S činností vrchního zastupitelství se seznámila už jako krajská návladní v Ústí nad Labem. Krajské zastupitelství totiž bylo podřízeno pražskému vrchnímu úřadu a vzhledem k vertikálním vazbám v rámci soustavy zastupitelství mu často musela podávat informace. Ze své zkušenosti si vzpomíná, že dohled vrchního zastupitelství byl „přebyrokratizovaný, přeformalizovaný a většinou bez výsledků.“ Od podřízených úřadů prý zastupitelství požadovalo rozsáhlé informace, které však podle Bradáčové často nebyly nijak analyticky využitelné. Natvrdo říká, že účelem takového sběru informací byla snaha o všem vědět a mít všechny kauzy pod palcem. Proto přiznává, že některá data Praze raději na své riziko nepředávala. Toto obcházení nadřízených již dříve přiznala v kauze středočeského hejtmana Davida Ratha.

Nyní, když sama nastoupila do čela pražského úřadu, si všimla, že na něm funguje úplně jiný systém práce, než je zvyklá a chtěla by jej změnit. Trochu se prý podobá stylu ministerstva, ovšem podle Bradáčové musí být mnohem efektivnější. „Každou věc tam jako na ministerstvu nejdřív schvaluje šéf oddělení, pak šéf odboru…“ vypočítává zástupkyně. Přitom žádný z nich obvykle k věci nepřipojí zásadní myšlenku. Takové zdlouhavé procedury navíc podle ní mohou vést i ke zmeškání procesních lhůt.

"To, že není překlad nějaké listiny, protože ještě není tlumočník, přece nemusejí kontrolovat čtyři lidé a podepisovat to. Takové detaily jsou naprosto bezpředmětné, já potřebuji vědět, proč ta kauza je nebo není skončená," rozčiluje se.

Nejhorší prý je, když si zavolá státního zástupce, který chyboval, a ten jí řekne, že to odsouhlasilo několik šéfů, kteří mu nic nevytkli, tak jakápak chyba. „To je to, o čem jsem vždycky mluvila - rozmělňování odpovědnosti,“ rozčiluje se zástupkyně. Proto prý musí rozhýbat zatuhlý systém, aby bylo možné postupovat operativně a ne kvůli tomu popisovat stohy papírů.