„Jedna akce stíhá druhou a mnozí z nás chodíme na spoustu akcí, ale všude to tak klouže po povrchu a neklade si to skutečně vážné otázky, které jsou s naším stoletým výročím spojeny,“ uvedl debatu prezident Václav Klaus.
Jako první z řečníků si za pultík stoupnul bývalý ministr zahraničí Jan Kohout, který sloužil ve Fischerově a poté také v Rusnokově vládě. „Často se opakuje ta Masarykova teze, že státy se rozvíjejí a udržují za těch myšlenek, za kterých vznikaly. Jednou z nich je křesťanská identita. Druhý pramen, který vidím, je mnohem novější, je to období národního obrození a ekonomické emancipace české společnosti ve druhé polovině 19. století,“ zabrousil Kohout do historie.
„Třetím pramenem je tradice demokracie a humanismu, které byly na počátku československé republiky před těmi sto lety. Vidím, že všechny tyto tři prameny jsou dnes zpochybňovány a napadány. Křesťanská indentita včetně toho, čemu se říká tradiční rodina, je relativizována. Dnes víte, že říct, že je člověk vlastenec a má rád tuto zemi, znamená, že se člověk vyčleňuje, není dost evropský a světový, je nálepkován a marginalizován. Heslo demokracie je napadáno a převraceno,“ popisoval Kohout dnešní vývoj. Podle něj dnešní tzv. liberální demokracie nemá s demokracií mnoho společného a humanismus deformoval do ochrany všemožných menšin, jejichž ochrana převažuje i nad většinovými obyvateli země.
Fotogalerie: - O 28. říjnu jinak
Kohout dále vyjádřil přesvědčení, že v dnešním Česku roste odpor vůči Evropské unii a je stále více artikulovaný. Z toho také vyplývá jeho naděje, že oslavy sta let české státnosti nebudou zároveň i její labutí písní, jak bylo naznačováno v názvu celého semináře. Václav Klaus na adresu Kohoutova vystoupení řekl, že bylo neseno ve velmi optimistickém duchu. Podle bývalého prezidenta je nyní otázkou ne to, zda bude česká státnost existovat za dalších sto let, ale zda tu vůbec bude za pět, či za osm let.
Poté k řečnickému pultíku přistoupil profesor Martin Kovář. „Odpovídám-li na otázku položenou v názvu semináře ano, odpovídám na ni s vědomím toho, co všechno Československo, potažmo Česká republika přežila. Tak si to připomeňme. Přečkala velkou válku v letech 1914 až 1918, kdy se orná pole změnila v pole válečná. Pak přišel vlastní stát, veliká euforie, dvacátá léta. Na jejich konci přišla těžká rána, hospodářská krize. Jen málokterá země v Evropě byla krizí postižena tak hluboce jako Čeksoslovensko. I přesto tehdy většina obyvatel zůstala věrna masarykovským ideálům a nepodlehla vábení různých Hitlerů a jiných populistů, jak se tomu dělo v některých okolních zemích,“ připomněl Kovář vývoj v prvních letech Československa.
„O životaschopnosti toho projektu svědčí především měsíce roku 1938. Odhodlání většiny obyvatel hájit ten stát má dodnes velkou vypovídací hodnotu. Československo přežilo i druhou republiku, což ve všech ohledech nebylo nic pěkného. Přežilo i 14. a 15. březen 1939, kdy do Prahy vstoupila nacistická armáda. Známe to všichni, bezmocné pohledy, zaťaté pěsti, slzy v očích. Poté přišel do Prahy Reinhard Heydrich. Jak moc pěkně napsal Robert Kvaček, Reinhard Heydrich přišel do Prahy, aby zničil český národ a český národ ho za to zabil. Já myslím, že Anthropoid je vůbec nejsilnější příběh moderních českých dějin,“ vzpomněl Kovář hrdinný čin sedmi československých výsadkářů, kteří nakonec zahynuli v kostele svatých Cyrila a Metoděje v Praze.
„Ta země přežila heydrichiádu a dočkala se v létě roku 1945 míru. To už se ale na východě zdvihala mračna, ze kterých zapršelo o pár let později. V osmačtyřicátém přišel Vítězný únor, následovaly politické procesy, popravy, měnová reforma a veliká beznaděj i těch občanů, kteří si zprvu s nástupem komunismu spojovali nějaké naděje. Pak přišlo pražské jaro, možná naivní, ale autentický pokus o to, nastolit v rámci země, která má ve svém názvu slovo „socialistická“, slušné životní podmínky a poměry tak, aby se tu lidem dobře žilo. A 21. srpen 1968, situace ne nepodobná 15. březnu 1939. Vojáci s rudými hvězdami na helmách znásilnili nejkrásnější město ve střední Evropě a nastolili tu na dvacet let něco, čemu se říkalo normalizace,“ pokračoval Kovář. Podle něj ale i tehdy v českém národu fungovalo zdravé podhoubí, které se připravovalo na lepší časy.
Po sametové revoluci podle Kováře přišla veliká euforie. Mnohým ji ovšem zkalila snaha o rozdělení Československa. „Naše vztahy jsou ale dnes daleko nejlepší za poslední dobu,“ pochválil dnešní situaci Martin Kovář. Vyjádřil také své potěšení nad tím, že jsme dnes členy NATO. „Nechci brát na lehkou váhu problémy, kterým dnes malé národní státy, jakými je Česká republika, musí čelit. Ale věřím tomu, že Česká republika bude existovat za pět, za osm, i za deset let, ať už bude Evropa jakákoli. Historie totiž není dopředu jasně napsaná. Kdyby někdo řekl budovatelům Rakouska-Uherska v horkém létě 1913, že za rok a půl bude Evropa rozvrácená a budou umírat statisíce lidí, klepali by si na čelo,“ sáhnul Kovář po historickém příkladu.
„Když jsem se ptal svých amerických přátel, zda si v roce 1985 nebo 1987 mysleli, že v roce 1991 nebude existovat Sovětský svaz, většina z nich poctivě přiznává, že je to ani nenapadlo, pokud jde o rychlost té destrukce,“ dodal Kovář. Na závěr nastínil svůj optimistický scénář, že i dnešní turbulentní dobu Česká republika přežije.
Jako třetí se za řečnický stupínek postavil Alexandr Vondra. „Přemýšlel jsem nad tím, jak to pojmout, ale v zásadě ty tři teze, které zmiňoval Jan Kohout a ta shoda, že jsou ohrožovány, s tím souhlasím a podepisuji. Pokud jde o Martina Kováře, vážím si toho, že to pojal optimisticky. My nepřežijeme, když nebudeme věřit, že přežijeme,“ poznamenal Vondra. Poté porovnal četnost zmínek o českých a polských oslavách sta let státnosti na internetovém vyhledavači Google. Zjistil, že čtyřikrát větší Polsko má jen zhruba dvakrát více odkazů, což považuje za dobrý výsledek. „Myslím, že se nemusíme stydět, dospěl jsem k názoru, že pokud jde o velikost a intenzitu těch oslav, tak dobrý, je to přiměřené,“ zhodnotil ještě situaci Vondra.
Ohledně budoucnosti české státnosti se Vondra zamyslel, zda by hlavní proud oslav neměl začínat prvním lednem, či osmadvacátým zářím. „Prvního ledna je to po tom silvestru těžké, to ví každý,“ řekl v nadsázce Vondra. „Tam máme pětadvacet let. Ale toho osmadvacátého září, tam máme skoro tisíc sto let. Bohužel jsme v tomhle nedůslední. Samozřejmě máme právem obavu, že se v EU utopíme,“ poznamenal Vondra. Zdrojem naší naděje podle něj bude to, že všechny historické pokusy postavit velkou evropskou nadnárodní říši měly jepičí život, ať už šlo o Karla Velikého, Napoleona, či Hitlera.
Fotogalerie: - Paříž bez uprchlíků
Na závěr svého monologu se Alexandr Vondra zamyslel nad tím, jak dopadne budoucí souboj o nadvládu nad sjednocenou Evropou. V EU jsou podle něj dvě dominantní mocnosti – Německo a Francie. „Když se podíváme na toho orla s tím kohoutem, je jasné, jak to dopadne,“ pobavil publikum Vondra.
Jiří Weigl, který vystoupil jako poslední, se zaměřil na problém blažené nevědomosti většinové populace, která nemá o státnost a existenci národního státu obavy, neboť je ukolébaná příznivým vývojem posledních třiceti let. „Podle mého soudu žijeme v absolutně nejpříznivější éře naší více než tisícileté historie. Žijeme v bezprecedentním materiálním dostatku, znovu se počítáme mezi vyspělé země, máme nejnižší nezaměstnanost, vysoká procenta hospodářského růstu, těšíme se politické svobodě a vysoké míře bezpečnosti, snad poprvé v historii nemáme žádné spory se sousedy, jsme členy EU a NATO, což někteří berou jako potvrzení toho, že jsme v těch nejelitnějších klubech, jsme země homogenní,“ vyjmenovával Weigl důvody pro laxní přístup většinové populace.
Ve skutečnosti jsou podle Weigla oslavy sta let české státnosti spíše takovým cvičením z dějepisu. „Ale že by si někdo vážně kladl otázky budoucnosti a hrozeb pro to, co započalo před těmi sto lety, to se mi bohužel nezdá,“ zhodnotil současný stav Weigl. „Měla by nás zajímat hlavně budoucnost a to, jak uchránit odkaz 28. října 1918 a naši identitu. Často se vedou spory o to, co je vlastně český národní zájem. Myslím, že ten národní zájem lze definovat snadno jako zájem na pokračování existence českého národního státu. S tím se, myslím, ztotožňuje i většina naší ukolébané většinové společnosti,“ zadoufal Weigl.
„Většina lidí se domnívá, že EU vznikla kvůli udržování míru v Evropě a bohatství zemí je odvozeno od jejich členství v EU. Málokdo si připouští, že tyto země byly bohaté dávno před tím, než nějaká EU vznikla,“ pokračoval Weigl. Podle něj ve stále hlubší evropské integraci nutně vznikají třecí plochy a antagonismy, ze kterých plynou stále vážnější problémy. Z Evropské unie se podle něj stal moloch, který chrlí stále další omezení. „Vidíme, jak dopadlo jižní křídlo EU s eurem, co dokázal volný pohyb pracovních sil s východem a jihovýchodem EU, odkud odešly miliony lidí na Západ a celá ta postkomunistická východní Evropa se prakticky vylidnila, což je obrovská tragédie pro možnost těchto zemí se dále rozvíjet,“ doplnil ještě Weigl a označil Brexit za jednoznačný debakl těch, kteří se snaží o vizi sjednocené a integrované Evropy.
„Nyní jsou tedy na obou okrajích dvě velmoci, Velká Británie a Rusko a kontinent je ovládán tradičním hegemonem Německem. To je dnešní realita, Německo Evropě dominuje. Tato konstelace je velmi nebezpečná a připomíná situace, které existovaly před oběma světovými válkami,“ zakončil svou přednášku Weigl.
Poté se dostalo na otázky a komentáře z řad publika. Jeden z posluchačů vyjádřil svou obavu, že dnešní tlak na rozbití národního státu a rodiny je zcela bezprecedentní. Proti tomu se ostře ohradil profesor Kovář, který připomněl období německé okupace, kdy se počítalo s vyhlazením až čtyř pětin českého národa.
Alexandr Vondra vyjádřil naději, že by mohla vyrůst nová hlasovací koalice na základech Visegrádské čtyřky, ke které by se mohla připojit například Itálie. V italském ministru vnitra Matteu Salvinim vidí Vondra jistou šanci pro budoucí hlasovací koalici. „Salvini je pro mě nadějeplným politikem,“ poznamenal Vondra. „Společnost, která začne outsourcovat i svou vlastní reprodukci, nemá nárok na svou další existenci,“ dodal Vondra na adresu migrační krize.
Fotogalerie: - Vzpomínka na plukovníka Švece
Prezident Václav Klaus se vrátil k otázce o historicky neznámému útlaku, proti které se ohradil profesor Kovář. „Rozumím odpovědi profesora Kováře, ale sdílím pesimismus tazatele. Pokud mluvíme o těch třech pilířích, tak já říkám, že dochází k bezprecedentnímu útoku na tři pilíře, které vybudovaly evropskou společnost. To je národní stát, to je rodina a to je jednotlivec. A souboj, neuvěřitelný útlak vůči tomu národnímu státu jsme již v historii mnohokrát zažívali. Na první pohled to není srovnatelné s Heydrichovou brutalitou, o tom nemůže být pochyb, s tou rodinou už je to zásadnější. Takový globální a fatální útok na rodinu, jaký nastal, takový tu ještě nikdy neprobíhal,“ řekl Klaus.
„Myslím si, že to, co říká ten Halík, ta zrůdnost jeho vidění světa, že on říká, když Piťha hájí tradiční pohled rodinu, tak Halík se ptá: „Co je to ten tradiční pohled na rodinu?“ Já rozuměl té otázce, že to je neznámý útok, neznámá míra útlaku a útoku na evropskou civilizaci od těch Halíků. Dnes to není Heydrich, ale Halík, kdo ohrožuje celou podstatu naší civilizace,“ pronesl doslovně Klaus a pobavil zaplněný sál Autoklubu.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
