Na radnici dlouho nevydržel, přesto se jako pamětník objevuje i v diplomových pracích a je zván na vzpomínkové akce, zejména jsou-li spojeny s připomínkou předrevolučních či raných „sametových“ let. Začněme od Charty 77…
Smekal před nimi. On už škatulku měl
První porevoluční starosta severočeského Chomutova byl aktivní již nějakou dobu před listopadem 89. Spolu s lidmi kolem Charty tehdy vytvořili nezávislý ekologický výbor – například s Ivanem Dejmalem, který následně jeden čas působil jako ministr životního prostředí. „Vydávali jsme ekologický bulletin. A to samozřejmě byla činnost, která – tak jako Charta – upozorňovala. Výbor byl nespravedlivě stíhaný – za to, že mapoval ekologickou oblast těch problémů, které se objevily v té naší československé společnosti,“ připomíná, kde tak nějak jeho boj za dobrou věc začal, aniž by myslel na jakoukoli politiku.
„Ze začátku to byla moje aktivita, ale já jsem tam velice hluboce smekal před všemi, kdo tu petici tenkrát podepsali. Z Chomutovska šlo o tři sta lidí,“ vyprávěl s dovětkem: „Ve chvíli, kdy podepíšete Chartu, se přesunete trošičku do jiné sféry. Státní policie vás má někde zaškatulkovaného. Při každém výročí se přijímají nějaká opatření. Sledují vás, s kým se stýkáte, co děláte. V ten okamžik se člověk překlopí někam jinam. To znamená, že iniciativa ode mne není až tak statečná jako počin lidí, kteří připravenou petici podepsali.“
Fotogalerie: - Havel mezi lidmi
Konec osmdesátých let byl obdobím, kdy podle jeho slov inverze v severočeském kraji „přiklopily“ Chomutovsko, neodsířené elektrárny a lokální topeniště obecně produkovaly nebývalou spoustu škodlivin, které zůstávaly pod onou inverzní záklopkou. „Lidé to dýchali a z toho jim vznikaly zdravotní problémy,“ dodává s tím, že nejvíc mu vadilo, že se stav ovzduší veřejnosti tajil.
Komunista by musel s pravdou ven, a to už je politika…
Podle Mrázka prostě měli obyvatelé právo aspoň vědět, jak na tom jsou: „Učitelky ze školek by neměly s dětmi vycházet ven, protože koncentrace oxidu síry jsou nadměrně veliké. Šlo o opatření, která nemusela nic stát. Ale musela by komunistická vláda přiznat, že ten problém tady je. Takže z jedné strany se jednalo o záležitost životního prostředí, z druhé strany to byla samozřejmě záležitost politická,“ poznamenává muž, který se rozhodl připravil petici, která putovala předsedovi Okresního úřadu v Chomutově.
Psali jsme:
„Bylo jim jedno, co budou dýchat jejich děti a děti jejich dětí. A vás se snažili podplatit. Platili vám víc jen za to, abyste si nevšimli, že vašim dětem teče hnis z očí.“ (Václav Havel v Chomutově, v únoru 1990)
Žádal, aby občané prostě dostávali informaci o překročení limitu koncentrací škodlivých látek. „Soudruh Stejskal, předseda, mi odpověděl něco ve smyslu, že se na záležitosti pracuje a že informace jsou a tak dále. S takovou odpovědí jsme se nemohli smířit. Takže jsem sepsal znovu petici, která šla na okresní úřad, a ve finále po odpovědi směřoval další dopis na předsedu vlády, tehdy soudruha Adamce. S tím, že tam už vše přebíral odbor životního prostředí při Úřadu vlády. V sáhodlouhé odpovědi, která ve finále vychází z Informace o Chartě, což byl bulletin o dění v Chartě, slibují; a z druhé strany se odkazují na televizi, kde řekli, jak se odsíří elektrárny a jak se tady budeme mít lépe,“ pokračuje.
Podpis = pozvánka k výslechu
Většina lidí, kteří petici podepsali, se prý dostala k výslechu. „Výslechy vždy byly o tom, ‚odkud ho znáš, co jsi s ním projednával‘ a ‚ten je placený ze západu‘, ‚s tím se nekamaraď, protože tě zatáhne do průseru‘. Takhle se snažili ‚rozsekat‘ lidi, kteří se najednou semkli pod nějakým názorem, který šel z jejich čistého srdce – protože se jednalo o zdraví jejich dětí – nicméně s politickým kontextem,“ odkrývá policejní důsledky petiční akce.
Bouře, které potom následovaly v Teplicích, pokračovaly podle jeho mínění na základě toho, že Tepličáci viděli, jak se v Chomutově ozvali: „Rozhodli se, že prostesty nepovedou peticí, ale demonstrací. Z Teplicka, což zmiňuje v kadaňském filmu Vašek Havel, je právě skupina matek, které tam pak iniciovaly další akce.“ Mrázek se odkazuje na větu Havla, když mu v Kadani řekl, že dostal dopis od Tepličanky a že má dojem, že ženským to životní prostředí vadí víc než chlapům.
Uměl jsem chodit s kartáčkem, ale starostovat?
Starostou Chomutova vůbec neměl v plánu se stát. „Spolu se svými přáteli z oblasti Občanského fóra jsem byl aktivní, ale nikdy jsem neměl ambice a představu, že bych měl zastávat takovou funkci. Bylo to něco úplně mimo mé vnímání. Když se kooptovali poslanci do tehdejšího Městského národního výboru, tak jsme si měli vybrat nového předsedu, kterého volilo plenární zasedání. Byl navržen jeden z kandidátů, ale neprošel tehdy ani přes členy a příznivce Občanského fóra,“ vzpomíná, jak se najednou v Chomutově dostali do patové situace.
Proběhlo jedno zastupitelstvo, kde mělo být zvoleno nové vedení, a ono to nevyšlo. Začal se hledat kandidát, který projde u všech. „Šli za mnou a říkali, hele, je to na tobě. Já říkal, na mně to být nemůže. Nutno si uvědomit, že mně v tuto dobu bylo 33 let. Měl jsem zkušenost s tím, že mě po dvou dnech po výsleších propustí a pak mě hned zase zatknou. To už jsem uměl. Uměl jsem chodit s kartáčkem na zuby. A věděl jsem, co znamená výročí republiky, co znamená Palach a podobně. To byly dny, kdy mě separovali, ale tohle jsem neuměl a měl jsem před tím obrovský respekt,“ vysvětluje,.
Nicméně politickou roli nakonec přijal, zvolen byl: „Proč pro mě kdo z těch lidí v tu dobu hlasoval, nikoho jsem se neptal. Bylo to hektické, stal jsem se předsedou národního výboru a při prvních demokratických volbách posléze starostou města Chomutova.“
Úřad „po rudých“, to bylo zoufalé
Jaké bylo přijít na úřad, kde vládla tak dlouho rudá politika? „Usedl jsem do kanceláře, kterou uvolnil předseda, soudruh Šedivý. Dostal jsem tři místopředsedy – všichni byli ti původní! Moji spolubojovníci z Občanského fóra mi v podstatě dovolili, že jsem si mohl vybrat tajemníka. My jediní dva, já a Růženka Mašková jako tajemnice, jsme byli noví vedení města. To bylo zoufalé…“ komentuje Mrázek porevoluční start.
„Nevěděl jsem, co ostatním můžu věřit – těm třem místopředsedům. Nerad bych jim sahal do svědomí, ale oni v tu dobu, myslím, měli strach a snažili se jako by pracovat poctivě. Vždycky byli zvyklí poslouchat, takže z velké části jsem se řídil instinktem. Chodil jsem do úřadu v neděli večer, připravoval jsem se na pondělní porady; a ty byly dlouhé. Ptal jsem se těch tří, co oni vlastně navrhují. Oni museli s nějakým návrhem ven a já jsem se snažil řídit ten úřad do první demokratické volby, kde pak dojde k výměně vedoucích odborů a kde se to město konečně začne řídit s plnou parádou…“ vybavuji si dojmy.
Podle jeho slov bylo první období spíše o jakémsi přečkání, ale z druhé strany prý měli „ti původní“ tendenci ze svých postů ještě ekonomicky ovlivnit, co se dalo. „Z velké části jsem tam figuroval jako hlídací pes, aby komunisté nerozkradli ještě víc, než se jim podařilo do okamžiku, než jsem na radnici přišel. A i tak nastávaly okamžiky ani ne na hraně, ale za hranou,“ vzpomíná.
Psali jsme:
Dokresluje to například na historce se zvonem: „Už jsem byl předsedou národního výboru, když mi volal kamarád, který říkal, že jestli jako vím, že nakládají zvon. A já odvětil: Nevím. To je asi nějaká plánovaná oprava nebo něco podobného. A on: hele, ne, už ho mají u avie a prý to přijde vyhodit.“ Šlo o zvon z chomutovské městské věže.
„…Myslel jsem, že je to nějaký vtip. Měl jsem dojem, že mě chtějí někam vytáhnout a že bude nějaká sranda. Přijel jsem na místo, kde se skutečně pohybovaly Technické služby, které nakládaly sundaný zvon. Vůbec jsem netušil, co řešit, jak to řešit… Požádal jsem jiné kamarády, aby přijeli jiným autem, zvon jsme nechali naložit a odvézt k jednomu známému poblíž Chomutova. Odtud potom, když jsem v úředních dnech měl možnost udělat další opatření, jsem zvon přestěhoval do Karlových Varů na restaurování a dneska je zpátky – už několik desetiletí – v Chomutově na zvonici, kde má být,“ zakončil.
Udivilo ho, že vlastně už proběhla revoluce a složky, které byly řízené městským úřadem – jako například Technické služby – přesto pořád „jely“ v původním režimu. „A ještě pak dlouhou dobu, když už na té radnici seděli ti jiní, to v podobných intencích běželo bohužel prostě dál,“ dodává nevesele.
Duše budou bolet ještě dlouho…
Díky tomu, že podepsal Chartu, měl mimo jiné možnost se setkávat s Havlem. „Potkávali jsme se například na fórech. Jinak jsem k němu neměl nějak blízko. Václav Havel byla pro mě vždycky obrovská persona. Velice jsem si ho vážil. Hlavně v dobu, kdy začal prezidentovat, to bylo samozřejmě umocněno, ale samozřejmě i v době Charty; jeho postoje a jeho neústupná stanoviska víceméně vlévala, budu hovořit sám za sebe, sílu do toho, co jsem dělal,“ svěřil se Karel Mrázek.
Václav Havel při průjezdu severočeským krajem mluvil o životním prostředí, o ekologii, protože to se „nedalo nevidět“. Podle Mrázka by mělo zaznívat, co už kdosi citoval: „On přitom nezmiňuje jenom škody. Při pohledu na lesy Václav Havel mluvil o duších lidí, kteří tu žili. Jeho vyjádření k severočeskému kraji bylo, že to se všechno dá spravit. Něco bude trvat déle, něco kratší dobu, přijmou se systémová opatření a vše se někam nasměruje. Ale co bude strašně dlouho bolet, bude ta lidská duše, která tady žije.“
Podle Mrázka to souvisí trochu i s tím, jakým způsobem se severozápad osidloval. „Nedávno jsem si povídal s člověkem, který se spolu s řediteli v České republice setkává na mítincích, a tento člověk říkal, že on na Chomutovsku řeší úplně jiné věci, než řeší ostatní ředitelé ve zbylých částech republiky. Více méně jsme se dostali ke skladbě obyvatelstva. To je zase to, co Vašek Havel také zde říkal, že jako by to těm lidem nevadilo – že jenom přijmou peníze, za ně si koupí třeba video. Jako by stačilo jenom užívat materiální požitky a neuvědomují si onu duchovní stránku,“ naráží na část z dokumentu, kdy Havel poukazuje, že to prostředí spíše vadí „více ženským než chlapům“.
„Trochu jiná komunita“, která se přijala
Mrázek v té souvislosti připomíná, že lidé na sever přicházeli prostě za prací. „Mezi Chomutovem a Jirkovem se postavilo x paneláků, x bytů a ty se začaly obsazovat. Jedni z Ostravy, druzí z Budějovic, třetí přišel z Náchoda. Každý si přinesl kus své kultury, kus svého zvyku. Oni žili na tom jednom patře v paneláku a více méně ztratili kontinuitu s prostředím, kde žili předtím,“ snaží se tehdejší místní lidské společenství pochopit. „Začalo se vlastně formovat, aby ti lidé spolu mohli žít, aby spolu mohli dát pivko. Z mého pohledu se začala formovat nová skupina, cosi nového; a ti lidé to tak vlastně přijali. Ti lidé, kteří sem přišli, potom měli děti, které tady žijí dodnes. A více méně onen ředitel pak říkal: „Ano, asi to trošičku s tím souvisí. Ti lidé jsou tady trošičku jiní,“ replikuje jeho slova.
„Životní prostředí, které tady viděl pan Havel, bych řekl, že ho trápilo v jeho myšlenkách víc ekonomicky, ale on převážnou část věcí vnímal srdcem. Měl větší srdcebol při pohledu na devastaci lidských duší než z toho umřelého stromu od síry,“ shrnul závěrem první porevoluční chomutovský starosta Karel Mrázek.
Karel Mrázek byl starostou v letech 1990–1992. V říjnu 92 jej zastupitelé odvolali. Následně na něj bylo podáno trestní oznámení, že se v roce 1990 v rozporu s usnesením rady tehdejšího Městského národního výboru úmyslně přičinil o prodej domu na náměstí konsorciu Zelený dům, v němž byl i on členem. Vnímal to jako aktivitu politických protivníků, kteří ho chtějí sesadit – soud jej obvinění zprostil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lucie Bartoš
