Změnou, která poznamenala českou žurnalistiku po roce 1989 nejcitelněji, ačkoli probíhala a dosud probíhá pozvolna, kontinuálně a na první pohled nezřetelně, je změna pojetí žurnalistické práce, jejího smyslu a poslání. „Zatímco za totalitního režimu bylo prací novináře podílet se na propagandě vládnoucí strany a sloužit bezvýhradně jejím zájmům, v demokratické společnosti je hlavní rolí žurnalistiky přinášet informace a upozorňovat na souvislosti mezi jevy, událostmi či osobami a institucemi,“ píše ve své nové knize Česká politika a média po roce 1989 Petr Žantovský.

Zatímco v totalitě jsou média poslušnými sluhy, v pluralitní demokracii, jak se okřídleně říká, by měly být jejími „hlídacími psy“. Tato kontrolní funkce, někdy s nadsázkou označovaná jako sice neformální, ale velmi vlivná „čtvrtá moc ve státě“ (vedle zákonodárné, exekutivní a soudní), je ale z mnoha důvodů limitována. Předně působí politické vlivy a zájmy, které se snaží uzpůsobit mediální obraz skutečnosti tak, aby odpovídal jejich potřebám. Už to není plochá prvoplánová propaganda.

Novinářům nestačí problém objevit, dodávají i návod na vyřešení

Noviny a média obecně už nepatří politickým stranám a s nimi spřízněným subjektům. S výjimkou veřejnoprávní televize a rozhlasu jsou v soukromých rukou. „Ale vlastníci jsou pochopitelně zájmově provázáni s politickými strukturami, protože potřebují jak v legislativě, tak v exekutivě prosazovat svoje podnikatelské zájmy. Tím vzniká pro demokracii nezdravá, ale ve vyspělých zemích všude v nějaké formě existující provázanost politiky, ekonomiky a médií,“ uvádí Petr Žantovský v knize Česká politika a média po roce 1989, která právě vychází v Institutu Václava Klause.

Autor si všímá toho, že se česká žurnalistika období let 1992-96 vyznačuje zvláštní dvojakostí. „Na jedné straně ještě doznívají nadšenecké ohlasy na zlomový okamžik přerodu roku 1989, na druhé straně už se rodí velmi kritické hlasy, snažící se o nějakou vlastní, lepší verzi polistopadového vývoje. To je totiž pro českou žurnalistiku typické už od časů Havlíčkových. Novináři zpravidla nestačí problém objevit, prozkoumat, popsat, případně okomentovat, on většinou také ihned přichází s vlastním návodem na jeho vyřešení,“ upozorňuje Petr Žantovský.