Fotogalerie: - Uprchlíci ve Smilovicích
Podle vyprávění hlavy rodiny, pětapadesátiletého truhlářského mistra Naiela, vše začalo už po pádu Saddáma Husajna, kdy začali být křesťané pro muslimské radikály lovnou zvěří.
„Když jsme na cestě do práce nebo do města projížděli kontrolní vojenská stanoviště, běžně po nás stříleli. Jiné křesťany na check pointech pak přímo zabíjeli. Poznali nás podle jmen, která máme jiná než muslimové. Neměli jsme na výběr. Pokud bychom neutekli, tak by nás povraždili,“ popisoval situaci v iráckém Mosulu po pádu Saddámova režimu Naiel. Ten je přesvědčený, že bandy násilníků tehdy řídila především Al-Káida.
„Na kontrolních stanovištích zabili i manžela mé sestry a jeho bratra. Také můj strýc byl zabit – výbuchem nálože v autě použitém jako bomba. Při pouliční přestřelce, kdy stříleli jen tak po křesťanech, byl můj syn postřelen a před jeho očima mu zabili kamaráda,“ doplnila slova svého manžela May.
Z Mosulu rodina utekla do křesťanské obce Karákoše, kde začali znovu od nuly. Naiel tam rozjel svoji živnost – tesařství – a v průběhu několika let si postavili i nový dům. Právě v době, kdy ho dokončovali, v roce 2014, vstoupili do osady bojovníci z Islámského státu, kteří hned začali vraždit křesťany a všechny tamní kostely srovnali se zemí. Následoval další útěk a po velkých strastech, kdy rodina žila i v opuštěných, pobořených domech na hranicích s Tureckem, skončili v uprchlickém táboře v iráckém Erbílu.
„Tam panovala katastrofální situace, davy lidí, málo jídla, nedostatečná hygiena. Ale hlavně jsme se báli, že ho obsadí armáda Islámského státu,“ doplnil ještě Naiel. Právě v uprchlickém táboře rodinu kontaktovali zástupci českého Nadačního fondu Generace 21. Po dohodách s Ministerstvem vnitra pak putovali iráčtí křesťané do České republiky. Jejich pobyt se zatím hradí, než se adaptují a najdou si práci, z financí zmíněného fondu, jenž se vytvořil ze soukromých darů, ale především z britského podpůrného fondu Barnabas.
Učitelce Najat zabili teroristé manžela
Ještě pohnutější osud než Naielova rodina zažila padesátiletá vysokoškolsky vzdělaná pedagožka Najat, která žila v Bagdádu. Už od dětství měla těžký život, protože se jmenovala po otci Israel. Všichni si totiž mysleli, že jsou Židé, a tak čelila neustálým urážkám a vyhrožování. Po pádu Husajnova režimu se situace ještě zhoršila. „Jednoho dne přišla muslimská milice k nám a chtěli mě a bratra unést. Byl zázrak, že jsme přežili. Pak na náš dům vypálili raketu. Všichni moji bratři a sestry zažádali o azyl a skončili v USA. Já se k nim měla přidat později, protože se můj manžel snažil ještě před naším odjezdem prodat majetek. Bohužel jednoho dne zmizel a již nikdy jsem ho neviděla. Doteď o něm nic nevím, ale je téměř jasné, že i jeho zabili. Do tábora v Erbílu jsem přijela s matkou, starala jsem se o ni před její smrtí. V táboře jsem ale zažívala podobné problémy, bez muže mne nikdo nechránil a nemohla jsem získat ani práci,“ uvedla Najat humanitárním pracovníkům ve Smilovicích. Právě ona dorazila do malebné obce v podhůří Beskyd nejvíce zubožená. Navíc se léčí s cukrovkou. „Strasti z té dlouhé cesty k nám a samozřejmě i ty předchozí zážitky se asi nejvíce podepsaly na Najat. Jak k nám přijela, mysleli jsme si, že budeme muset zavolat lékaře. Její stav se teď ale rychle zlepšuje, když už nemusí zažívat všechny ty stresy,“ informoval referent pro uprchlíky ze Slezské diakonie Zdeněk Kašpárek.
Čtrnáct emigrantů by mělo pobývat ve školicím a rekreačním středisku Karmel ve Smilovicích, které provozuje Křesťanské společenství, asi dva měsíce. Jedná se o zdravotně i bezpečnostně prověřené lidi, kteří utíkají před válkou a terorem. Denně, dopoledne a večer, se učí česky, seznamují se s českým prostředím a kulturou. Také si ještě vyřizují různé úřední náležitosti. Některé děti se musí zapsat na základní školu, i když budou mít svůj individuální vzdělávací program kvůli jazykové bariéře. Tráví ale též svůj čas pomocí při úklidu střediska a přípravě jídla.
Po první adaptaci ve Smilovicích by pak měli začít bydlet v Třinci, kde jim vedení města připraví dočasné ubytování. Po tomto dalším seznamovacím pobytu, který by měl trvat 4 až 12 měsíců, si budou moci uprchlíci zvolit, kde budou vlastně v Česku žít a pracovat. „Do Iráku se už vrátit nechci, není tam pro mou rodinu žádná perspektiva. Chci zůstat v Česku a najít si práci ve svém oboru, pokud bude šance, anebo vezmu i něco jiného,“ dodal Naiel. Do Smilovic by mělo dorazit v průběhu dalších týdnů ještě dalších 19 Iráčanů.
Uprchlíky v obci nechtěli
I když příjezd iráckých křesťanů proběhl v pátek 19. února v nočních hodinách bez problémů, o několik dnů dříve na zasedání smiloveckého obecního zastupitelstva se kvůli tomu rozpoutala bouřlivá rozprava. Většina zúčastněných jejich přítomnost v obci rezolutně odmítala, i když starosta obce Miroslav Nogol se je snažil uchlácholit. Situace se více uklidnila po slavnostní mši v neděli 21. února v místním kostele, kde emigranti promluvili k lidem a poté od nich dostali i dárky. Místním asi nejvíce vadilo, že se informaci o příjezdu uprchlíků dozvěděli pozdě a víceméně z médií. „Kdyby nám to vedení obce řeklo dřív a připravilo nás na to, tak potom by z toho nebyl až takový poprask. Není přece možné, abychom se o tom dovídali jen několik dnů předem, že tady k nám přijedou lidé z úplně jiné kultury, která nemá s námi nic společného. Plusem je jenom to, že jsou alespoň křesťané,“ řekl Parlamentním listům Slávek, který pracuje v místním sportovním areálu. Podle vyjádření zástupců obecního úřadu, dostalo prý vedení obce z Prahy informaci o příjezdu běženců také později a nemohlo ji tedy dříve sdělit.
„Situace se postupně uklidňuje, i když minulý týden to nebylo vůbec lehké. Začala nám tady předčasně volební kampaň, kdy okamurovci podněcovali lidi proti uprchlíkům. Kdo je pozná, nemůže mít s nimi problém, protože to jsou normální lidé, kteří utekli před válkou. Mně hodně dodávají sílu maily od zdejších osobností, ale i těch z celého světa. Dostal jsme dokonce takovou milou, povzbudivou zprávu z Honkongu od jednoho člověka z Frýdku-Místku, který tam žije, a o našich migrantech se také dozvěděl,“ konstatoval starosta Smilovic Miroslav Nogol.
Psali jsme:
autor: Jan Štěpán
