Vážné varování, kterým profesor Zelený již v roce 1991 naštval Klause. A takhle to dopadlo

Je totiž zajímavým zrcadlem tehdejší doby, nejen z hlediska specifického obsahu, výrazovosti a kontextu, jak je tehdy se vracející exulant Zelený vnímal.

Podstatné je jedno – vše se nese v duchu: „Mnohé bylo překonáno, mnohé již odeznělo, ale většina předpovědí a argumentů je platná dodnes.“

Vzhledem k volebnímu období, ve kterém se aktuálně nacházíme, se ParlamentníListy.cz zaměřily na pouhou jednu kapitolu z této knihy – přestože všechny mají nepochybně svoje stále aktuální poselství. VIZ ZDE.

Jelikož však heslem mnoha politických stran jsou takzvané sociální jistoty, pojďme nahlédnout do toho, co o nich uvedl v polovině roku 1990 profesor Zelený.

Co jsou životní jistoty?

Podle Milana Zeleného je samozřejmé, že strany, které nemají národu co nabídnout, mu budou hlasitě podbízet právě tzv. „životní jistoty". Tím prý zcela jasně míní, že pomocí daní, poplatků a uměle nízkých platů se převede do rukou státní byrokracie určité množství peněz, které pak tato byrokracie spravedlivě a „na půl" přerozdělí mezi tzv. „potřebnější" vrstvy, hlavně tedy sama sobě - tak, jako tomu bývalo dosud. „Je to vše zdarma, jde o peníze jiných lidí, a bude vás to stát pouze volební hlas či hlásek,“ konstatuje profesor.

Zamýšlí se pak ale dál s tím, že neví, zda úplně bezmocné a ve všem (tedy totálně) závislým na anonymně byrokratickém aparátu může pro někoho představovat životní jistoty. Podle něj u většiny lidí tomu bývá spíš právě naopak.

„Uplynulých pětačtyřicet let přece bylo údobím takových životních jistot. A co je výsledkem? Jsme nezdraví a umíráme předčasně, jsme špatně vzdělaní a tudíž nezaměstnatelní, v nemocnicích a v psychiatrických léčebnách se mnohdy s lidmi zachází jako s obtížným hmyzem, občanská bezpečnost se zhroutila, naše děti jsou bez budoucnosti a naši rodiče bez minulosti. Roční příjem na hlavu je dnes u nás na úrovni Ománu. Důvěra lidí ve spolehlivost a kompetenci státu, hlavní to předpoklad a záruka životních jistot, byla naprosto zanedbána, ne-li zničena,“ vyjmenovával v roce 1990 jednotlivá fakta Milan Zelený. Se stejným apelem na ně upozorňuje i nyní.

Jak říká, životní jistoty, vždy a ve všech vyspělých zemích, totiž vyplývaly a vyplývají z nezávislosti a ze soběstačnosti lidí. Ne z jejich zvýšené či úplné závislosti. „Jaká je to jistota, když sice vzdělání je zadarmo, ale do školy jste se dostali jen protekcí a vzdělání samo nestojí za nic, takže vaše děti stejně nikdo nezaměstná? Jaká je to jistota, když zdravotní péče je zadarmo, ale vy zemřete o 5-10 let dříve, než byste měli, protože to v podstatě není péče, ale velmi špatně organizovaná údržba lidských strojů? Jaká je to jistota, že vás sice nikdo nevyhodil ze zaměstnání, ale musel jste za to pracovat za urážlivou grešli, ponižovat se a hrbit po celý svůj život? A ještě děkovat bouřlivým potleskem a skandováním při masových shromážděních? Jaké jistoty vyplývají z faktu, že lidé, kteří tento stát ničili, jej nyní míní zachraňovat?“ ptal se před 24 lety ve své knize Zelený. ParlamentnímListům.cz přitom zdůrazňuje i nyní, že se jeho názory neměly důvod významně odchýlit.

Jeho otázky pak míří v těchto souvislostech dál. Ptá se jimi na to, jaká jistota spočívá v pobírání penze, která vůbec neodráží vaše celoživotní úsilí a místo živobytí zajišťuje pouze živoření. „Nic nemáte, nic vám nepatří, na ničem se nepodílíte, ničeho se neúčastníte - jen věčně tleskáte a skandujete - jaká je to jistota? Otrok odvozuje své jistoty od závislosti na druhých, a potud také otrokem zůstává. Jistota svobodného člověka vyplývá z toho, že je pánem věcí svých, že má kontrolu, že rozhoduje, že se účastní a že sám vlastní budoucnost spoluvytváří. Pravé jistoty člověka vyplývají z rodiny, do níž se narodil, z obce, v níž se účastní, z podniku, ve kterém spolupracuje, a ze státu, kterému může plně a bez výhrad důvěřovat,“ uvádí věhlasný profesor.

Západní penzisti a ti naši - smutné srovnání

A jak správně odhadl, v tom roce 1990 bylo otázkou krátkého času, než se i v tehdejším Československu objeví skupinky západních penzistů, dámy s modrými vlasy a perleťovými brýlemi na šňůrkách, páni v pestrých košilích a divoce kostkovaných sáčkách, kteří na stará kolena cestují po celém světě.

„Vysloužilé černošské učitelky z Harlemu jsem potkal v Šanghaji, staré texaské farmáře (co nosí hodinky na manžetě košile) na Novém Zélandu a skupiny japonských babiček s drdůlky v Leningradě. Bývá mi vždy smutno, když porovnávám jejich životní jistoty a jejich zajímavé a vzrušující stáří se socialistickými životními jistotami babiček našich. Světoběžnické sebevědomí a nezávislost cizinců není jistě pro každého, ale podtrhuje to úroveň jejich prosperity a možnosti jejich životních jistot,“ přiznal Milan Zelený.

Jak se takové bohatství vytváří?

Otázku, kterak k výše uváděnému bohatství ale může společnost – včetně té české, dospět, známý ekonom uměl ale i v té době zodpovědět. Cestu nastínil především skrze podniky, instituce a obce, kde pracují.

„Podniky totiž, nikoli stát, kapitalizují a investují část výsledků jejich práce a úsilí. Čím víc vyděláš, tím víc si můžeš odložit. Podnik sám obvykle zdvojnásobuje zvolenou výši individuálního vkladu. Tato část sociálního pojištění je určována prací a rozhodovací volbou zaměstnance. K tomu pak přistupuje z daní financované národní pojištění, které poskytuje životní minimum stejné pro všechny. Podobně se financuje podniková zdravotní péče a vzdělání. Domky a byty jsou obvykle přímo vlastněny, při odchodu do důchodu výhodně prodávány mladším generacím a nahrazeny levnějším bydlením, Navíc existují individuální kapitálové investice v podnicích, v akciích, v bankách a ve skupinových investičních sdruženích. Když se to vše tak někdy po té padesátce sečte (lidé odcházejí na penzi stále dříve a věnují se drobnému soukromému podnikání či službám), tak to vytváří tu prostou skutečnost, že věková skupina nad 55 let věku je tou nejzámožnější skupinou v celé Americe. Taková je životní jistota. Být nezávislým, odstěhovat se na penzi na Floridu, cestovat po světě a dělat si, co se člověku zachce. Vědět, že o děti je dobře postaráno, že jejich budoucnost je dobře vyřešena a že jejich životní cyklus se bude materiálně zakládat na úspěších životních cyklů předcházejících generací,“ vysvětloval ekonom, který jako emigrant v USA dodnes část roku pobývá.

Byl si však moc dobře vědomý toho, že samozřejmě tyto opravdové, nesocialistické lidské jistoty nelze zavádět přes noc skandováním hesel radikální „perestrojky".

„Víme, jak to dopadlo v Polsku i v Sovětském svazu. Jde spíš o to, abychom se zbrkle nevydali po té staré cestě lidské závislosti na státu, tedy po cestě vychudlého občanství a přetučnělé byrokracie,“ shrnul tuto kapitolu své knihy Milan Zelený.

Ekonomické předpovědi se naplnily. Co jestli se naplní i ty politické?

I když se dá nyní již vysledovat celkem přesně, že se ekonomické předpovědi profesora Milana Zeleného beze zbytku naplnily, on prý doufá, že u jeho politických předpovědí tomu tak nebude. Ovšem již v roce 1991 předvídal, že jestli nenastane zásadní zlom v myšlení a postoji veřejnosti, čeká naše národy nejméně čtyřletá diktatura silně menšinové strany, organizované podle tvrdých stranických linií a ideologií. I proto, jako zřejmý apel na Čechy, zveřejnil v těchto dnech volně na internetu, jako dárek k 25. výročí sametové revoluce, již dvě ze svých knih.

Seriál ParlamentníchListů.cz: Osobnosti, které jsme vyzvali k hodnocení posledních 25 let v naší zemi.

Ta první, která je volně na internetu, byla vydaná v roce 1991 s názvem Ještě je čas. Ačkoli se tehdy nesetkala s takovou pozorností, jak se možná očekávalo, ukazuje se, že se v mnoha oblastech, které tam profesor Zelený zmiňuje a nastiňuje jako varovné signály, téměř trefil „do černého“. I přesto, že se v onom období na jeho adresu nepříliš lichotivě vyjádřil Václav Klaus, který ho pojmenoval jako „nějakého neznámého pana profesora“ (12. 11. 1990, Občanský deník a Východočeský večerník).