Dle § 5 odst. 1 zákona  č. 256/2001 Sb. o pohřebnictví a o změně některých zákonů je obci uložena povinnost zajistit pohřbení opuštěného těla zemřelého, přičemž odstavec 4 téhož paragrafu dává obci právo na úhradu účelně vynaložených nákladů na pohřbení vůči dědicům zemřelého, a není-li dědiců, vůči státu. Pohřbení je zákonem definováno jako uložení lidských pozůstatků do hrobu nebo hrobky na veřejném nebo neveřejném pohřebišti nebo jejich zpopelnění v krematoriu. Důvodem stanovení pohřbívací povinnosti obce jsou vedle ochrany lidské důstojnosti a piety k osobnosti mrtvého také důvody hygienické.

V § 92 odst. 2 občanského zákoníku je uveden seznam osob, které za podmínky, že lidské ostatky nejsou uloženy na hřbitově, mají právo na jejich vydání. Tato úprava vychází z judikatury, podle níž "pozůstatky zesnulých nemohou být předmětem občanskoprávních vztahů (a tudíž ani vlastnické žaloby)" a "návrhům domáhajících se vydání rozhodnutí, jež se týká nakládání s ostatky pochovaných nebo zpopelněných těl zemřelých osob, nelze vyhovět" (NS 22 Cdo 685/2005; srov. též NS 22 Cdo 2773/2004). Na vydání lidských ostatků uložených na hřbitově do obecního hrobu nemá nikdo právní nárok.