Většina přítomných byla členy nebo přívrženci ODS, a to jak z řad studentů, tak starších lidí. Nechyběl ani kontroverzní podnikatel Roman Jurečko.
Petr Fiala v samotném úvodu zavzpomínal na rok 1988, kdy byl na Borech ve vojenském přijímači. „Mohl jsem mít na Bory ještě horší vzpomínky, ale tím se pochlubit nemohu,“ uvedl a vzbudil tím veselí v sále.
Ocenění i kritika
„Přes všechnu kritiku a problémy, co čteme v médiích nebo slyšíme od ministrů školství, je potřeba říci, že náš vzdělávací systém je v podstatě dobrý, naše školy jsou kvalitní, naši studenti, kteří je absolvují, obstojí i v zahraničí, dostanou se na prestižní školy, náš výzkum jde nahoru. Máme tedy docela slušnou vzdělávací soustavu,“ uvedl za souhlasného přikyvování exprimátora Martin Baxy předseda ODS Fiala.
„Máme tradici, která dokáže lidi z různých sociálních vrstev velmi dobře průměrně vzdělat. A ta úroveň našeho vzdělávacího systému je výborná a můžeme být na ni hrdí. Vyjmenoval bych několik současných problémů, ale nejsou to ty, o kterých hovoří současná ministryně školství paní Valachová. Není to téma inkluze, školky nebo jednotné přijímačky na střední školy. Ty problémy jsou úplně jiné. První spočívá ve financování regionálního školství, to znamená základních a středních škol; a není ve výši peněz, ale v tom, jakým způsobem jsou rozdělovány. V ČR máme tendenci k tomu, že tu budeme mít 14 rozdílných školských soustav, které budou mít různou úroveň podle jednotlivých krajů. Už dnes se ukazuje, že rozdíly ve znalostech dětí mezi nejlepším a nejhorším v jednotlivých krajích jsou až jeden a půl roku školní docházky. A to je strašně moc. Finanční systém tomu napomáhá, protože na téhož žáka stejného věku, oboru nebo školy ve stejně velké třídě dostanete v Karlovarském kraji jiné peníze než v Plzeňském a jiné než třeba v Olomouckém. Pokud to bude trvat dál, tak se nám dlouhodobě stane, že se ty nůžky mezi kvalitou vzdělávání začnou rozvírat. To není možné a ten systém je potřeba změnit tak, že na jednoho žáka ve stejné třídě ve stejném oboru na střední škole budou přibližně stejné finanční prostředky. O tom problému víme dlouho, určité pokusy jej změnit již dříve začaly, ale bohužel teď se neděje nic.“
Druhý problémem jsou podle Petra Fialy dlouhodobě se zhoršující výsledky dětí v různých způsobech testování. „Bohužel jde o klíčové znalosti nebo kompetence, jak se moderně říká. Ať již je to gramotnost čtenářská, matematická, do jisté míry i v přírodních vědách; a to nás musí zneklidňovat. Ono to má pak další důsledky. Nejde o to, že by naše děti měly málo informací a dostávalo se jim málo vědomostí. Problém je, že to neumí dobře použít a nemají ty kompetence takové, aby je dokázaly využít – jak v testech, tak v praktickém životě. S tím souvisí třetí problém, a to je nezájem o technické a přírodovědné obory, který do jisté míry plyne ze strachu z matematiky, ale i z toho, jakým způsobem jsou děti motivovány, aby se o tyto obory zajímaly a aby si je pak vybíraly na střední nebo vysoké škole.“
Stárnoucí učitelé a plýtvání talenty
„Pak máme další velký problém, a to je nedostatečný zájem kvalitních mladých lidí o učitelské povolání,“ uvedl Fiala a pokračoval: „Pedagogická fakulta je často druhá nebo třetí volba. V důsledku toho máme dnes v ČR druhý nejstarší učitelský sbor ze všech zemí EU. Poslední problém se týká množství. Máme v ČR příliš mnoho oborů na středních školách. Velká slabina je struktura středního školství, se kterou to chce opravdu něco udělat, což je téma pro krajské volby. Máme také příliš mnoho studentů v určitých typech studia. Hlavně máme příliš mnoho studentů ve vyšších stupních vysoké školy. To, že 60 procent populace jde na vysokou školu, těm starším z vás bude připadat podivné, ale nad tím bych pokrčil rameny, protože to je číslo, se kterým se setkáte ve spoustě zemí. Problém je jiný. Že mladí lidé ve většině zemí na světě skončí po dvou až třech letech, nejpozději jako bakaláři. U nás skoro všichni studují, aby byli magistři, doktoři, inženýři. To není dobré ani z hlediska života těch lidí, ani z hlediska trhu práce. Zatímco podíl doktorských studentů na celkovém počtu vysokoškoláků ve všech zemích EU je v průměru 3,1 procenta, tak v ČR je to 6,6 procent. To jsou vyhozené peníze, plýtvání talentem,“ uvedl dále Fiala.
Ministři jak na běžícím pásu
„V minulosti jsme byli vystaveni neustálým debatám o reformách školství, a přitom ty podstatné se nedělaly. Stále se mění pravidla hry, pořád se něco vymýšlí, v důsledku toho nikdo neví, jak to má být, jak to bude. Místo, aby se školám vytvořilo stabilní prostředí, tak pokud jde o předpisy, o financování, tak jsou školy na všech stupních neustále vystavovány změnám. Není to vždy jen chyba ministra, který tam je, ale bohužel to je důsledek celkového politického stavu společnosti a republiky. Od roku 1993 máme osmnáctého ministra školství. V sousedním Německu bylo za tu dobu šest, v Rakousku pět ministrů školství,“ uvedl bývalý šéf rezortu za ODS Fiala. „Co s tím? Pořád platí moje dávná teze, se kterou jsem kdysi jako ministr školství vystupoval, že nejlepší reforma pro naše školství je nedělat nějakou dobu žádnou reformu. Je potřeba především zbavit školy zbytečné byrokracie. Musíme vrátit ředitelům také nějaké pravomoci, aby mohli rozhodovat o financování, odměňovat učitele, přijímat děti podle toho, jak sami uznají za vhodné a ne podle nějakých jednotných systémů. Musíme zatraktivnit učitelské povolání. Tady se přidává kdekomu. Je potřeba přidat učitelům, zaslouží si to. Ale ten rozdíl, se kterým se na to dívá ODS proti sociální demokracii je, že nechceme přidávat jenom v té tarifní části, aby ředitel mohl odměnit kvalitní pedagogy.“ Podle Petra Fialy je třeba přidat v malotřídkách na malých vesnicích, „…jinak nebudeme mít školy tam, kde je nutně potřebujeme a kde i z Ústavy mají děti právo, aby byly vzdělávány v místě svého bydliště. Přidat peníze na asistenty, na podpůrná opatření, kde je inklusivní vzdělávání skutečně na místě. Zatraktivnit směřování k technickým a přírodovědným oborům, změnit učňovské školství. Není řešením návrat do minulosti. To nepomůže. Dnes je potřeba přejít k tomu, k čemu přešly všechny země kolem nás – že učeň získá všeobecné znalosti ve škole, ale vyučí se v konkrétní firmě u konkrétního řemeslníka. Je třeba zabránit chaosu a přestat dělat experimenty, z nichž jeden je současná podoba inkluze. To je jen ideologická představa, jak by to mělo být, která úplně pomíjí realitu a to, co je pro děti skutečně potřeba,“ prohlásil ke ztichlému auditoriu Fiala.
Nezodpovědné experimenty ministryně Valachové
Martin Baxa, který od roku 2000 učí na gymnáziu, k tomu v úvodu uvedl: „Nechtěl bych například být v kůži některých maturantů, kteří například několik měsíců před ukončením svého studia a maturitou vlastně neví, z čeho budou maturovat. Zda bude povinná maturita z matematiky a podobně. To považuji za naprosto nepřijatelné hazardování s vůlí mladých lidí se dál vzdělávat. Co školství nejvíce potřebuje, je dlouhodobá stabilita. Rodiče se dnes zajímají, jak probíhá výuka, sledují, jak fungují školy. To, co provádí ministryně Valachová jsou podle mne velmi nezodpovědné experimenty. Některé projekty, jako jsou jednotné přijímací zkoušky na střední školy, jsou jednoznačně špatně. Věřím, až ODS znovu usedne ve vládě, tak by měla naplňovat výzvy, protože je tu velké zklamání občanů.“
Za první republiky byla i služka
Marcel Hájek, který celý život učí na vysoké škole, ale pracuje na plzeňské záchrance, k tématu uvedl: „U státních maturit si nejsem jist, jestli je vždycky nutná maturita z matematiky. Když je nahrazena cizím jazykem, tak je ku prospěchu tomu žákovi. Učil jsem v zahraničí a vím, že u nás je poměrně rozvinuté všeobecné vzdělání. Žák, který vychází ze školy, ví od všeho něco. Na západ od nás bývá školství velmi specializované. Žák je třeba vynikající ve fyzice a chemii, to z něj udělá vynikajícího odborníka a už se na to připravuje od základní a střední školy a na vysoké škole zdokonaluje. Neví ale, kde je třeba ČR, Praha, je tam mnoho úsměvných neznalostí, kde ta všeobecná znalost je velmi nízká. Toto by mělo být vyvážené. Cpát ale všem tutéž maturitu, úplně stejnou, se mi nezdá úplně uvážené. Pak nutíme žáka, aby to, co mu nejvíce nejde, s čím má největší práci, tak aby to alespoň s odřenými zády udělal, tak se musí více snažit a zabývat oborem, který ale do budoucnosti nebude dělat. A to mi nepřipadá jako moc pravicové. Tak jako do auta musíte nalít benzín, tak lidi jedou na peníze – musí nějak vypadat, něco jíst, mít nějakou úroveň. Když se díváte na nějaký film z třicátých let, tam ten učitel gymnázia měl vozidlo, měl služku – nevím, jestli pan kolega Baxa má služku,“ glosoval za smíchu přítomných Hájek. „Prostě ti lidé byli na na společenském žebříčku vysoko. Jak tam může být učitel, který má 20 000 hrubého, chodí v ušmajdaných botách? Každý podnikatel, který tam má svého synka, s ním zamete, toho učitýlka samozřejmě utře. Učiteli je málo platné, když jsou samé nové učební pomůcky, multifunkční tabule, když domů přinese almužnu.“
Hroutící se studenti a samé skandály
První v diskusi, mladý maturant, si povzdychl k tomu, co řekl exprimátor Baxa. Tazatel přemýšlel, co bude dělat, když každý týden dostával jiné a jiné informace. „Lidé, kteří se báli maturity více než já, tak se hroutili. Když zrušíte to, aby se nekonal tento zmatek, tak zachráníte životy stovkám maturantů,“ přeháněl mladík. A následovala otázka na Petra Fialu. „Statistika OECD říká, že ČR je nejhorším státem, co se týká přechodu na vysoké školy pro lidi, kteří neměli rodiče s vysokoškolským vzděláním. Ti končí na horších středních školách a nepokračují dále, přestože na to mají schopnosti.“
Předseda ODS ke státním maturitám uvedl: „Nalilo se do nich 140 milionů, než se zpustily. Víme, že jsou školy, kde je matematika týdně čtyři nebo sedm, ale i deset a více hodin. Odborníci říkají – minimálně osm, optimálně deset hodin, jinak se to nedá udělat. My bychom nedělali tyto změny, které dopadají na lidi, aniž se na to mají připravit. Mohu uvádět i jiné příklady v souvislosti se státní maturitou. Třeba oprava slohu. Naprosto skandální. Jako ministr jsem zrušil centrální opravování slohu na základě zkušeností pedagogů a odborníků a připomenu, že jsem sám aprobovaný učitel češtiny, byť jsem to nikdy nedělal. Sloh má opravovat ten, kdo to ty lidi učí. A co udělala ministryně Valachová? Znovu vrátila tento zmatek na centrální úroveň. To je jedna změna za druhou, která je zcela absurdní.“
Všude samí vysokoškoláci
K neprostupnosti školského systému pro lidi se sociálním původem, jenž nepřeje středoškolskému a vysokoškolskému vzdělání Petr Fiala prohlásil: „To se odbourává nejhůře. Tam nestačí systémové opatření ze strany státu, tam musíte motivovat rodiče. Mění se klima ve společnosti, které ukazuje rodičům – vzdělání je šance pro vaše děti. Druhá věc, která není úplně pozitivní je, že dnes kdo chce studovat, tak může. Myslím nejen toho, kdo na to má, ale dnes může studovat i ten, kdo na to nemá. Máme zhruba 65 procent lidí z populačního ročníku, kteří jdou na vysokou školu, přičemž v tom populačním ročníku máme zhruba 70 procent maturantů. Fakticky to znamená, že každý, kdo chce jít na vysokou školu, tak tam má místo. To není úplně pozitivní. Důvod, proč se to stalo? V české společnosti byl podíl vysokoškoláků – teď nemluvíme o populaci, ale celkově – velmi nízký ve srovnání s jinými zeměmi a začala být poptávka zaměstnavatelů po lidech s vysokoškolským vzděláním. V minulých letech se dělo, že vysokoškoláci téměř nebyli nezaměstnaní. Měli jsme 2,5 procentní nezaměstnanost vysokoškoláků. Druhé číslo z OECD, a ještě zajímavější – v ČR byl největší rozdíl mezi platem středoškoláka a vysokoškoláka. Takže to vysokoškolské vzdělání se vyplácelo, všichni to chtěli, byli připraveni platit na soukromých školách, rozšířila se nabídka, stát nepohlídal kvalitu. Tvrdím, že pokud nezměníme strukturu středních škol, tak to stejně nedopadne dobře. Problém je, jak vypadá takzvané odborné střední školství. Máme spoustu absolventů třeba managementu cestovního ruchu, což je obor, který vás nepřipraví na vysokou školu, ani na praxi. Děti mají maturitu, čtyři roky tam nějak stráví... a pak co? Získají vzdělání, které ale není prakticky k ničemu. Absolvoval, jsem matematické gymnázium, takže něco spočítat umím. Spousta dětí studuje dva tři roky střední školu, nedokončí obor, který si vybralo, vrací se zpět do prvního ročníku a studuje znovu. Stojí to zhruba miliardu ročně navíc. Vzpomeňte si na Rakousko-Uhersko, na první republiku, tam právě dokázal vzdělávací systém lidi i z chudých vrstev, ze sociálně znevýhodněných vrstev vytahovat nahoru, ale ne každého, jen ty, kteří měli talent,“ odpovídal obsáhle Petr Fiala.
Z „kraje“ raději do soukromého
Další mladý muž chtěl znát názor na pobídku soukromých středních škol a učilišť. Fiala na to uvedl: „Stát těm, co mají vysokou školu, nedá ani korunu. A těm, co mají střední školu, tak říká – vy děláte službu a vám budeme platit. Soukromým subjektům provozujícím střední školu stát platí až 90 procent toho, co platí veřejným školám. Podle mne není důvod neplatit sto procent. U učňovského školství by se muselo stát, aby část peněz, které dostává škola, dostávala firma, která zajišťuje profesní vzdělávání. Anebo (to bylo připravováno poslední pravicovou vládou, a nakonec to nebylo schváleno) by musela existovat zcela zjevná daňová zvýhodnění pro firmy, které se podílejí na výuce.
Chce to velkou odvahu od krajských zastupitelů. Není špatná zkušenost se středními odbornými školami, které úplně nefungovaly, když je měl v gesci kraj, a které se předaly soukromé firmě. Pokud to byl velký zaměstnavatel, tak z toho dokázal udělat atraktivní školu. Právě napojením na moderní technologie, na výrobu a na nabídku pracovních míst absolventům. Obávám se, že budeme muset část těch středních škol prostě zavřít nebo spojit s jinými školami. Ale to se z úrovně kraje skoro nedá dělat. Proto by bylo lepší – já, přesvědčený decentralizátor, tady mluvím o centralizaci – kdyby některé ty kompetence měl stát, jako je to v jiných zemích, protože pak to jde udělat.“
Následoval dotaz kolegy Martina Baxy z jednoho plzeňského gymnázia. Nesouhlasil s tím, co říkal Petr Fiala, aby byly stejné peníze pro studenty ve všech krajích. „Ne všichni ředitelé jsou kompetentní – střední školy řídí kraje a víme, kdo u nás v současné době řídí kraje,“ dodal velevýznamně.
„Vy musíte přidat školám v malých obcích a nemusíte přidat té škole v Praze. Není obvyklé v zahraničí, že zřizovatelé základních škol jsou obce. Navíc u nás ve srovnání s jinými zeměmi jsou obce malé a je jich velké množství,“ vysvětloval šéf ODS. „V maximalistické představě průměrného platu 35 000 měsíčně, a to není myšleno, že se to udělá z roku na rok. To by stálo 10 až 15 miliard korun, a to se v rozpočtu dá najít. Část přímo z rozpočtu školství. Peníze bych ‚odbarvil‘ pro ředitele škol. Já na rozdíl od jiných lidí, například našeho ekonomického experta Václava Klause mladšího, jsem přesvědčen, že aby toto fungovalo, potřebujeme kariérní systém a hodnocení kvality, ke kterému jsme se ještě nedobrali.“
Platit a nevyhrát, neplatit a...?
Hájek k vysokému školství nadhodil ožehavé téma: „Co se vrátit k myšlence nějakého finančního příspěvku studenta. Přesunuly by se peníze do školství. Znám spousty vysokoškolských studentů, kteří studium přerušují, rozkládají jeden rok na dva, opakují ročník zcela bez problémů, i když je to už na některých školách znevýhodněno a musí si připlácet. Na Západočeské univerzitě se studuje archeologie a chrlíme tu ročně tolik archeologů, kolik jich je v Německu dohromady. Vyjdou školu, protože ten obor je baví, ale potom jej nemohou vykonávat. Kdyby si to platili, tak by o této věci uvažovali dopředu, zda se jim to vůbec vyplatí, zda budou vůbec umístitelní.“
Fiala na to: „Jednou jsme prosadili poplatky ve zdravotnictví a v roce 2008 drtivě prohráli krajské volby,“ přerušil řečníka smích přítomných. „Děti studují strašně dlouho. Máme devítiletou základní školu. To je zbytečné, stačí osm let. Pak studují čtyři roky, pak budou mít povinnou školku a všechno něco stojí. Včetně návrhu školek už od dvou let. Dnes děti maturují v 19 letech a čtvrtina z nich ve 20. Za první republiky byl v mnohých případech člověk v tom věku třeba doktorem filozofie. Moji spolužáci ve 22 letech skončili práva, která byla čtyřletá. Dnes sotva začínají. Kdybychom pořád neprodlužovali studium, měli bychom v systému více peněz a ty bychom mohli dát dobrým učitelů. Než lze zavádět školné a zápisné, společnost musí k tomu dospět; a ona dospěje, protože tento systém je neudržitelný. Já bych řekl – každému platíme maximálně pět let, šest v případě medicíny. Cokoliv navíc, si zaplatí sám, úplně natvrdo. Bylo by to motivační a pomohlo by to. Placenému školství se nevyhneme, když 70 procent bude na vysoké škole. To se s dalšími sociálními systémy dá zaplatit jen za cenu obrovské ztráty kvality, kterou si prostě nemůžeme dovolit.“
„Co třeba jako v Japonsku – zaplatit kauci, která bude vrácena pouze v případě, že školu úspěšně absolvovali?“ zněl další dotaz z publika. Fiala na to: „Kauce už je jiný systém. Dobrá vysoká škola musí fungovat tak, že když vás pošle na stáž, tak vám to započítá. K čemu jsme zaváděli přenosný kreditní systém v celé Evropě? Ono to nefunguje! U zápisného jsem neměl podporu ani z celého pravicového tábora.“
Separace? Separace!
Dotaz k inkluzi ke speciálním školám zodpověděl Petr Fiala následovně: „Máme speciální školy a základní praktické školy. Ty jsou zaměřeny na vzdělávání dětí s lehčím mozkovým postižením. Tyto školy existovaly na základě takzvané přílohy rámcového vzdělávacího programu. Ministryně školství zrušila tuto přílohu. I když říká, že to tak není, tak fakticky dlouhodobě ruší ty základní školy praktické, protože cíl je, aby všechny děti s lehčím mozkovým postižením chodily do jedné třídy. Ministryně pak od toho pod tlakem odborníků a rodičů začala ustupovat, ale bohužel ten krok zrušení té přílohy znamená rušení těchto škol. Integrovat v běžné třídě děti s fyzickým handicapem je malý problém. Nejtěžší jsou dva typy postižení – sluchové a mentální. Část těchto dětí může chodit do běžných tříd, ale část prostě ne; a je pro ně mnohem lepší a skoro jediná možnost, aby měly speciální vzdělání. K integraci v životě vede buď cesta inklusivního vzdělávání v běžné třídě anebo ve specializované. Pro každé dítě je to jiné a pro každý handicap je to jiné. A jestli tu někdo ideologicky přijde a řekne – nejlepší je, když budou všichni v jedné třídě, nebudeme je separovat, tak jedná proti těmto dětem. Vzniká absurdní situace, že ti, kteří jsou pro speciální školství a chtějí jej zachraňovat, tak jsou jakoby proti handicapovaným dětem podle některých novinářů a ministerstva školství.“
Baxa k tomu poté krátce poznamenal: „Ministryně to začala řešit tím, že objížděla kraje, kde si na hodinu svolala ředitele, tam jim něco povídala a odjela pryč. Takhle se prostě nejedná.“
Fiala se pak věnoval dalšímu problému: „Umí naše děti jazyky? Moc ne! Ony umí gramatiku lépe než v jiných zemích, ale neumí to použít. Když přijde Čech, který absolvoval třeba čtyři roky výuky španělštiny na gymnáziu a někdo se ho zeptá, zda umí španělsky, tak ví, že neumí perfektně, tak řekne, já moc španělsky neumím. Vedle něj stojí Američan, který byl jednou na dva týdny na dovolené v Mexiku a ten okamžitě řekne – já umím španělsky. Musíme našim dětem dodávat zdravé sebevědomí.“
Dotaz muže středního věku zněl: „Rezignuje se na výchovu.“ A přidal se i problém feminizace základního školství. Fiala opáčil: „Ať se stoupenci kvót podívají do školství. V regionálním školství máme 80 procent žen, je tam i naprostá dominance, pokud jde o vedoucí pracovníky. To má dopady, jak probíhá výuka a má to vliv i na výchovu. Jediné řešení je zvýšení atraktivity učitelského povolání. Feminizace není ve všech zemích taková. Tam, kde má učitelské povolání větší prestiž, tak tam je mnohem více mužů. Najednou se do školy přináší environmentální, genderová, dopravní, branná výchova, finanční gramotnost. Vše je to dobré, ale počet hodin, které děti stráví ve škole, prostě není nafukovací. A když tam nacpeme všechny ty výchovy, tak nakonec zjistíme, že ty děti neumějí číst, psát a počítat. A to je to klíčové a všechno ostatní je navíc.“
Minimální mzda: Ano či ne
„Minimální mzda je tu dvě eura na hodinu,“ zněl poslední dotaz více než dvouhodinové akce. „ Když jsem se vyučil, tak mne to donutilo jít do Německa, kde jsem měl nástupní plat 900, 170 euro příspěvek na dítě, příspěvek na životní a penzijní pojištění a ještě třináctý plat jsem měl. To je vaše vina, protože jste tu vládli 24 let a nedokázali jste minimální mzdu zvýšit a to člověka nemotivuje. Ať je to jako v Německu, 8,30 euro na hodinu!“
„Já jsem tu tedy, bohužel, 24 let nevládl, ale to ještě napravíme,“ odpověděl Petr Fiala. „Nemíchejme však dohromady nabídku, co poskytují jednotliví zaměstnavatelé, s tím, co má dělat stát. Pokud jde o minimální mzdu, nebudu s vámi souhlasit. Jsem odpůrcem minimální mzdy a rozhodně bych ji nenavyšoval. Jsou výzkumy, jak to funguje proti těm lidem, o kterých tady mluvíte. Když budete pořád zvyšovat minimální mzdu, tak komplikujete vytváření pracovních míst. Musíme ale uvolnit zaměstnavatelům ruce, aby snadněji vytvářeli pracovní místa. Když v některých regionech stanovíte minimální mzdu, dáte vysoké náklady na to pracovní místo, tak bráníte tomu, aby vznikala pracovní místa. Zjednodušme podnikatelům podmínky, snižme jim daně, odstraňme byrokracii.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
