To, že děti nemají na školní obědy, jak nedávno upozornila média, je jen vrcholem ledovce, o kterém se však příliš nehovoří.

Je to tak, lidé sáhnou do svých kapes a peněženek a přispívají na děti v Africe a v jiných koutech světa. Nechtějí totiž věřit tomu, že i u nás takové žijí. Přesto tomu tak je, mnohé děti například nechodí na obědy do školních jídelen jen proto, že jejich rodiče na to nemají. A zdaleka nemusí jít vždy o rodiče, kteří by holdovali alkoholu či byli pravidelnými návštěvníky heren, stejně jako nejde jen o specifikum jen určitého etnika.

Děti se sociálním handicapem jím trpí pak často celý život

„Nejde jen o to, že by rodiny neměly na obědy pro své děti, Ve své praxi při práci v terénu se dozvídáme informace o tom, že rodiče nemají v mnohých případech ani na to, aby kupovali dětem školní pomůcky, aby jim platili nějakou mimoškolní činnost či aby jim mohli umožnit návštěvu kina či divadla, pokud se tam jejich školní třída vydá. O výletech ani nemluvě. To vše je pro takové děti velmi frustrující, naprosto je to vyčleňuje z kolektivu. Vždyť kde se nejvíce utužují vztahy? Právě při výletech, návštěvách kulturních zařízení. O to jsou ty děti ochuzeny a tím pádem uvrženy do izolace. Sociální handicap je však postaví do role druhořadých či podřadných. To se odráží na jejich sebevědomí, a tak se ocitají v začarovaném kruhu,“ popsal ParlamentnímListům.cz pracovník Člověka v tísni Martin Kovalčík.