Od Euromajdanu v Kyjevě uběhly dva roky. Když se ohlédnete, jak je hodnotíte?
Byly nesmírně dramatické. Ten vývoj se týká nejen Ukrajiny, ale i Evropské unie a našich vztahů s Ruskem. Málo se o těchto věcích mluví v širších souvislostech. Vladimir Putin nedávno prohlásil, že rozpad SSSR je největší katastrofou dvacátého století. Přes rozpad SSSR se rusko-ukrajinské vztahy díky kleptokracii na Ukrajině a díky nerovnocenným vztahům s Ruskem nezměnily. Majdan je v tom podle mě stejně důležitá změna jako rozpad SSSR. Ukrajina se rozhodla vyjít ze sféry vlivu Ruska. Pro mě je důležité, že se nám přes složitost situace podařilo udržet hlavní důraz na to, že pro EU, Brusel a hlavní města členských zemí nejde o žádnou geopolitickou hru. Jde o transformační misi. Padla železná opona, střední Evropa se připojila, západní Balkán se také přetransformoval a Ukrajina byla posledním bílým místem v Evropě. Ne kvůli tomu, že si jej chce nějaký plánovač v Bruselu vyšrafovat, ale proto, že lidé, kteří tam žijí, chtějí mít podobné zákonodárství, jako máme my. Chtějí mít v úctě soudy jako my. Chtějí mít podobné školy, bezpečnost potravin, žít životem Evropanů. Po dvou letech zde máme asociační dohodu, jejíž ekonomická část začne platit od prvního ledna. To považuji za velmi důležité. Evropa je rozdělená víc než kdykoliv jindy před tím. Zažila poprvé od druhé světové války vytváření nových hranic pomocí síly a hrozeb. To jsou věci, které od nás vyžadují přemýšlení nejen nad tím, co s Ukrajinou, ale i co s Ruskem. Jaké s ním chceme mít vztahy.
Nebyla Ukrajina vždy hraničním pásmem, které se intervencemi EU a USA přeměnilo v bojiště?
Tím, kdo nabízí konkrétní program Ukrajině, tedy asociační dohodu, nejsou USA, ale EU. Jeden z mýtů, který se neustále pěstuje a připomíná, je mýtus, že USA hrály zásadní roli v přípravě Majdanu a v jeho směřování.
Myslím si, že to až takový mýtus není. Četli jsme telefonní rozhovory amerických diplomatů, americký velvyslanec se zapojil do řešení problémů v Mukačevu, kde po sobě stříleli Pravý sektor, pašeráci cigaret a policie a tak dále...
Je rozdíl mezi pomocí při nějakém problému a vměšováním. To, že se Radkovi Sikorskému spolu s německým a francouzským kolegou na konci února minulého roku podařilo docílit shody mezi prezidentem a představiteli Majdanu, není žádné potvrzení toho, že EU Majdan řídila. Jde o potvrzení toho, že jsme měli zájem, aby bylo nalezeno řešení bez jakéhokoliv dalšího krveprolití a aby byl zajištěn dialog. Dosáhlo se pro všechny přijatelného kompromisu. Řeknu to ještě jinak. USA společně s Ruskem stiskly ten známý knoflík reset ve vztazích. Zatímco mnozí poukazují na to, jak jste v té otázce implikoval, že USA byly velmi aktivní na Ukrajině, patřím mezi ty, a něco málo o tom za těch pět let v Bruselu vím, kteří naopak cítili naprostý nedostatek amerického politického angažmá na Ukrajině. Coby odraz společné politiky s Ruskem USA v zásadě odešly z východní Evropy, protože měly pocit, že to není zcela kompatibilní s upřímnou snahou zlepšit vztahy s Ruskem. Když se podíváte, co je dneska na stole, pokud jde o budoucnost a směřování Ukrajiny, tak to není vymyšleno USA, ale EU. Je to na základě nějakých konkrétních nabídek, které přichází z Bruselu a z členských zemí EU. Ne z USA. Úloha USA a jejich diplomatů je důležitá právě při hledání řešení všech těchto krizových situací. A že takovýchto složitých situací na celé cestě bude mnoho, o tom vůbec nepochybuji.
V Zakarpatské oblasti jsou slyšet hlasy Rusínů žádajících autonomii. Někteří říkají, že se Ukrajina rozpadne. Jiní, že se do budoucnosti Ukrajina stane ekonomickou konfederací. Jak vy to vidíte?
Decentralizace je jednou z důležitých věcí, které Ukrajinu čekají. Ne proto, aby se jednou mohla eventuálně stát jednou z členských zemí EU, ale proto, aby se stala moderním a fungujícím evropským státem. Dnes je tam moc natolik centralizovaná, až to není pěkné. Z Kyjeva se rozdělují peníze, řídí osudy lidí v poslední vesnici. Rozhoduje se o tom v kancelářích různých ministerstev. To se musí změnit. Decentralizace není něco, co má podkopat jednotu Ukrajiny, ale je to akt, aby si lidé nejen na východě, ale i na západě, mohli více rozhodovat o svých vlastních životech v rámci jednotné a suverénní Ukrajiny. Vidím zde pro to poměrně velký prostor potom, co se nám příměří na Donbase podaří transformovat v něco stabilnějšího. Půjde o decentralizaci, změnu ústavy a budování moderního státu spolu s širokým procesem usmíření uvnitř Ukrajiny. To pomůže vytvořit na Ukrajině lepší podmínky pro všechny lidi dobré vůle, kteří tam dnes žijí.
Proč myšlenku decentralizace nechce vzít ukrajinská vláda na vědomí?
V Kyjevě podle mě žije a pracuje řada lidí nešťasných z toho, že se z decentralizace – namísto jednoho z klíčových bodů reforem, co mají význam pro celou Ukrajinu – stala podmíněnost řešení složité situace na východě. Z tohoto pohledu rozumím, že to někteří lidé přijímají s rozpaky. Problém nevidím ve vládě a prezidentské administrativě, ale spíše v parlamentu, kde má takové to ukrajinské politikaření ještě pořád navrch nad definicí společných ukrajinských národních zájmů a toho, co je třeba, aby se stala Ukrajina opravdovou evropskou moderní zemí. Když se podaří decentralizaci oddělit od důležitých podmínek dohod z Minsku, tak se ji podaří schválit nejen na úrovni zákonů, ale i na úrovni změn relevantních pasáží v ústavě.
Opravdu si myslíte, že je na dnešní Ukrajině po anexi Krymu a bojích na Donbase široké usmíření možné?
Určitě je to možné a žádná jiná odpověď neexistuje. Podívejte se, čím vším si Evropa prošla. Třeba Francie a Německo, které proti sobě vedly dvě neuvěřitelně kruté a dlouhé války. Obě dvě země se nyní staly motorem Evropské unie. Podívejte se na západní Balkán, kde se před několika lety bojovalo a střílelo. Dnes prostě usmíření není žádný prázdný pojem, ale jde o program, který přináší perspektivy lepšího společného žití ve společné a prosperující Evropě. Jde vlastně o jakýsi paralelní proces. Na Ukrajině nám přeci v zásadě nejde o to, abychom jí říkali, co má dělat. Abychom jí nutili nějaké reformy. Tam nám jde o vytvoření podmínek, aby si sami Ukrajinci mohli suverénně rozhodnout o své vlastní budoucnosti. Usmíření se musí stát programem, který bude opět lidi spojovat a pomůže překlenout všechny historické skutečnosti i mýty, které se v posledních letech vytvořily. To je ta transformační mise. Nechceme nikoho posouvat na pomyslné šachovnici. To bude Evropě, jíž jsme součástí, vždy cizí.
Nicméně Evropa má katolické kořeny. Podle toho tedy nekončí na Urale, ale u Kyjeva. Kolem hranic s Ruskem jsou Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří, tedy země vytvořené režimem z Moskvy. Vy hovoříte o smíření. Podle mě může z Donbasu vzniknout další z podobných satelitních států Ruska...
Vím, že to bude složité. My se nesnažíme hledat sepětí mezi těmito částmi Evropy s našimi anticko-židovsko-křesťanskými základy. Hledáme průnik na základě jasně definovaných hodnot a principů, na kterých jsme se shodli my všichni v Evropě. Bez nich by v Evropě i nadále hrozil konflikt. Vytvořili jsme instituce, domluvili jsme se na určitých normách a pravidlech a všichni jsme odevzdali část naší suverenity s tím, že jsme se zavázali, že budeme v dobré vůli jednat a hledat celoevropské řešení, protože jakékoliv jiné řešení v Evropě je vždy na úkor někoho jiného. Pro Ukrajinu jde o příležitost, aby se do tohoto projektu zapojila. Bez ohledu na složitou situaci. Vždyť každý z evropských regionů má za sebou nějakou složitou historii. Nicméně jde o budoucnost. Ta přeci nemusí být složitá, nemusí kopírovat složitou historii evropských regionů.
Psali jsme:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jan Rychetský
