20 šilinků). Je to tolik, co stála tato večeře i v roce 1913. „Ve starém Římě stála tóga s páskem a párem sandálů jednu unci zlata. Je to však téměř tatáž cena, jakou o dva tisíce let později platíme za jeden na míru ušitý oblek, pásek a pár bot,“ dodal Michael Morris i druhý příklad toho, jak hodnota zlata nepodléhá vlivům – na rozdíl od peněz.
Co je to zlatý standard?
Monetární (peněžní) chaos vždycky vedl k revolucím. To, co se stalo ve Francii, se opakovalo později v podobné formě i v Rusku a mnohokrát taktéž v Číně. Po každé politické katastrofě měny bylo peněžnictví na krátkou dobu zkroceno. Hned, jakmile se však na poslední katastrofu zapomnělo, vzrostla znovu zpupnost panovníků či politiků a ti znovu odevzdali moc do rukou bankéřů.
Na základě těchto zkušeností s nekrytými nebo nedostatečně krytými měnami došli panovníci k závěru, že trvalá peněžní jistota, a tím pádem i dlouhodobý mír – je možný jen tehdy, když budou peníze vázány na skutečné hodnoty. Tedy když se ke každé bankovce či minci bude připojovat reálná fyzická protihodnota. Nejdříve byl zaveden tedy stříbrný standard (což znamenalo, že v každé zemi mohlo být vydáno jen tolik mincí, kolik bylo v nestátních trezorech stříbra). Tento standard byl pak postupně nahrazován zlatým standardem. Ten zhruba od roku 1800 měly prakticky všechny země – až do zmiňované 1. světové války (v roce 1900 bylo do zlatého standardu zahrnuto 50 zemí světa). Z ekonomického hlediska se přitom jednalo o nejstabilnější epochu v dějinách lidstva. Objem zlata byl totiž daný, jen tak z ničeho nic se další objevovat nemohlo a nevznikaly ani různé ekonomické „bubliny“. Lidé byli nuceni hospodařit rozumně a bez výkyvů. Když si nějaká země chtěla dovolit víc, musela zvýšit výkon.
(Zdroj: Co nesmíte vědět)
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
