Byla jste významnou postavou českého disentu. Jak hodnotíte deziluzi dnešních mladých lidí, kteří často tvrdí, že si sice váží nabyté svobody, ale mají pocit, že nemají proti čemu bojovat, za čím jít, a cítí se ve všech možnostech (cestování atd.), které mají, tak trochu ztraceni?
Deziluze mladých, to je nepřesné, protože mladí se narodili do dnešního systému, deziluzí trpí část střední generace, která se nedokázala vtěsnat –uplatnit v současném světě. Pokud máte na mysli deziluzi současné generace v západních zemích, tak to je trochu jiné u nás, než u nich. Tam jasně vědí, že nebudou žít v takovém blahobytu, jako žili jejich rodiče, a že tento společenský systém stagnuje. Globalizace, krach burzy a k tomu relativně vysoká životní úroveň vede mladé lidi na Západě k demonstracím, ale bez alternativy. Chtějí jiný systém, ale nevědí, jaký. Být proti, to není program. Přesto je mně to sympatické. Proto to nejsou „revoluce“, ale jen revolty, často jen sebepotvrzení této generace. Ale toto u nás zatím není. Pár demonstrací, které taky svolávají odboráři a politické strany se tam ohřejí na stejných tribunách, to nejsou vzpoury mladých. Taky neznám - zatím- žádné vůdce těchto revoltujících. Zde vůbec nejsou a na Západě taky je jich málo. Ve srovnání s tím, jak revoltovala mladá generace v roce 1968-69 na Západě, jak se postavila proti vlastnímu státu v USA v podobě hippies, New Left,odporu proti válce ve Vietnamu, nebo hnutí za lidská práva, tedy za pomoc menšinám…. To zatím neexistuje ani u nás ani na Západě. To že si postaví stanová městečka v parcích a občas na náměstí, je spíše happening . I v Londýně, kde to trvalo pár týdnů, si „revolucionáři“ z rozbitých výkladních skříní brali především moderní videotechniku a nikdo z nich neodnášel chleba. To je symptomatické.
Litujete Vy sama, že jste své mládí prožila v totalitě a ne dnes? V čem jsou podle Vás dnešní mladí lidé jiní než byla Vaše generace?
Rozdíly jsou v mnohém, to bych musela popisovat celé půlstoletí z hlediska pojetí generací jako věkových skupin a jako skupiny formované shodnou události, kterou ti lidé prožili. Musela bych popisovat posun od rozbombardované Evropy, vyhladovělé, zničené, kterou znovu postavila tatáž generace a udělala z toho „hospodářský zázrak“ až po válku ve Vietnamu. Určitě jsem prožila zajímavý život a mně se líbil a měl smysl. Jsem o tom přesvědčena. Současní mladí jsou velice odlišní, protože jsou více stratifikovaní, vědí, že se musí postarat o sebe sama, nemohou se vymlouvat tolik na „okolnosti“ a být tak pasivní, jako byly generace předchozí.
Řada Čechů v současnosti „remcá“, že se za totality měli lépe. Zejména jsou tyto názory slyšet z úst penzistů. Co byste těmto „stěžovatelům“ vzkázala, myslíte si, že mají v něčem pravdu?
Každý má v něčem pravdu. Tehdy , za socialismu se všichni- až na pár výjimek- měli jen „průměrně“. Nebyly velké rozdíly v příjmech, kdo měl více, styděl se za to, protože to mohl mít jedině a jedině nelegálně- okrádal třeba při prodeji stavebnin, umožňoval „pracujícím“ brát si pytle s cementem, nebo se prostituoval s politickým režimem, na který současně o víkendech nadával. Těch pár bohatých, to byli prominenti spojení většinou s nomenklaturou. A s těmi se ostatní příliš nestýkali, nebo je ani neviděli. Ted jsou nerovnosti viditelné. Stárnoucí lidé se již nemohou do toho nového systému začlenit. Je to příliš mnoho změn pro jednu generaci.
Více o disentu ZDE
Nedávno jsem četla Vaši knihu Dopisy vnučce. Vaše postřehy a poselství na mě moc zapůsobily; jak se kniha líbila Vaší skutečné vnučce?
Mám celkem tři vnučky a tři vnuky. Je to text psaný pro rodiče a babičky, tedy pro dospělé, aby věděli, jak asi uvažují jejich dospívající děti. Přímo pro vnučky to opravdu není. Je to o problémech dospívaní a ne jen o vnučkách. To snad v současnosti ani není možné a vhodné.
Máte v plánu své literární dílo rozšířit o další knihu i v roce 2012? Pokud ano, čemu se bude věnovat?
Chtěla bych napsat ještě knihu Nedokončené rozhovory, mělo by to být o smrti a vztahu lidi k umírajícím jim blízkým lidem. Ale zatím jsem to nezačala. Stále píšu a publikuji něco aktuálního a napsat knihu, to chce přerušení toho běžného toku života. To se mně zatím nepodařilo.
Jaké další profesní i osobní plány máte na příští rok?
Chci napsat nový uvod a závěr ke knížce o Nové levici, kterou jsem napsala před 41 lety, ale tehdy nemohla vyjít. Již pak přišel Gustáv Husák a musela jsem odejít z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy.
Co Vás nejvíce, v profesionální i osobní rovině, potěšilo/nepotěšilo v roce uplynulém?
Mám radost z uspěchu poslední knížky, kterou také vydalo nakladatelství Kalich. Jmenuje se Bez ohlávky a je to soubor rozhovorů, které se mnou vedl Michal Plzák, šéfredaktor nakladatelství Kalich a redaktorka Hospodářských novin Markéta Čechlovská. Dělali se mnou rozhovory na asi dva roky. Pak v létě to chtěli hned vydat, dříve, než se zvedne DPH. Souhlasila jsem a řekla, at napíší z těch rozhovorů to, co oni sami považují za zajímavé z hlediska své generace. Opravdu vybrali spíše příběhy, dokonce z mého mládí a jak se žilo za první republiky apod. Ta kniha vyšla někdy v říjnu, již měla dotisk a nakladatelství je s tím spokojeno. Jsem ráda, že to oba redaktoři tak udělali, protože sama bych nikdy svůj životopis či paměti asi nenapsala. A kdyby .. tak to zatížím spoustou teoretických úvah o vývojových fázích v životě, generačních vztazích …. Takto si oni vybrali z mých rozhovorů to, co zajímá ty mladší. Ta kniha má –podle nakladatelství – uspěch.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jana Šulcová
