„Doplatek na bydlení je odejmut z důvodu nízkých nákladů na bydlení.“ Takovou podivnou formulací odůvodnili úředníci pobočky úřadu práce v Berouně své rozhodnutí, že jedenatřicetiletému Milanovi Farkašovi už nepřispějí na bydlení. Vyzáblý muž se po životě připomínajícím americký horor konečně ocitl v azylovém domě, kde ho nikdo nezneužívá, nebije a neponižuje, ale kvůli dost nesmyslnému verdiktu pracáku si zde nebude moci dovolit bydlet.

Příběh Milana

Milan vypadá jako by zrovna vyšel z nacistického tábora v Osvětimi. Je dost vyhublý a v depresích. Narodil se v Mostě, ale už si na to nepamatuje. Dětství i mládí strávil v Dětském domově v Duchcově. Dokončil tam učňovský obor malíř, lakýrník. „Odtud vede cesta jen do vězení,“ rozloučil se s ním prý tamní ředitel. Na cestu do života dostal dva tisíce korun. Skončil v dalším ústavu, pak se dostal domů. Matka ho nejdřív nebrala na vědomí. Údajně na něj vytáhla i nůž. Svou sestru hledal přes televizní pořad Pošta pro tebe, nenašel.

Střídal azylové domy po republice a ulici. V Teplicích bydlel na střeše domu u hlavní třídy přivázaný provazem. Bál se, ale někde spát musel. Po ústavech strávil drahná léta. Někde ho bili vychovatelé, jinde klienti. Několikrát prý utekl zubaté z lopaty, několikrát musel snášet mlácení lopatou, koštětem, botami. Bránil se a tak si vysloužil nálepku potížisty. „Vykašlal jsem se pak na život a bral perník, kradl a bil se s každým, kdo mi nadával. Život na hovno,“ vzpomíná pro ParlamentníListy.cz.