Řecká vláda „válčí“ s Evropskou unii a Mezinárodním měnovým fondem o budoucnost své země, podle nejnovějších informací Alexis Tsipras přijal takřka všechny podmínky. Co přesně to znamená? Prominou mu to jeho lidé, sužovaní životem v nejistotě a bez bankomatu? Přežije to politicky? A co bude s Řeckem dál?
Všechno se zdá být mnohem složitější, hraje se očividně nejen o velké finance, ale i o geopolitiku a mocenské postavení Bruselu a Berlína, potažmo Washingtonu. V takové „válce“ je povoleno vše, přičemž aktuální vlna nejrůznějších mediálních „úniků“ a dalších podpásovek je tím nejmenším zlem. Obě strany zveřejňují své vlastní „pravdy“. Ve středu se názornou ukázkou stal tzv. Tsiprasův dopis do Bruselu, v němž se prý vzdal a ustoupil. Řecká vláda posléze existenci dopisu sice potvrdila, ale když ho zveřejnila v plném znění, ukázalo se, že ke kapitulaci bylo daleko, neboť obsahoval pět zásadních změn budoucí dohody… Je v tom zmatek a sám Alexis Tsipras v televizním projevu jasně potvrdil, že žádná kapitulace vůči MMF či Bruselu na programu není, ale po nedělním referendu že je ochotný s „Velkou Trojkou“ znovu jednat. A řecká média nakloněná Syrize do toho pro změnu straší tím, že pokud se Řecko podvolí, bude západním bankám dluhy v křeči splácet nejméně do roku 2030.
Teď, ve čtvrtek ráno, se zdá, že „Trojka“ na další rozhovory – nebo spíš hádky -- rezignovala a všichni napjatě čekají, jak dopadne nedělní referendum. Podle mého největší problém spočívá v tom, že starší Řekové jsou podle průzkumů připraveni hlasovat pro kapitulaci, protože mají pocit, že sice přijdou o další část svých penzí, sociálních dávek a vše kolem nich se znovu zdraží, ale alespoň něco jim přece jen ještě zůstane. Proti nim stojí mladí lidé – „budoucnost národa“ – kteří jsou už dnes chudí a nezaměstnanost mezi nimi dosahuje 64 procent. Jinými slovy, ztracené generace. Tito lidé už nemají na rozdíl od „penzistů“ co ztratit, a tak chápou, že nynější situace je neřešitelná bez rázného rozetnutí gordického uzlu. Těch pět, deset let další krize po Grexitu následovaná vyhlídkou na „normální“ život je pro ně přijatelnější než vize života bez jakékoli budoucnosti, pod knutou evropských bank.
Rozhodující tedy bude nedělní referendum. Ano, objevují se sice zvěsti, že v případě výhodné nabídky z Bruselu a Berlína se dá i lidové hlasování ještě zrušit, ale moc tomu nevěřím. Teprve to by byla Tsiprasova politická sebevražda. Důležitější ale je zmíněný rozkol – řecká společnost, ať už hlasování dopadne jakkoli – bude polarizovaná do krajnosti. A to nikdy není dobře.
Mnozí levicoví myslitelé považují jednání EU s Řeckem za cílené ubližování levicové vládě a Tsiprasovi zároveň přičítají, že osvěžil levicové a, dokonce, třídní uvažování – bankéři proti lidu. Má tato situace skutečně takový filozofický dosah? Nehapruje tam tak trochu to, že si Řekové ty peníze skutečně půjčili?
Už od chvíle, kdy v roce 2008 propukla na Wall Streetu bankovní a finanční krize, která obsáhla celý svět a vyústila v to, že státy z peněz daňových poplatníků sanovaly zlodějské bankéře vymknuté jakékoli kontrole, je návrat třídního uvažování na principu „bankéři proti lidu“ (tedy proti „99 procentům“ z nás) naprosto namístě. Nemá cenu, abych nad tím nějak spekulovala, protože jsem si všimla, že i Parlamentní listy včera převzaly náš překlad textu Jak německé a francouzské banky přivedly Řecko ke krachu, který do značné míry vysvětluje, jak to všechno vlastně bylo. Asi je opravdu na čase přestat se tvářit, že žijeme ve společnosti, kde se mají všichni rádi, a proto si nebudou ubližovat. Naopak, neoliberální kapitalismus je aktuálně ve fázi, kdy funguje podle hesla „po nás potopa“. To není žádná filosofická úvaha, ale realita.
Zůstaneme-li spíše v náruči praxe, jak poznamenalo celé řecké trápení architekturu Evropské unie a eura? Merkelová, Juncker a Hollande vypadali ještě před pár dny nepokrytě vystrašení a Merkelová mluvila dokonce o hrozbě konce Evropské unie, o čemž jste částečně mluvila minulý týden i vy. Čili, přiblížili jsme se katastrofě Evropské unie? Jak moc a z jakých důvodů? A co by přišlo místo ní? Neradoval by se Putin?
Nemluvila bych o katastrofě Evropské unie. Její katastrofou jsou už jen nápady typu zakázat lidem fotit si domy ve městě, protože každý dům na fotce někdo vymyslel a postavil, a má na něj tedy autorské právo. Je to šílenost, ale v „naší“ Evropě zdá se býti racionalitou. Ve skutečnosti je to diagnóza – jasně popisuje, do jakých vesmírných vzdáleností od normálního života se poslanci a byrokrati v Bruselu a Štrasburku dostali. Zániku takové Evropské unie by fakt škoda nebyla.
To, že se paní Merkelová a spol. tváří vyděšeně, přičítám spíš tomu, že oni realitu vidí – blouznící Brusel uzavřený ve své bublině a spoutaný závazky vůči lobbistickým skupinám, které je živí a udržují v politice, ukrajinská krize rozkládající EU na součástky, na pohled neřešitelný problém s imigranty, státy začínající stále více jednat podle národních zájmů a nikoli těch nařízených z Bruselu, do toho je stále těžší uhrávat spojenectví s USA, které špiclují nejvyšší vedení Německa, Francie a dozajista i všech ostatních svých spojenců… Mimochodem, už jen samotný fakt, že USA musejí své partnery sledovat, podle všeho znamená, že si nejsou jisté v kramflecích, z čehož vyplývá, že se Evropa neustále poslušně podřizuje čím dál paranoidnějšímu „pánovi“, který už není s to řešit problémy světa jinak než vojensky. Všechno to opravdu vytváří pochmurný obrázek, který lze nazvat „Poslední kapitola“.
Ale k vaší otázce: nevím, co přijde po nynější verzi Evropské unie, ale byla bych ráda, kdyby se našly síly schopné kreativně a racionálně vytvořit EU 2.0, protože naše – až na výjimky – malé státečky nemají jinou možnost, než proměnit kontinent v pytel blech, mezi nimiž by si nějakou významnější roli dokázaly uchovat jen Německo, Francie a Británie, ale nejspíš jen za cenu pevnějšího připojení se k někomu velkému. V době, kdy se utvářejí nové geopolitické mocenské bloky, by byl rozpad jednotné Evropy opravdu cestou do nicotnosti. A vámi zmíněný Putin by z toho asi taky neměl radost. Na jedné straně se sice s oblibou opakuje heslo „rozděl a panuj“, na straně druhé ale pytel blech zůstává prostě jen pytlem blech – mnohem snazší jednání je s nějakým orgánem, který má mandát zastupovat všechny. Potíž je, že EU dnes v mnoha ohledech zastupuje jen zájmy USA nebo finančních trhů. Pokud ale toto nastavení nezměníme – a já nevím, jak lze v současné „demokracii“ dosáhnout jakékoli změny – míříme tzv. do kytek.
Když jsme u Putina, světová média objevila tajemný tábor ruských vojáků mezi Doněckem a Mariupolem, který by měl být prý pomocnou silou pro dobytí druhého jmenovaného města. Tábor i vojáky vyfotil špionážní „droun“ pluku Dnipro–1. Co o té zprávě soudit? Jaké podobné informace o výskytu a přesunu bojové techniky jste poslední dobou zaznamenala? Ale z obou stran, prosíme.
Přiznám se, že podobné zprávy sice vnímám, ale nepřidávám jim větší význam. Podívejme se na události posledních dní. Západ donutil Porošenka, aby do nové ukrajinské ústavy výslovně vepsal zvláštní statut pro Donbas – a tím už konečně začal řešit konflikt, který Západ na Ukrajině vyvolal. A zprávy o ruských vojenských táborech přicházející pouhé dva dny po tomto Porošenkově ústavním „kapitulačním“ aktu – podle mého mají především dodat entuziasmus a argumenty všem, kdo chtějí válčit s Ruskem. Je to totiž obecně vzato chabé, když rok mluvíte o ruské invazi na Ukrajinu, do Pobaltí, do Polska... a pořád nic. Za takové situace se hodí jakýkoli obrázek, který může obhájit pokračování konfliktu, včetně zabíjení civilistů v Doněcku a dalších městech. Netvrdím, že žádný ruský tábor někde na Donbasu není, ale reakce západních politiků na tuto zvěst byla tak mdlá, že za a) buď sami vědí, že je to podvrh, nebo za b) nechtějí Rusko dál dráždit a konflikt eskalovat, neb mají svých starostí dost. Osobně bych sázela na ono b. Už jen snaha Unie dotlačit Porošenka k uznání Donbasu totiž naznačuje, že EU v záplavě problémů netuší, kam dřív skočit, a tak se snaží hasit vše, co se hasit dá. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry lze „uhasit“ ukrajinskou neonacistickou/banderovskou vlnu v podobě jen těžko kontrolovatelných žoldnéřských praporů, jejichž zástupci sedí i v kyjevském parlamentu. Hlavně abychom neskončili jako v případě Sýrie a Iráku, kde Západ začíná al–Káidu považovat za umírněnou a přijatelnou, protože Islámský stát „je přece ještě horší“. Je to výraz naprosté ztráty orientace a paměti. A Putin sice nemusí mít z rozpadu EU radost, ale určitě nevěřícně sleduje, jak si tady sami vymýšlíme a podporujeme problémy pro problémy a pak se v nich sami topíme.
A ještě jedna poznámka k Ukrajině. Připadá mi zvláštní, že dnes všichni mlčí o „oranžové revoluci“ z roku 2004, byť už ta měla přece jednou provždy – a při vynaložení pěti miliard dolarů na „demokratizaci“ -- přetáhnout Kyjev na stranu Západu. Pár let to vypadalo nadějně, ale pak oligarchové spolu s ruským vlivem znovu zamíchali kartami a musel přijít Majdan. Zkrátka, Ukrajina zdá se býti svébytným fenoménem, kde Západ musí opakovaně „demokratizovat“ své už dávno „zdemokratizované“ elity. Čiší z toho marnost veškerého snažení.
Naši dva významní političtí lídři, premiér Sobotka a vicepremiér Babiš, se shodli, že jakýkoliv imigrant do Evropy by měl projít uprchlickým táborem v Africe či na Blízkém východě. Ten bohatší z nich dokonce vyslovil domněnku, že bychom si měli vytvořit jakýsi evropský Ellis Island. Jsou to dobré návrhy? Mimochodem, jak soudíte českou veřejnou debatu na téma imigrace a uprchlíci a co říkáte výsledkům evropského snažení s tím něco dělat?
Je tragikomické, že zadržování uprchlíků nabízel Evropě už Muammar Kaddáfí, ale bůhvíproč jsme museli jeho osobně nechat ubít na ulici a jeho stát rozvrátit. Nápady s koncentráky pro uprchlíky jsou na jednu stranu pro určitý typ myšlení příznačné, na stranu druhou trapné – ČR měla v rámci EU nebo NATO možnost vetovat zničení Libye, ale neučinila tak – jen jsme oznámili, že se té války neúčastníme. Už to byl ale vlastně velký pokrok, protože agrese proti Iráku jsme se také nemuseli účastnit, ale strach nám to nedovolil. A tak tady teď máme na vládní úrovni nápad, že by se ti lidé, jimž vesměs západní politika znemožnila život doma, měli chytat už „tam někde“. Říkám „bravo!“ Něco tak „podivného“ hned tak neuslyšíte.
Česká debata o imigrantech přitom odpovídá obecně úrovni debat v ČR po čtvrtstoletí budování demokracie. My tu totiž diskutovat stále ještě neumíme: většinou na začátku zazní pár obsahově vyprázdněných vět, následuje tuna demagogie a po ní se přechází k nadávkám. Zvláštní ale je, že Konvičkovci, jinak také „skvělí diskutéři“, prý chtějí být politickou stranou. Jejich příznivci na demonstracích, na něž chodí pár set lidí, slibují podřezávat krky nepohodlným… Jinými slovy, zdá se, že naší „demokracii“ na pomoc konečně přichází síla, která chce proti islámu bojovat metodami Islámského státu. Jupí!
Mimochodem, telefonická hrozba smyšlenou bombou je trestný čin. Jak vnímat veřejné sliby podřezávání krků?
U kořene dění je Sýrie a Irák. Médii prolétla zpráva, že Američané a jejich spojenci v Sýrii mají problém na místě: Nevědí, proti komu válčit. Čili, proti komu USA vlastně válčí? Též jsme zaznamenali zprávu, že Islámský stát potlačil al–Káidu (k čemuž jsme si neodpustili vyzývavý titulek ve znění „Je to vlastně dobře?“) Islámský stát též začal vyhrožovat Hamásu, vládnoucím v pásmu Gazy. A jak jsme již dříve probírali, v konfliktu je Islámský stát i s Talibánem. Náš čtenář pravidelně slýchá, že všechna zmíněná hnutí jsou našimi nepřáteli a musíme s nimi bojovat. Komu má nyní fandit, když se začali „mydlit“ mezi sebou?
Pojďme to vzít od začátku. Al–Káidu si zaplatily USA pro boj proti sovětské okupaci Afghánistánu. A následovalo 11. září. A patnáct z osmnácti tehdejších útočníků byli Saúdové, někteří z nich placení z královských charit. Saúdskou „stopu“ se tehdy kvůli ropným zájmům podařilo ututlat a dnes se zdá, že je zapomenuto i 11. září jako takové, protože vousáči z al–Káidy nám připadají jako kavárenští džihádisté, kteří na rozdíl od Islámského státu nikomu nesekají hlavy a zabíjejí „humánně“, tedy prostou střelbou ze samopalů či děl nebo sebevražednými útoky. Znamená to ale, že je Káida lepší než IS? Jistě že ne. Liší se jen ve strategii a cílech – hlavním rozdílem je to, že al–Káida nikdy neusilovala o státotvorné ovládnutí nějakého území, ale to ještě neznamená, že je méně nebezpečná než IS. Fakt, že skupiny hlásící se k al–Káidě bojují proti skupinám hlásícím se k IS, vypovídá ve většině případů jen o tom, že v dané oblasti zuří boj o to, kdo bude lokálním „kápem“. Když ale na chvíli přestanou bojovat o moc, rychle se shodnou na tom, kdo je jejich společným nepřítelem…
A zatímco máme IS za největšího strašáka, je třeba mít na paměti, že jeho vznik lze dohledat do americké věznice Camp Bucca v Iráku, stejně jako fakt, že USA proti IS „bojují“ už rok, ale IS mezitím jen sílí. Podivné, že? Zdá se být očividným, že USA dál považují al–Káidu i IS za svého druhu mocenské nástroje, s nimiž lze různě manipulovat a určovat tak chod válek na Blízkém východě (a hnát tím do Evropy další uprchlické vlny). Tři teroristické útoky z minulého týdne, regulérní válka, kterou vede egyptská armáda proti IS na severu Sinaje, posilování IS v rozložené Libyi nebo snahy IS nahradit Hamás v pásmu Gazy, to vše jasně ukazuje, že už se Západu jeho džihádistické „hračky“ zase vymykají z rukou.
Takže na vaši otázku o fandění bych řekla: terorismus v podání al–Káidy nebo IS není fotbal, aby bylo komu fandit.
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Středobodem příštích dní bude zcela jistě nedělní řecké referendum, důležité budou výsledky cest čínského premiéra i prezidenta do Evropy resp. Ruska, ale možná bude zajímavé sledovat také Spojené státy – stále více ekonomů totiž upozorňuje na to, že se blíží další mohutná finanční krize, která prý může propuknout kdykoli…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
