Fotogalerie: - Diskuze o 17. listopadu
Který politik naši zemi po roce 1989 NEJVÍC POŠKODIL?Anketa
Jak předeslal, není toho však prý mnoho, co by k tomu mohl říci nového. Ovšem přiznal, že samozřejmě jako člověk, který přišel do politiky z oblasti teorie, přemýšlel o tom, jak by mělo vypadat poučení z krizové situace a poučení z krizového vývoje ve straně po roce 1989.
„Na mne zapůsobily z oněch dnů tři věci jako základní. A ty v podstatě definovaly i moje další psaní v oblasti politické vědy po celých 25 let,“ uvedl Oskar Krejčí.
Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, František Bublan, Marek Benda, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE
A poznání postupně rozebral. Za první považuje fakt, že 99 procent politiků, kteří vstupují do nějaké krizové události, vstupují do ní, aniž by prý tušili cokoli o strategii.
Literatura sice uvádí, že existovaly nějaké strategie, ale jde o konstrukce
„To, co znáte z literatury o nejrůznějších strategiích, které měli různí představitelé opozičních stran nebo v KSČ, jsou jen dodatečně vzniklé konstrukce. A základem těch konstrukcí je velice prostý fakt – že vnímáme následnost události jen jako A a B. My si myslíme, že to bylo A, které určilo B (navazuje to tak na sebe). Jenomže tahleta determinace je poměrně falešná. Přehlíží se totiž, že tam bylo hodně proměnných C, D, E a teprve jako vektor vytvoří ono V směs nejrůznějších snah a úmyslů. Moje zkušenost je taková, že politici vstupovali do té krize jen s ad hoc řešením situace. Dokázali reagovat pouze v horizontu jednoho, dvou dnů,“ domnívá se Oskar Krejčí.
Jak však dodává, samozřejmě představy o strategii postupně vznikaly. Vznikaly však tou determinací a také vzpomínkami jednotlivých aktérů, kteří chtěli nějakým způsobem sofistikovat svoje vlastní jednání. I proto jsou dle jeho mínění vzpomínky a pohledy na události tak rozličné.
„Ti aktéři mají snahu sofistikovat své chování jednak před novináři, jednak pro historiky. Druhý problém, který je dle mého také důležitý, a je třeba ho vnímat, je, že 99 procent aktérů v krizové situaci jedná při rozhodování pouze přes prizma soukromých zájmů. Vnímají svoji pozici jako klíčovou pro rozhodnutí při tom, jak postupovat zítra a pozítří. Samozřejmě si můžeme vytvořit iluzi, že tu byly vzdálené cíle, ale v podstatě ty se formovaly i v hlavách těch jednotlivců představou o tom, že bude svržen Jakeš, Mirek Štěpán, maximálně kdo by je mohl nahradit. A tady je třeba si přiznat, že střednědobé strategie přece vypadají jinak – předpokládají analýzu, ukládají definici cíle a výběr prostředků. Takováto strategie však, pokud vím, v té době nikde nebyla. Dodatečně se sice vytvářejí legendy, které by představovaly ty jednotlivé aktéry jako aktéry se vzdálenými cíli, ale nebylo to tak,“ konstatoval politolog Oskar Krejčí.
Psali jsme:
V případě krize se velmoci chovají vždy sobecky
Nesmírně důležitý pak uvedl jako třetí poznatek pro politické vědy ten, že je třeba počítat s faktem, při kterém všechny velmoci v kritické situaci jednají sobecky. „Jde o upřednostňování vlastního zájmu před zájmy bývalých spojenců. To platilo o Sovětském svazu v roce 1989, to platí o Spojených státech, když změnily strategii kolem radaru v Brdech. To jsou tři kontury, přes které lze vnímat politické dění obecně. A v té krizové situaci 17. listopadu před 25 lety vystoupily výrazně na povrch,“ pokračoval dál ve svém vzpomínání Krejčí.
Zamyslel se i nad tím, v čem se vlastně přeme, pokud jde tedy o co nejpřesnější interpretaci událostí 17. listopadu? „Je třeba říct, že to vnímání, ta reflexe událostí se formuje v naší společnosti postupně. Na počátku orální historiografie (dějepisectví) Ústav soudobých dějin představoval základ tohoto přístupu. Pozval si účastníky, nahrál si, jak oni viděli to dění. Podobným způsobem pak postupovala i Rumlova komise. Orální dějepisectví je moderní přístup, snadný, granty se na něj asi také dobře shánějí, protože pak někdo sedne a vyhodnocuje ty nahrané vzpomínky. Jenomže co je podstatné, tato historiografe může sloužit pouze jako pomocná historická věda. Každý z nás, který se zúčastnil těch událostí, má totiž zkreslenou představu, včetně mě. Mohou za to opět tři faktory, co nám ten obraz zkreslí,“ pokračoval ve svém hodnocení pohledu na události Oskar Krejčí. A jmenoval vnímání ve stresu, kterým ta krizová situace je.
„Kognitivní schopnosti se v takových chvílích mění, někdy se nám schopnost vnímat zlepší, jindy se naopak potlačí. Druhý faktor, který vše komplikuje při objektivním vnímání, je skutečnost, že paměť člověka je velice zrádná. Existují na to výzkumy například z pádu Challengeru… Byla to emotivní, stresová událost a výsledky výpovědí těch lidí, co u toho byli, byly v rozmezí třech let zcela odlišné. Nebyl v tom zlý úmysl, ale takto se prostě dějepisectví formuje od samého počátku lidské historie,“ konstatuje Krejčí. A doplňuje to, že samozřejmě za tím vším ihned (co nejdříve) nastoupila už v revolučním období snaha sáhnout si na archivy.
Archivy byly pročištěny, některé několikrát
„Bohužel tato snaha nastoupila pozdě, archivy byly do značné míry vyčištěny. Archiv ÚV KSČ, který byl klíčový, byl samozřejmě zcela zničen. A pak tedy nastoupili archiváři policejního dějepisectví, kteří zkoumají archiv StB, jenomže i on byl účelově pročištěn - a to hned několikrát. A přesto se nám snaží vnutit představu, že právě tento archiv nám vypráví všechno o minulém režimu. Tím se dostáváme k dalšímu limitu. Kromě toho, že o těch archivech víme, že jsou neúplné, tak samozřejmě musíme brát v potaz i fakt, jaká je v nich interpretace zapsaných událostí,“ poukázal Oskar Krejčí na faktory, podle kterých je zřejmé, že skutečně ucelený a objektivní pohled na listopadové dny před 25 lety je velice těžké získat.
Psali jsme:
Jak ale tedy vnímat ohlédnutí za 17. listopadem?
„Legenda se vytvářela na základě toho, jak vítězové ústním převyprávěním tvořili základ mediálního pohledu a prezentace. Tato oficiální legenda nám potom dál formulovala metodologii výzkumu v okamžiku, kdy se lidé začali dostávat k těm archivům. Je to mediálně vyhraněný způsob pohledu, který však deformuje představu o skutečném náhledu na události,“ uvádí Oskar Krejčí.
Chybí celostní pohled na události a kritická analýza zdrojů
Naznačil zároveň i to, co dle jeho mínění chybí? Kritická analýza zdrojů, celostní pohled, umět postihnout i zahraniční události i antropologii, která s tím je spojená. A v neposlední řadě též empatie – tedy schopnost porozumět tomu, proč se vlastně ten byrokratický socialismus nejprve vytvořil.
„Proč miliony lidí na světě usilovaly o tento v podstatě plebejský ideál? Proč se pak vzbouřili proti kapitalismu? Tyhle limity, kdyby se podařilo pochopit a dostat se navíc ještě ke kompletním archivům, by nám pomohly utvořit si přesný názor na události 17. listopadu. Takto přes všechnu literaturu i seriály, co k tomu byly natočeny, zůstává základní otázkou to, jaká byla vlastní příčina rozpadu byrokratického socialismu ve střední a východní Evropě? Také je třeba se ptát, zda byl ten byrokratický socialismus reformovatelný? A jaký byl poměr vnitřních a zahraničních faktorů při událostech onoho 17. listopadu 1989. V neposlední řadě je pak třeba se ptát, jaká je konkrétní účast jednotlivců v onom dění. Ovšem tyto otázky podle mého za celých 25 let nebyly a nikdy ani v blízké budoucnosti zodpovězeny nebudou,“ uzavřel politolog svůj rozbor událostí.
Přednesl ho před několika dny na akci pořádané Nadací Železná opona, Evropským hnutím v České republice a Informační kanceláří Evropského parlamentu. V Evropském domě zazněla jeho slova v diskuzi, ve které vzpomínali pamětníci na události 17. listopadu 1989.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová
