ParlamentníListy.cz přinášejí toto svědectví, aniž se vyjadřují k tomu, zda se věci staly, či ne. Názor nechť si udělá čtenář sám. Rovněž jsme informovali dobřanskou léčebnu s tím, že jí redakce poskytne prostor pro vyjádření.
Zde je příběh Jany Kottové, jak ho sama popsala. Jana především říká, že byla do Dobřan poslána neoprávněně a proti své vůli, pak ji dali na oddělení, kam neměla být z hlediska své diagnózy vůbec umístěna, kde se prý personál choval k pacientům velmi hrubě, agresivně a vulgárně – sama také prý málem dostala léky, které dostat neměla a které mohly výrazně poškodit její zdraví. A když se dostala na lepší oddělení, jediná terapie, která jí byla nabídnuta, byla možnost jít každý den v odpoledních hodinách do jídelny a tam pod dohledem sestřičky číst, malovat, luštit křížovky, hrát společenské hry a podobně dle svého uvážení. Někteří pacienti měli skupinové terapie, ale jí nic takového nabídnuto nebylo.
Jak to začalo...
Jana popsala, jak celý příběh vlastně začal. Dlouhodobě trpí nespavostí. „Mnoho let již jsem pacientem psychiatrie s diagnózou periodická depresivní porucha a trpím úpornou nespavostí, na kterou mi nezabíraly žádné benzodiazepiny. Navíc to jsou velmi návykové léky, tak jsem se jim bránila. Dosti obtížně jsem se zbavila závislosti na těchto lécích a přestala jsem je brát. Ta dlouhodobá úporná nespavost je velmi vysilující. Nespala jsem třeba tři noci za sebou ani minutu. A když už jsem si nevěděla rady, tak jsem sáhla po alkoholu, který mě uspal. V pátek 30. ledna jsem vypila třičtvrtě půllitrové lahve rumu. Ne na ex, ale v průběhu celého dne. Když mě moji blízcí večer objevili, tak mě nemohli vzbudit a zavolali záchrannou službou, která mě odvezla do nemocnice v Příbrami, kde si mě nechali přes noc. Ani mi nepumpovali žaludek, ani mi nebylo špatně a neměla jsem kocovinu. Ale přesto i přes mé protesty a můj nesouhlas mě v sobotu ráno odeslali do Psychiatrické nemocnice v Dobřanech. Vysvětlovali to tak, že za mě mají odpovědnost, že jsem se prý pokusila o sebevraždu,“ řekla Jana.
Jana Kottová ale popírá, že by chtěla spáchat sebevraždu, potřebovala jen usnout. „Nejsem tak hloupá, abych nevěděla, že po vypití třičtvrtě půllitrové lahve rumu během půl dne a kdy jsem k tomu nesnědla žádný lék, žádnou chemickou látku, mě toto nemůže zabít. Takže jsem se zabít opravdu nechtěla,“ řekla.
„Dobrovolný“ vstup...
Do Dobřan ji prý odeslala doktorka Bobeková z příbramské nemocnice. „Vůbec se se mnou nebavili. Řekli mi, že to není o tom, jestli chci, nebo nechci, ale že tam prostě pojedu. Takže jak jsem byla v županu, noční košili, kalhotkách a ponožkách, tak mě odeslali do Dobřan, kam jsem se dostala někdy kolem deváté hodiny ráno. Tam si mě převzala nějaká doktorka. Nevím její jméno, ale asi to byla původem Slovenka, protože velmi často používala slovo ‚čiže‘. Když jsem jí řekla, že tam nechci být, tak mi řekla, že to vůbec není o mém chtění, či nechtění, ale že tam prostě budu. Řekla mi, že, abych si nepřihoršila, tak bych měla dát souhlas k dobrovolnému vstupu. Byla jsem vyděšená, jenom v županu a noční košili, a tak jsem ten souhlas podepsala. Ani jsem neměla brýle, tak jsem si nemohla přečíst, co jsem podepsala. Ale nedostala jsem od toho ani kopii. Paní doktorka mě upozornila, že budu přes víkend na jakémsi ‚horším‘ oddělení, než se pro mě najde odpovídající místo. Moje diagnóza je periodická depresivní porucha – střídavě fáze středně těžká nebo fáze těžká,“ řekla Jana.
Jana se ocitla na oddělení číslo 12, kde si prožila „osobní peklo“. „Vůbec jsem netušila, že něco takového tady může ještě ve 21. století existovat. Jsou tam takzvané ložnice, což jsou místnosti, kde jsou jenom postele pro dva až osm lidí. Nikde není klika na zámek, všude jsou koule a všechno se zamyká. Režim dne je, že do sedmi hodin se vyspíte. Pak musíte vyjít ze své ložnice do místnosti, která je velká asi jako dva průměrné obýváky. To je takzvaný velký sál, kde jsou jenom kovové lavice a stoly přimontované k podlaze, dále pár křesel a pak obrovská nádherná televize. Z této místnosti je vstup do koupelny a do malého sálu, kde jsou plechové skříňky. Když máte vlastní zámek, tak si tam můžete něco dát. A může to být maximálně toaletní papír, kartáček na zuby a hygienické potřeby. Pokud zámek nemáte, tak to do pěti minut nemáte, neboť vám to některá ze spolupacientek ukradne. A pak je tam obrovská kuřárna. Veškerý denní život se odehrává na té kuřárně. Tam jde o kafe a o cigarety. Toto bylo zhruba pro třicet lidí. Televize v obou místnostech řvou a je tam po celý den nepřetržitý kravál. Řev, kvílení, ryk, nadávky, bitky – vše většinu času je sledováno zdravotními sestrami pouze prostřednictvím kamer,“ popisuje Jana.
Psali jsme:
Údajné hrubé chování a fyzické násilí vůči pacientům
Bitky nejsou jen mezi pacientkami, ale hrubé chování a fyzické násilí vůči pacientům pochází prý i od personálu. „Evidentně nesvéprávná paní, která tam neustále pobíhala, vykřikovala a vše narušovala, byla fyzicky napadena zřízencem. Ten ji vzal za košili pod bradou a po podlaze ji dotáhl do koupelny a tam na ni deset minut pouštěl ledovou vodu. Dále tam je běžné verbální napadání pacientek ze strany personálu. Těm tykají. Chápu, že ty ženy mají nějakou diagnózu a k personálu se taky nechovají hezky a práce s nimi není lehká, ale přece jen by snad personál měl udržovat určitou slušnost a chovat se k nim jako k lidem. Jednou tam na nás zřízenec ve sprše řval: ‚Hněte sebou, vy krávy blbý, já tady nebudu celý večer‘.“
„Mně tedy netykali. Oni zase nejsou hloupí, aby nerozeznali, kdo je tam dva roky a kdo tam přišel dočasně. Ale stala se mi jedna věc. Večer před spaním musíte odevzdat brýle a mobil a vydává se to ráno v devět. To já jsem nevěděla. Takže jsem šla v sedm ráno na sesternu porosit, zda bych mohla dostat brýle, abych si mohla číst. Než jsem o to stačila sestru požádat, tak mě zřízenec vzal hrubě za ramena, citelně mě zmáčkl a smýknul se mnou ven ze sesterny. A musela jsem si počkat do devíti. Bez brýlí si nic číst nemohu.“
Pacientky tam měly hysterické záchvaty, bylo tam na pořadu kvílení, řev. Schizofreničky, narkomanky, autistky. Knížku, brýle, cokoli braly z ruky. „Dávala jsem jim cigarety. Musela jsem je nechat telefonovat, neměly kredit. A neodvážila jsem se jim mobil nepůjčit. Některé pacientky tam byly na několik let. Opakuji, že tam byly místnosti na spaní pro několik lidí a dvě společenské místnosti. Vycházky nebyly,“ řekla.
Natáhněte ruku, píchnu vám inzulin...
„Když jsem tam byla třetí den, tak jsem byla psychicky na dně. Celkově jsem tam byla od soboty asi od půl desáté ráno do úterý do jedné hodiny odpoledne. To jsem se až styděla, jak jsem se rychle nechala zdeptat. Člověk tam získal něco jako stockholmský syndrom, kdy má vlastně svého věznitele rád. Když mě doktorka chtěla po intervenci mých dětí přeložit na jiné oddělení, tak jsem řekla, že už jsem si tam zvykla a že chci zůstat. Tam jsem taky pochopila, že když oni budou chtít, tak není úniku. Když jsem na začátku říkala, že jsem podepsala dobrovolný vstup, takže snad mohu dobrovolně odejít, tak mi lékařka řekla: ‚Takhle tady kliknu a dobrovolný vstup vám změním na nedobrovolný.‘ Nevím, jestli existuje nějaký zákon na to, že, přestože nejsem nesvéprávná, mě můžou někde zadržovat proti mé vůli a dát do takového zařízení.“
Pokud šlo o léky, praxe byla též zvláštní. „Měla jsem dostávat svoje antidepresiva, která jsem byla zvyklá brát hned ráno, protože mi buší srdce. Je mi špatně od žaludku a mám i spoustu somatických léků. To ale nikoho nezajímalo. Tam se léky rozdávají vždy při jídle. První léky zhruba v půl osmé osm. Třetí den mi sestra říkala: ‚Natáhněte ruku, píchnu vám inzulin.‘ Já jak jsem byla úplně zblblá tím režimem, tak jsem natáhla ruku. V životě jsem inzulin nebrala a s cukrovkou jsem neměla problémy. Když už byla u mě s tou jehlou, tak druhá sestra ji zarazila, že to není pro mě, ale pro pacientku dál. Nevím, co by se stalo, kdyby mi to doopravdy píchla... Pak jsem dostala do hrsti prášky a hodila jsem je do pusy. Pak ale zase druhá sestra zařvala, že nejsou pro mě a ať je vyplivnu. Tak jsem je vyplivla do dlaně, podala jsem jí je zpět a ona to tak dala té pacientce, pro kterou byly určené.“
Všude, kromě toalet, což jsou tři záchodové mísy, a koupelny, jsou kamery – na pokojích i na izolaci. „Izolace, též zvaná díra, je místnost asi dvakrát tři metry, kde je turecký záchod a na zemi matrace. Tuto místnost jsem viděla jen na kameře, když jsem byla na sesterně. V ložnici nemáte žádný stolek pro osobní potřeby, jenom postel. Je tam možnost asi dvě hodiny poledního klidu. Ale když se pro to rozhodnete, tak na tom pokoji musíte zůstat celé dvě hodiny. Večer můžete jít do ložnice v osm, v devět či v deset a zůstat tam. Před odchodem personál pacientky prošacuje, protože do ložnice se nesmí nosit nic,“ říká Jana.
Psali jsme:
Nahé ženy a zřízenec...
Otřesný zážitek měla z toho, jak fungoval provoz koupelny. „To je hrůza. Tam sice kamery nejsou, ale tam se nikdo bez personálu ani nedostane. Když se v sedm hodin večer zavelí koupání, tak se třicet žen svlékne do naha a naběhnou postupně do té koupelny. Do toho tam je ten chlap, zřícenec, který to organizuje a je tam mezi nahými ženami. Ten vyháže to ústavní prádlo, ve kterém jste přes den a jdete i spát. Když při sprchování urvete nějaké čisté oblečení, tak máte pak čisté, jinak oblečete zase to použité. Občas některým z nás prohlédly vlasy, protože některé z žen měly vši. Personál to řešil tak, že postiženým pacientkám nastříkal něco do vlasů a musely nosit čepičky. Nevzpomínám si, že by někdo kontroloval, zda je skutečně nosí. Jídlo zde bylo celkem dobré, dovážené z centrální kuchyně. S pitím už to bylo horší. Během dne jsme dostávaly pití jen k jídlu, to znamená hrneček čaje nebo bílé kávy k snídani, obědu a večeři. Těm štastnějším pití přinesl někdo z blízkých, ale takových mnoho nebylo. Za většinou pacientek nikdo nechodil, takže byly odsouzeny pít vodu z vodovodu, a to bez hrnečku, pokud se jim za zády personálu nepodařilo ukořistit hrneček při jídle,“ řekla Jana.
Na dalším oddělení se Janě prý nic zlého nedělo. „Tam už to bylo v pohodě. Ale až na to, že zase léčba nebyla veškerá žádná. To byl zbytečný měsíc mého života. Ocitla jsem se na pokoji s hrozně milou a vzdělanou pacientkou, dámou, která přeložila asi 55 knih z angličtiny. Ta ale trpěla Alzheimerem. Takže jsem se celý měsíc starala o tu paní. Ta paní po celém měsíci si nepamatovala, jak se jmenuju. Nepoznala svou postel, netrefila na záchod, do jídelny, nikam. Měla od doktora nařízeno, aby pila. Musela jsem ji říkat: ‚Věruško, dopij si ten hrníček.‘ Sestřičky věděly, že jim to zajistím, tak jí téměř žádnou péči nevěnovaly. Ráno jsem s ní musela vstát a říct ji, že si má sundat noční košilii a co si má obléci, že je pak rozvička, snídaně atd. Aspoň mi to pak utíkalo. Ale to není fakt smysl té léčby. A byla jsem velmi unavená. Dostávala jsem nový lék na spaní, po kterém jsem sice spala, ale ve dne jsem pociťovala jeho nežádoucí účinky, které se projevovaly bolestí hlavy, zad a nohou. Když jsem po propuštění svému ambulantnímu psychiatrovi řekla, jaký lék mi byl v Dobřanech naordinován, označil to za ‚ránu do hlavy‘. Z obavy, aby se můj pobyt v ústavu neprodloužil, jsem se ošetřujícímu lékaři o nežádoucích účincích léku nezmínila,“ řekla Jana.
Předběžná propuštěcí zpráva z Dobřan byla s diagnózou: depresivní porucha, fáze lehká. „Proběhl vstupní pohovor s psycholožkou a výstupní pohovor s psycholožkou, aby zjistili, zda se chci zabít, či nechci. Samozřejmě nechci,“ řekla Jana. Ta byla v Dobřanech od od 30. ledna do 1. března.
Noční můry
Porovnávala Dobřany i s jinými ústavy, které již prošla. V Bohnicích a Klecanech byli dle ní lidé na odděleních společně podle diagnóz. „V Dobřanech mi sestřička řekla, že zde to je ve všech pavilonech namíchané, abychom také viděli, jak jsou na tom jiní lidé,“ řekla.
Třikrát byla hospitalizována v Psychiatrickém centru Praha – nyní Národní ústav duševního zdraví. „Tam si pan doktor pacienta při příjmu vzal, poučil ho, jak bude léčba probíhat, jaké léky nasadí, jak by to mohlo postupovat, jaké by mohly být nežádoucí účinky. Terapie začaly v osm ráno a skončily ve tři odpoledne. Byly povinné pro všechny. Na oddělení 12 a 27 žádné takové terapie nebyly. To je úplné nebe a dudy, naprosto jiný přístup.“
Pobyt v Dobřanech na oddělení 12 na Janě prý zanechal ošklivé následky: noční můry, děsivé sny: „Ve snu jsem citila, že mě někdo napadl, že mě škrtí. Bylo to jako živé. Probudila jsem se. A pak se to opakovalo znovu.“
„Mně je jedno, že se tímto svým svědectvím třeba zesměšním, ale chci, aby se tyto věci dalším lidem už neděly. Zažila jsem tam osmnáctiletá děvčata, která z toho byla vyděšená víc než já. Na oddělení 12 nechali slečnu v epileptickém záchvatu bez pomoci, do té doby, než záchvat ustal sám. Během něho jí nepomohli. Doktorka jí pak prý řekla, že by ji umřít nenechali, že to vidí na kamerách. Tak jsem to slyšela. Oddělení číslo 13 pro pány je prý podobné. Byla bych ráda, aby si to už nikdo nemusel zažít.“
Vyjádření Psychiatrické nemocnice v Dobřanech
Níže přetiskujeme reakci a vyjádření Psychiatrické nemocnice v Dobřanech:
Vážený pane redaktore,
velice děkujeme, že jste nás oslovili a dali nám možnost vyjádřit se k dopisu bývalé pacientky J.K.
Okolnosti přijetí a diagnóza pacientky jsou velice důležité pro doplnění celého obrazu a pochopení kontextu jejího pobytu.
Bohužel Vám je nemůžeme sdělit, jelikož bychom porušili povinnou mlčenlivost. Popis hospitalizace je subjektivním prožíváním pacientky, který neodpovídá realitě.
Mrzí nás, jak pacientka očerňuje Psychiatrickou nemocnici v Dobřanech a zkresluje tím celkový pohled na náročnou péči o duševně nemocné.
V případě Vašeho zájmu Vám můžeme prostředí Psychiatrické nemocnice v Dobřanech ukázat.
MUDr. Vladislav Žižka
odborník pro LP
Oddělení 12
Na webových stránkách nemocnice se píše, že oddělení 12 je oddělení uzavřené, rozdělené na dvě stanice, tedy A a B s kapacitou 12 a 28 lůžek. Je určeno pouze pro ženy. Na stanici A jsou přijímány ženy v akutní fázi duševního onemocnění, které vyžadují permanentní či zvýšený dohled a intenzivní psychiatrickou péči. Stanice B je zařízena a vybavena pro příjem nemocných s těžkými formami psychóz, intoxikací psychoaktivními látkami, organickými poruchami či poruchami osobnosti, souhrnně pro ženy s vystupňovanými projevy auto či heteroagresivními, jež ohrožují svým chováním sebe či své okolí.
Na oddělení 12 jsou překládány nemocné jak z jiných oddělení PN v Dobřanech, tak přijímány ženy z jiných psychiatrických oddělení nemocnic, kde nejsou na tak závažné případy personálně či materiálně vybaveni. „Kromě toho přijímáme i nemocné přivezené přímo z péče ambulantní či z ‚ulice‘. Je tedy realitou, že v zájmu ochrany zdraví a života akutně nemocných, disponujeme kromě moderních prostředků psychofarmakologických i povolenými nefarmakologickými omezovacími prostředky, jejichž indikace je přísně individuální, a pokud je nutné je použít, děje se tomu vždy v souladu se zákonem a zásadami postupu lege artis,“ píše se na webu.
Na stanici A jsou prý překládány ženy s chronicky probíhajícím duševním onemocněním, jejichž stav je činí nadále nějakým způsobem nebezpečnými sobě či svému okolí a také ženy s ochranným léčením psychiatrickým, nařízeným soudem.
„Oddělení 12 disponuje vlastní zahradou. Nemocné, kterým to zdravotní stav umožňuje, se mohou zapojit do aktivit s ergoterapeutkou přímo na oddělení. Pacientky, jejichž stav je stabilizován a výrazně zlepšen, mohou využívat vycházky po areálu nemocnice či veškeré aktivity, nabízené naší nemocnicí. Ve spolupráci s rodinami či jinými blízkými, opatrovníky apod. pracujeme na návratu našich nemocných do domácího prostředí, proto jsou kompenzovaným pacientkám umožněny dovolenky, po jejichž zdárném průběhu a ověřené kompenzaci stavu, jsou propouštěny do ambulantní péče,“ je popsáno na webu nemocnice.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
