Setkání v kavárně Bistrá Kráva uspořádalo Hnutí pro život a Mladí křesťanští demokraté. Na úvod se Joch věnoval problematice války. „Ve druhé polovině čtvrtého století se Římská říše stala většinově křesťanskou. V té době dva autoři – Svatý Ambrož, biskup milánský, a jeho žák Agustinus Aurelius si jako jedni z prvních začali klást otázku o použití smrtící síly ze strany státu. Přišli s myšlenkou spravedlivé války, kdy je za určitých okolností přípustné použít smrtící sílu vůči jiným lidem za účelem jejich zabíjení,“ řekl úvodem asi dvacítce hostů. Příkladem tak může být tedy situace, kdy příslušníci invazní armády plení nějakou zemi a vraždí lidi. V takovém případě je povinností státu chránit své obyvatelstvo za použití násilí.
Spravedlivá válka
Druhým případem, kdy má někdo do své péče svěřeny nevinné, je podle Jocha případ dětí. „Představte si, že jste učitelem nebo učitelkou, jste s dětmi na školním výletě a teď přijde nějaký podivín, který je začne mrzačit nebo zabíjet. Nemáte čas zjišťovat, kdo to je a proč to dělá. Máte povinnost ho zastavit těmi prostředky, kterých jste schopni,“ řekl.
Učení křesťanské války se postupně v dějinách formovalo a dopracováno bylo v 16. století španělským dominikánským filosofovem, teologem a právníkem Francescem de Vittoriou, který je mnohými považován za „otce mezinárodního práva“. „Aby válka byla spravedlivá, musí existovat spravedlivá příčina, kterou je sebeobrana, ochrana nevinných a potrestání velkého zla. Druhou příčinou je spravedlivý záměr. Poté, co zvítězíte, zrušíte onu nespravedlnost, ale vaším záměrem nesmí být následně zotročit obyvatelstvo poražené země. A třetí příčinou je legitimní autorita, že válku vyhlašuje legitimní vláda státu, ne jednotlivec. Čtvrtou podmínkou je, že válka musí být posledním prostředkem po vyčerpání všech nenásilných, jako je jednání, diplomacie, arbitráž a podobně. Pátou podmínkou je naděje na úspěch. A konečně šestá podmínka je princip proporcionality, kdy má stát zvážit, zda zlo, kterému chce zabránit, bude skutečně menší, než zlo, které válka způsobí,“ řekl k tomu dále Joch s tím, že v rámci probíhající války je pak třeba dodržovat dvě pravidla, a to nepoužívat k dosažení svých legitimních cílů sílu ničivější, než je nezbytně nutné, a rozlišovat mezi ozbrojenci a civilisty. „Záměrné zabíjení civilistů je válečným zločinem,“ upozornil Joch. Podle něj kupříkladu ve druhé světové válce kritérium rozlišování mezi civilisty a ozbrojenci porušovaly všechny válečné strany bombardováním měst.
Psali jsme:
Jak je to s trestem smrti
Následně hovořil o trestu smrti, který podle něj nebyl historicky vnímaný jako neslučitelný s křesťanstvím. Poukázal na rozporuplnost vrahova tvrzení, že jeho právo na život je natolik posvátné, že nesmí být popraven, přestože vrah je ten, který právě jinému člověku život upřel. „Mělo se tedy za to, že trest smrti je přípustný a nepředstavuje křivdu na vrahovi,“ dodal a představil další argument zastánců trestu smrti. „Pokud by například za vraždu nebyl vynášen trest nejvyšší, společnost jako taková je sama neuctivá vůči spravedlnosti. Málo si váží nevinného lidského života tím, že odmítá vrahy popravovat,“ ukázal tradiční postoj, který trest smrti obhajoval.
Trend jde ale podle Jocha proti trestu smrti, přičemž nejsilnější argument odpůrců je justiční omyl. Podle Jocha nicméně v těch demokratických zemích, v nichž se o trestu smrti smí hlasovat, si ho lidé přejí, což je případ USA. „Americká ústava trest smrti nezakazuje ani nepřikazuje, je to na rozhodnutí států a myslím, že z padesáti amerických států pouze šestnáct zrušilo trest smrti. Naopak v Evropě jsme si trest smrti zakázali. V Česku se nesmí hlasovat o znovuzavedení trestu smrti. Museli bychom vypovědět mezinárodní smlouvy, což neuděláme, protože by nás to automaticky vylučovalo z Rady Evropy a Evropské unie,“ vysvětlil.
Ukázal však ještě jiný pohled na věc.„Profesor Jan Sokol, český filosof, uvádí příklad, že ve společnosti, která věří v život posmrtný, trest smrti není trestem nejvyšším,“ sdělil přítomným posluchačům s tím, že zvláštní hrůzu představuje trest smrti pouze tedy v ateistické společnosti, která předpokládá, že smrtí naše existence definitivně končí.
Psali jsme:
Eutanazie? Může nastat situace masového usmrcování
Poté hovořil o eutanazii. Většina obyvatel ČR z ní má podle něj spíše obavy. Vedle nich ale existuje početná liberální menšina, která eutanazii obhajuje a požaduje její legalizaci. „Klasická definice eutanazie je usmrcení člověka, který je nevyléčitelně nemocný, trpí a přeje si bezbolestné ukončení svého života. Obhájci tvrdí, že pokud jsou tyto tři podmínky splněny, tak prakticky my ostatní nemáme právo mu to odmítnout, jinak ho necháváme trpět,“ prohlásil.
Zejména někteří věřící odpůrci dle Jocha tvrdí, že hodný žití není pouze život, který je mladý a zdravý, ale i trpící, protože tak může projevovat lásku k bližnímu ten, který se o trpícího stará. Jiným argumentem, který je silný podle Jocha i pro nevěřící odpůrce, je ten, který zpochybňuje utrpení a vyzdvihuje účinnost medikamentů zmírňujících bolest. Jiní zase podle Jocha hovoří o tom, že eutanazie je vykročením na šikmou plochu, protože lidé pak mohou být zabíjeni, aniž by byly splněny všechny tři výše uvedené podmínky. „Zkušenost ze zemí, jako je Nizozemí, kde eutanazii mají, jednoznačně ukazuje, že i pacienti, kteří jsou vyléčitelní, jen se momentálně necítí dobře, žádají o eutanazii a jsou usmrcováni,“ prohlásil. Odpůrci eutanazie také prý upozorňují na to, že člověk také může mít diagnostikovánu nevyléčitelnou nemoc, ale utrpení u něj zatím nenastalo, přesto si přeje zemřít. „Za děti pak budou rozhodovat rodiče a může nastat i tlak na dospělé ze strany příbuzných nebo i ze strany lékařů v souvislosti s prodražováním léčby,“ doplnil s tím, že tedy může nastat situace masového usmrcování lidí, o kterých někdo usoudí, že jejich život už není hodný žití. Největší problém spatřuje Joch ve vytvoření kasty lidí, lékařů, kterým bychom legalizací eutanazie dali právo usmrcovat lidi.
Otázka umělého potratu
Následně hovořil o umělém potratu, jakožto čtvrtém fenoménu smrti. „Byť je to těžké pro mnohé lidi akceptovat, z morálně-etického hlediska je otázka umělého potratu zcela jednoznačná. Je to záměrné usmrcení nevinné lidské bytosti. A jako takové je vždy nepřípustné,“ řekl. Jediná pochybnost podle něj může nastat v případě znásilnění, incestu či závažné deformace plodu. „Je dost těžké tvrdit ženě, která byla znásilněna, že má dítě donosit. Já bych řekl, že znásilněná žena, která se rozhodne dítě donosit, projevuje obrovský heroismus, ale společnost nemá žádné právo ji nutit, aby si to dítě nechala,“ konstatoval Joch.
Neschopní Američané v Iráku
V diskusi byla mimo jiné řeč o invazi USA do Iráku. „Byl jste zastáncem invaze, já také, ale přiznám se, že když vidím, co to píchnutí do iráckého sršního hnízda způsobilo, nejsem už tak úplně přesvědčený. Dospěl jste také k nějaké korekci nebo revizi svých názorů?“ ptal se jeden z posluchačů. „Zastávám názor, který je dnes menšinový, že v té době, s těmi znalostmi, které jsme měli, to rozhodnutí bylo racionální a správné. Kdybych byl opět v roce 2003 a nevěděl bych, co se stane pak, ale věděl bych přesně, co se stalo do roku 2003, tak z těch samých důvodů bych znovu tuto válku obhajoval,“ odpověděl Joch.
Jedním dechem však dodává: „Kdybych věděl úplně jistě, jaký bude americký výkon, řekl bych, že je lepší tam neintervenovat. Netušil jsem, jak neschopní a amatérští budou Američané při správě této země. Samozřejmě když už tu zemi obsadili, sundali diktátora, který byl nelegitimní vládce, tak získali za území zodpovědnost. Nyní najednou v této své zodpovědnosti za zajištění bezpečnosti životů obyvatel dané země selhali naprosto. A úplně tomu nasadil korunu současný americký prezident, který v roce 2011 stáhl všechny americké jednotky z Iráku, čímž vzniklo vakuum, které umožnilo vznik i na islámské poměry neuvěřitelně barbarského Islámského státu. Je to něco, co bych nazval jako nemorální abdikace zodpovědnosti,“ řekl závěrem Joch. „Nevíme, co všechno by Saddám Husajn vyváděl. Ale celkově si myslím, že zlo, které válka způsobila, je už větší, než zlo, které vykázala,“ doplnil.
Chyby v Libyi a Sýrii
Intervence v Libyi byla podle něj chybou, a to z toho důvodu, že Husajn otevřeně říkal, že je naším nepřítelem, kdežto, ač byl Kaddáfí krvavým diktátorem, od roku 2003 spolupracoval se Západem –vzdal se zbraní, pomáhal hledat islamisty. Nebylo třeba na něj proto podle Jocha útočit. Stejně tak ani v Sýrii, kde byl dle Jocha prezident Asad relativně tolerantní vůči náboženským menšinám. Joch dodal, že syrská občanská válka si podle odhadů vyžádala 150–200 tisíc mrtvých. „Za čtyři roky je to více než v Iráku od roku 2003. Situace v Sýrii je mnohem horší než v Iráku. Poté, co zde bylo zabito tolik lidí, nenávist mezi znesvářenými tábory je taková, že pro Sýrii bude nejlepší kanonizace, vnitřní rozdělení země, jako na Balkáně,“ uzavřel.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
