Václav Moravec je namyšlený tupec, píše Petr Hájek v nové knize

Podle něho byla důležitou událostí takzvaná „Velká mediální loupež“. Měla na počátku rozhodující vliv na vytvoření českého hlavního proudu, jenž se zformoval do poloviny devadesátých let minulého století.

Velká mediální loupež

„Loupež, která se samozřejmě nikdy nevyšetřovala, a občané se o ní nikdy nedozvěděli. Přitom - relativně - předčila všechny hospodářské zločiny, které přišly později. Novináři a další zaměstnanci hlavních novin a časopisů - dávno před privatizačními zákony, které později spolu s Václavem Havlem tak vášnivě kritizovali -, prohlásili ´revolučně´ média za svůj majetek. Vytvořili akciové společnosti, rozdali si akcie a stali se tak prvními milionáři. Většinou pak své ukradené podíly prodali německým nebo na německý trh orientovaným zahraničním vydavatelům,” píše Hájek.

„Je komické, když titíž lidé dnes dramaticky moralizují a v politickém boji „odhalují“ skutečné i fiktivní krádeže veřejných majetků, zatímco si užívají svého nakradeného jmění. Podstatnější a vážné je ale něco jiného: Divokou ´privatizací´ se tito lidé dostali na úplně jinou startovní čáru než ti, kdo na mediálním trhu začínali z nuly. Ovládli navíc také distribuční síť, takže na trh za rovných podmínek už nikoho nepustili. Kartel, který velkou mediální loupeží u nás tehdy vznikl, má v rukou rozhodující soukromá média v zásadě dodnes,” dodává Hájek.

Zaměstnanci České televize a Českého rozhlasu podle něho učinili takřka totéž a takzvaná veřejnoprávní média převzali do svého ´družstevního vlastnictví´. „Politicky volené ´rady´, sloužící jako zástěrka formální kontroly veřejnosti, jsou na nich závislé právě tak jako politici, kteří je volí. Při „televizní revoluci“ v roce 2000 - vyvolané pokusem o skutečnou veřejnou kontrolu ´státní´ televize - dali ´tajní družstevníci´ dramaticky najevo: Mocné médium pro sebe a pro vybrané soukromé producenty uhájíme,” zdůrazňuje Hájek.

Média manipulují tak, že deformují pravdu

Hájek si ale přesto myslí, že média nejsou všemocná. Jakmile se realita začne až příliš odlišovat od toho, co média předkládají lidem, kouzlo přestává fungovat. Voliče a čtenáře média nenakrmí a neošatí.

„Pokud se totiž základní prvky reality takzvaného praktického života manipulovaných dostanou do kritického nesouladu s virtuální realitou, veřejnost se od zvuků ´krysařovy píšťalky´ instinktivně odpojí a začne opět - i když jen částečně a s obtížemi - myslet i jednat, neřízeně a téměř samostatně. Prostě máte-li hlad a televize vás bude přesvědčovat, že jste se právě skvostně najedli, neuvěříte jí,” říká Hájek.

Pokud jde o manipulaci reality, tak média vždy podle Hájka využijí kus pravdy a lžou jen do té míry, aby jejich lež byla uvěřitelná.

„Manipulátoři ... nevytvářejí kompletně celý umělý svět, ale s využitím jednotlivých prvků skutečnosti budují realitu pouze ´pootočenou´. Najít optimální úhel odklonu je vlastním smyslem jejich umění, jejich práce. Čím větší klamnou výseč se podaří vyrobit, tím rychleji směřují k cíli – ke svým velmi praktickým zájmům, které mají ovládaní podle instrukcí médií naplnit... úroveň mystifikace se nesmí dostat za proměnlivou hranici uvěřitelného, a proto akceptovatelného. Za všech okolností musí mít veřejnost pocit, že média ´stojí na její straně´.”

Havlova zednářská mediální skupina

Mechanismus řízení médií má podle Hájka několik úrovní: globální, mezinárodní, kontinentální - a pak „místní“ - regionální, státní, národní. Česká média podle Hájka ovládají Němci.

Významnou roli při budování mediokracie měl i Václav Havel. „Kvůli historické úloze Václava Havla... hrají u nás významnou roli navíc ještě média pocházející z okruhu hlavních postav Sdružení Lípa, jež svým nezakrytě zednářským názvem v tomto případě nemystifikuje: Právě v této zednářské lóži se organizoval pád vlády Václava Klause v roce 1997, zde se dohodla privatizace Becherovky do rukou Schwarzenbergových a Bakalových, tady měla ´ideový´ původ jak Špidlova respektive Grossova vláda, tak její ´dárek´ Zdeňku Bakalovi - v podobě tajemné privatizace ostravsko-karvinských dolů. Tato operace učinila z dosud bezvýznamného emigranta ctihodného miliardáře, posléze Havlova hlavního sponzora - a také mu umožnila koupit vydavatelství Economia, Hospodářské noviny a časopis Respekt,” píše Hájek.

Konsorcium: ČT-HN, Respekt, MF Dnes

Podle Hájka byl Respekt vybrán za „hlavní názorový časopis“, který bude určovat témata i způsob jejich uchopení pro celý mainstream: „Výsledkem je, že časopis sice nominálně téměř nikdo nečte, nicméně prostřednictvím ostatních novin, časopisů, rádií a televizí ho „nedobrovolně“ konzumuje více než půldruhá miliónu občanů.”

Zpravodajské a publicistické pořady České televize mají podle Hájka obsazeny vedle zaměstnanců ČT redaktoři Respektu a Hospodářských novin. „Linie Respekt - Hospodářské noviny - hlavní zpravodajské servery - Česká televize - ostatní média stanoví, co si o hlavních tématech bude myslet česká veřejnost,” říká Hájek.

Havlisticko-bakalovská Česká televize

Hájek se též opřel do Václava Moravce, aniž ho explicitně jmenoval: „Nejpozději se vstupem do EU, s ´odstátněním´ českého státu a jeho změnou v bavorský euroregion (opačný postup než při postnacistickém odsunu Sudeťáků) převzaly roli agentur noviny v německých rukou a - Česká televize. Otázka hlavního politického moderátora ČT na úvod jeho každotýdenního mnohahodinového nedělního pořadu ´O čem se po dnešku začne hovořit?´ není jen přiznání pravého stavu věcí z nezvladatelné namyšlenosti tupcovy. Krásou nechtěného je i klíčem k mediální realitě.”

Český mediální maninstream podle Hájka funguje tak, že to, co dodají německé zpravodajské servery obsluhované českými zaměstnanci, respektive jejich „matky“ jako Mladá fronta Dnes, to především ve vnitropolitických záležitostech okamžitě zpracuje havlisticko-bakalovská Česká televize.

Citáty z knihy Smrt v sametu:

Když se nedlouho před volbami nevyvíjejí preference politických subjektů tak, jak bylo strůjci „veřejného mínění“ zamýšleno.Tehdy nastupují skandály, zatýkání politických špiček, různé „úniky“ typu Kubice zpráva - cokoli, co zakryje půdorys reality, v níž by užuž začaly hrát vůdčí roli skutečné zájmů voličů. Některé „ohromující kauzy“ na poslední chvíli motivují k volbám jít, jiné od tohoto aktu odradí. Jakmile je odvoleno, vracejí se média ihned do původní polohy, v níž mohou zaútočit i na to, co sama prosadila.

Výstřel z Aurory číslo dvě ... dostal jméno Sametová revoluce. (Velké S zde píši záměrně.) Jméno se ujalo podobně jako „pražské jaro“ o dvě desetiletí dříve. Napohled paradoxně obojí souviselo s likvidací nenáviděného totalitního režimu, jemuž se velmi nepřesně říkalo komunistický. V obou případech hrála klíčovou roli média. Právě tehdy se totiž začínala rodit mediokracie - bolševismus na nové vyšší úrovni. Aby nedošlo k omylu: Naprostá většina novinářů na této dlouhodobě založené konspiraci spolupracuje bezděčně, implicitně. Mnozí jsou dokonce přesvědčeni, že smyslem jejich práce je svobodu a demokracii bránit. Ještě jiní - a těch je samozřejmě nejvíc -, v těchto pojmech vůbec neuvažují. Jsou zaměstnanci pekárny na rohlíky, obvykle slušně placení za výrobu podle předem stanovených receptur. Snaží se hlavně vydělat peníze, ať poctivě či korupčně, a ani netuší, že sami jsou také obětmi mediokracie.

Mediální establishment vyšetřuje, pronásleduje a popravuje odpůrce revolučního teroru stejně jako vždy dříve. Lynčuje je před hladovýma očima naivních davů vždy lačných krve obětí, nevědouce, že hrana ve skutečnosti zvoní jim. Neformální Výbory obecného blaha inspirují a organizují politické procesy v podobě justičních reality show, přenášených on-line ze soudních síní pro rozvášnění davu. V nich jsou oběti dopředu odsouzeny veřejným míněním rozběsněným médii, a převážně mladí soudci se proto většinou předhánějí, aby se médiím zavděčili, aby byli chváleni, aby rozsudky byly exemplární.

Loajalitu k hlavnímu mediálnímu proudu, pokud jím není přímo vytvořen a vyslán do politiky, musí současný „kandidát tajné spolupráce“ manifestovat veřejně. Jde o starou vyzkoušenou bolševickou metodu: Není podstatné, co si kdo skutečně myslí, ale co veřejně demonstruje. Pro přijetí do Mediální strany pokroku je rozhodující bodování ve třech povinných tancích: a) Dobré evropanství - eufemismus pro oddanost „Čtvrté říši“ - úspěšný a respektovaný politik projevuje tím, že je hluboce přesvědčeným federalistou. Dává přednost zájmům Svaté říše bruselské národa evropského před zájmy voličů země, z níž pochází jeho mandát. b) Vize, jak dalšími pokrokovými zákony, příkazy a nařízeními měnit společnost k lepšímu, lhostejno jestli zleva nebo zprava, protože drobné estetické odlišnosti se neřeší. c) Nevyčuhování - tedy bezchybné ovládání tematických i výrazových piruet politické korektnosti.

Knihu Petra Hájka "Smrt v sametu" vydává nakladatelství Daranus