Archivář, co objevil muže hrdinu, připomněl nechutné obchodování s občany NDR

26. 2. 2015 4:45

Jsou úředníci a úředníci. Jedni dělají jen přísně to, co jim přikazuje jejich pracovní povinnost, jiní svoji práci vykonávají také s vědomím osobního poslání. A tak mnohdy dělají věci, které sahají vysoko nad rámec stanovených povinností. O jednom takovém, který se ale podílel na záchraně zřejmě tisíců životů politických vězňů z bývalé NDR, je i toto povídání. Jeho zásluhy popsal ParlamentnímListům.cz archivář a právní historik Petr Kreuz.

Archivář, co objevil muže hrdinu, připomněl nechutné obchodování s občany NDR
Foto: Alena Hechtová
Popisek: Archivář, právní historik a nositel Rakouského čestného kříže za vědu a umění Petr Kreuz.
reklama

Zachránil nebo minimálně pozitivním způsobem ovlivnil životy více než třem desítkám tisíc lidí a čtvrtmilionu rodin. Úředník, o němž bude řeč, stále žije, v současné době je mu 88 let. Není sice Čechem, přesto rozhodně za pozornost jeho odkaz stojí. Má samozřejmě i své jméno - Ludwig A. Rehlinger. V některých ohledech se prý o něm dá hovořit s takřka stejnou úctou, jako o siru Nicolasi Wintonovi. I proto historik Petr Kreuz usiluje o to, aby byla tato osobnost také u nás oceněna. A rozpovídal se proč.

„Doktora Ludwiga A. Rehlingera navrhuji na udělení plzeňské Ceny 1. června. Zaslouží si to za své zásluhy v oblasti humanitárních snah vlády Spolkové republiky Německo, zejména za zásadní a rozhodující podíl na osvobození politických vězňů z bývalé Německé demokratické republiky v letech 1963-1989,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz historik a archivář.

O životě osobnosti, která dosud zůstává spíše stranou pozornosti, doplnil v duchu své profese další fakta a letopočty. Ludwig A. Rehlinger se narodil 23. září1927 v Berlíně. V roce 1944 byl jako 17letý povolán do wehrmachtu. Po propuštění z anglického zajetí roku 1947 vystudoval práva a národní hospodářství na Humboldtově univerzitě v Berlíně, na univerzitě v Innsbrucku a na Svobodné univerzitě v Berlíně. V roce 1956 se stal advokátem v Berlíně. Roku 1957 nastoupil L. Rehlinger na tehdejší Spolkové ministerstvo pro celoněmecké otázky. Téhož roku byl jmenován vedoucím kanceláře spolkového ministra pro celoněmecké otázky, kde působil až do roku 1969. Později zastával úřad prezidenta spolkového Celoněmeckého institutu a byl též poradcem poslanecké frakce CDU/CSU ve Spolkovém sněmu. Po sedmi letech v soukromé sféře byl roku 1982 jmenován státním tajemníkem v tehdejším Spolkovém ministerstvu pro vnitroněmecké vztahy a tento úřad zastával až do května 1988. Poté se stal členem západoberlínské vlády, v níž působil jako senátor pro justici a spolkové záležitosti. Výčet jeho funkcí i úspěchů by mohl dál pokračovat, nicméně my se vrátíme k příběhu samotnému.

V 60. letech vedl jednání o propuštění 12 tisíc politických vězňů

„Rehlinger patří k významným osobnostem poválečného Německa. Jeho činnost, zejména v 60. a 80. letech 20. století, velmi významně a pozitivně ovlivnila vývoj poměrů nejen v Německu, ale i v celé střední Evropě, včetně bývalého Československa. Byl to on, kdo započal na přelomu let 1962 a 1963 jako blízký spolupracovník tehdejšího spolkového ministra pro celoněmecké otázky Rainera Barzela důvěrná jednání o propuštění zhruba 12 tisíc politických vězňů. Šlo o vězně, kteří byli na konci 40. či v 50. letech odsouzeni ve východním Německu a nacházeli se ve věznicích na území tehdejší Německé demokratické republiky (NDR), kde vykonávali často dlouholeté tresty,“ vypráví Petr Kreuz.

A jak dodává, zmiňovaná jednání probíhala za krajně nepříznivých politických okolností. Bylo to totiž poté, co po vztyčení Berlínské zdi 13. srpna 1961 byly přerušeny takřka veškeré kontakty mezi NDR a SRN. „Přesto se podařilo nakonec dojednat a na podzim 1963 uskutečnit propuštění první malé skupiny východoněmeckých politických vězňů do SRN. Vše se uskutečnilo za úplatu v hotovosti. Během následujících několika let se původně samostatně dojednávané akce změnily v kontinuálně probíhající osvobozování východoněmeckých politických vězňů za úplatu. Toto osvobozování probíhalo takřka nepřetržitě až do léta 1989,“ odhaluje Petr Kreuz.

Za jednoho vězně byla stanovena cena 40 tisíc západoněmeckých marek

Zajímavostí tak může být to, že úplata za propuštěné politické vězně byla bývalé NDR poskytována zpočátku převážně v dodávkách nedostatkového spotřebního zboží a surovin, až od 70. let zpravidla v hotovosti. „Původně dojednaná částka za jednoho propuštěného politického vězně činila 40 tisíc západoněmeckých marek, poté byla opakovaně navyšována a v 80. letech již výrazně přesáhla částku 100 tisíc marek (DM). Celkově tak bylo v letech 1963-1989 nakonec osvobozeno více než 33 tisíc východoněmeckých politických vězňů. Vláda Spolkové republiky Německo za ně vyplatila v hotovosti a ve zboží dohromady tedy asi 3 a půl miliardy marek,“ vypočítal historik.

Kreuz si dále všímá ale i dětí a jejich osudů u těch, co byli politicky pronásledováni, či co se rozhodli pro emigraci. Od roku 1963 až do pádu Berlínské zdi (1989) se jednalo o osudy a vystěhování do západního Německa u více než 2000 východoněmeckých dětí, jejichž rodiče buď odešli do SRN, nebo byli v NDR uvězněni z politických důvodů. Podařilo se spojit bezmála 250 tisíc okolnostmi rozdělených rodin. Jsou to jen čísla? Ano, ale za nimi jsou osudy konkrétních lidí. Také u těchto aktivit stál v 60. a znovu v 80. letech v neposlední řadě L. Rehlinger.

Osvobozování a „výkup“ vězňů bylo kritizováno, ale…

„Víte, je třeba uvést, že úplatné osvobození politických vězňů, v Německu nazývané Freikauf, při jehož dojednání a zajištění sehrál Ludwig Rehlinger klíčovou a nezastupitelnou roli, umožnilo záchranu životů stovek lidí, kteří by jinak ve východoněmeckých věznicích zemřeli. Právě zásluhou Rehlingera také neutrpěly další tisíce lidí trvalou zdravotní újmu, kterou by jim dlouhobé věznění v bývalé NDR s vysokou pravděpodobností způsobilo,“ poznamenává pro ParlamentníListy.cz Kreuz.

Nutno dodat, že úplatné osvobození východoněmeckých politických vězňů bylo přitom po celou dobu svého trvání v SRN objektem kritiky, a to jak z politických, tak i morálních pozic. „Uvedenou procedurou měl být údajně oslabován potenciál opozice v NDR, a tak snižován politický tlak na východoněmecké vedení. Později se poukazovalo i na to, že Freikauf představuje pro východoněmecký komunistický režim stimul ke zvyšování počtu politických vězňů, kteří by se mohli stát předmětem tohoto obchodu s lidmi,“ poukazuje dále historik. Teprve po roce 1989 se ukázalo, že SRN dokázala „vykoupit“ v průměru jen asi třetinu z osob, které byly v NDR každoročně odsouzeny a uvězněny za politické delikty. O mnohých uvězněných se totiž západoněmecké úřady nikdy nedozvěděly…

Uplácení hodnostářů a tísnivé dilema řešil mimo jiné také například Winton

A v této souvislosti Kreuz připomíná dvě významné skutečnosti.

Před podobnými, či ještě tísnivějšími dilematy (např. v podobě přímého uplácení různých státních úředníků a režimních hodnostářů) stály v historii také mnohé další významné osobnosti, které se s větším či menším úspěchem ve 20. století pokusily o záchranu lidí hromadně pronásledovaných totalitními režimy, ať už z politických, náboženských či rasových důvodů.

„O celkové prospěšnosti aktivit těchto osobností a o jejich úctyhodných zásluhách nelze v současné době ani v nejmenším pochybovat, ať už máme na mysli například sira Nicolase Wintona, švédského diplomata Raoula Wallenberga nebo bratislavskou židovskou aktivistku Gisi Fleischmannovou,“ říká dál pro ParlamentníListy.cz Petr Kreuz.

Nejodpudivější kapitola – obchodování s vlastními občany?

Jako druhou neopominutelnou skutečnost pak uvádí ale i to, že obchodování s vlastními občany představuje nepochybně jednu z nejodpudivějších kapitol v dějinách nejen samotné NDR, ale i celého sovětského bloku.

„To, že byl východoněmecký režim ochoten takovýto obchod s lidmi v enormním rozsahu provozovat, svědčí o jeho skutečné nelidské podstatě jako máloco jiného. Postup spolkové vlády při úplatném osvobození byl naproti tomu plně v souladu s Ústavou SRN i s jejími dalšími zákony, podle nichž měli právo na ochranu ze strany západoněmeckých úřadů nejen občané SRN, ale také Němci žijící na území NDR,“ konstatoval Kreuz.

I v roce 1984 se v Praze na ambasádě SRN skrývali uprchlíci z NDR

Připomněl přitom ještě jeden případ, o kterém zde v České republice asi ví jen málokdo, ačkoli mu věnovala západní média značnou pozornost.  Naproti tomu v Československu se o něm v době, kdy k němu došlo, v médiích informovat nesmělo – přesto, že se naší republiky týkal. Psal se totiž rok 1984.

„Tehdy se v úřadu státního tajemníka Spolkového ministerstva pro vnitroněmecké vztahy Rehlinger mimo jiné zásadním způsobem podílel na řešení několikaměsíční humanitární krize, která vznikla v říjnu 1984. Bylo to poté, kdy se postupně asi 140 občanů NDR uchýlilo na velvyslanectví SRN v Praze,“ popisuje Petr Kreuz poměrně nedávnou historii i to, že se prostě některý úředník opravdu nechová jen tak, jak mu přikazuje rámec povinností. A že své práci dává víc, než musí.

Rehlinger, i když nemusel, strávil s uprchlíky v Praze Vánoce

„Rehlinger strávil toho roku 1984 celé vánoční svátky společně s těmi uprchlíky z NDR. Byl s nimi v pražské rezidenci velvyslanectví, v Lobkovickém paláci. Až v lednu 1985 se mu společně s dalšími spolupracovníky podařilo všechny uprchlíky přimět k dobrovolnému opuštění budovy velvyslanectví a k dočasnému návratu do NDR. Zároveň však bylo dosaženo toho, že všichni tito uprchlíci obdrželi posléze povolení k vystěhování do SRN,“ pokračoval dál Petr Kreuz v popisu zásluh člověka, o kterém se domnívá, že si zaslouží ocenění i z české strany.„Nevím, zda by se v současné České republice našel nějaký vysoký státní úředník, jenž by byl ochoten vzdát se Vánoc v rodinném kruhu, a strávit tyto svátky s krajany či spoluobčany, kteří se ocitli na území cizího státu v těžké, humanitárně krizové situaci…“

Role Rehlingera však byla důležitá i v následujícím období. Počátkem roku 1986 se z titulu svého úřadu rozhodujícím způsobem spolupodílel na přípravě a uskutečnění osvobození skupiny východoevropských politických vězňů, odsouzených za údajnou špionáž k dlouholetým či doživotním trestům. Jednalo se o událost, které se tehdy, nedlouho po nástupu Michaila Gorbačova k moci a pár týdnů po prvním summitu Gorbačov-Reagan v Ženevě, připisoval i nemalý symbolický význam. Mezi osvobozenými byl totiž například sovětský obhájce lidských práv Anatolij Ščaranskij nebo československý politický vězeň Jaroslav Javorský. „Osvobození se uskutečnilo v Berlíně za velké pozornosti západních médií dne 11. února 1986,“ podotkl Kreuz.

Podle něj aktivity úředníka (i když vysoce postaveného) Ludwiga Rehlingera na poli v oblasti humanitárních snah vlády SRN, zejména při osvobození politických vězňů z bývalé NDR, opravdu daleko překračovaly úzký rámec jeho povinností. „K jejich uskutečnění bylo potřeba nejen vzdělání, vytrvalosti a cílevědomosti, nýbrž i velké osobní odvahy. Ve svém konání byl Rehlinger vždy veden také svým vnitřním přesvědčením, pevnými morálními imperativy a jasným vědomím osobního poslání a odpovědnosti. Navíc bezprostředním motivem aktivit Rehlingera byla, podle jeho vlastních slov, osobní reflexe období nacistické diktatury. Následovalo pak hluboké zklamání z toho, že jen několik málo let po pádu nacismu mohla v Německu znovu vzniknout diktatura. A právě proti této diktatuře se Rehlinger rozhodl postavit,“ shrnul historik a archivář Petr Kreuz.

Základní hodnoty a principy svobody se zpochybňují. Je třeba hledat příklady

I proto, jak přiznal, považuje za významné ocenění činnosti a zásluh zmiňované osobnosti. „Zvláště v současné době, kdy jsou v našich veřejných diskusích nezřídka zpochybňovány či relativizovány základní hodnoty a principy svobody, právního státu, lidských práv a demokracie. Takové ocenění by mělo být chápáno také jako jasné vyjádření skutečnosti, že je nepřijatelné stavět na roveň na jedné straně demokratický a právní stát, jehož činitelé jsou vázáni právním řádem a jejich rozhodnutí podléhají mnohostranné veřejné kontrole, a na druhé straně totalitní či autokratický bezprávný stát, jehož vládci zpravidla nedodržují ani vlastní právní normy a mezinárodní závazky a jednají zcela svévolně a utilitaristicky,“ poukázal ještě Kreuz, který je právním historikem, ale též nositelem Rakouského čestného kříže za vědu a umění.

Návrh na udělení plzeňské Ceny 1. června Dr. Ludwigu A. Rehlingerovi adresoval Petr Kreuz současnému primátorovi města Plzně panu Martinu Zrzaveckému. Pokusil se též získat podporu dalších asi 8-10 osobností z řad plzeňských rodáků a politiků, ale i z řad dosavadních držitelů Ceny 1. června, jakož také několika dalších osobností, jichž si váží.

Ve prospěch návrhu se velmi angažuje nedávno zvolený plzeňský senátor za ODS Lumír Aschenbrenner. Z dosavadních držitelů Ceny 1. června se ještě historik Kreuz obrátil na politologa Bohumila Doležala a na europoslance Jaromíra Štětinu. „Podporu mému návrhu již písemně vyjádřil také plzeňský rodák Jan Stráský. Z osobností, jichž si vážím, mi přislíbil podporu velvyslanec Pavel Fischer a velvyslanec Karel Štindl, vloni v říjnu opakovaně také předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg. O podporu návrhu jsem předminulý týden osobně v PSP požádal také plzeňské poslance TOP 09 Marka Ženíška a Jaroslava Lobkowicze. Jako vůbec můj první návrh vřele písemně doporučil zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček,“ vyjmenoval závěrem několik osobností Petr Kreuz.

Současný prezident znevážil státní vyznamenání, míní historik

A proč se zasazuje Petr Kreuz právě o Cenu 1. června? „Jsem přesvědčený, že je to nejvhodnější ocenění, které může být uděleno. Státní vyznamenání České republiky byla totiž dle mého názoru v posledních dvou letech prezidentem Milošem Zemanem značně znevážena. Hlavně tím, že byla udělena nejen lidem, kteří s sebou nesou velkou zátěž komunistické minulosti, nýbrž dokonce i personám, které se aktivně podílely na perzekucích, k nimž docházelo za minulého režimu. V důsledku toho bylo státní vyznamenání České republiky již několika lidmi odmítnuto, nebo vráceno…“ zakončil vyjádření pro ParlamentníListy.cz Petr Kreuz.

Co je to Cena 1. června?

Cena 1. června je udělována Radou města Plzně oficiálně na návrh primátora města Plzně. Byla zřízena začátkem 90. let jako vzpomínka na události, které se v Plzni odehrály 1. června roku 1953. Tehdy proběhly v Plzni lidové nepokoje a masové demonstrace proti právě nařízené měnové (peněžní) reformě, kterou vyhlásila československá vláda, i když ji ještě den před tím slovy prezidenta Antonína Zápotockého popřela. Tyto lidové nepokoje a demonstrace, v jejichž průběhu byla mimo jiné demonstranty ovládnuta plzeňská radnice a místní rozhlas, jsou vnímány a interpretovány jako první antikomunistické povstání v zemích sovětského bloku. Cena je udělována osobnostem, které se svoji veřejnou nebo literární činností zasloužili o rozšíření a upevnění ideálů svobody a demokracie. Plzeňská cena byla od r. 1993 udělena mnoha zasloužilým a uznávaným osobnostem (P.Tigrid, V. Havel, B. Doležal, J. Štětina, J. Rupnik, A. Michnik atd…).       

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Alena Hechtová
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Špinavá hra proti ČD Cargu. Někdo se prostě rozhodl, že zničí, co funguje a vydělává?

16:45 Špinavá hra proti ČD Cargu. Někdo se prostě rozhodl, že zničí, co funguje a vydělává?

Pojďme zničit to, co funguje. A funguje to dobře. Proč? Protože my jsme přišli o kšefty. Ve zkratce …