Úspěch operní komedie z roku 1816 tkví nejen v chytlavých melodiích, ale také ve skvělé Beaumarchaisově předloze, v níž poprvé představil důvtipného sluhu Figara a jeho pána, hraběte Almavivu. Na rozdíl od Mozartovy neméně slavné Figarovy svatby, kde se obě postavy dostávají do vzájemného konfliktu, zde stojí bok po boku, aby pro hraběte dosáhly vytčeného cíle – krásné Rosiny.

Gioachino Rossini platí už přes dvě stě let za jednoho z nejslavnějších operních skladatelů a je možné, že by tomu tak bylo, i kdyby napsal právě jen Lazebníka sevillského. S jeho vznikem a premiérou jsou spojeny snad všechny možné legendární peripetie, které provázejí nemálo činoherních a operních kusů. Opera musela být napsána rychle, nastudována ještě rychleji, zhudebněna byla již několikrát použitá předloha, premiéru postihl neúspěch a skandál atd. Viděno zpětně a se znalostí osudů jiných děl, jsou to zřejmě nejlepší předpoklady pro následný úspěch. Už čtyři roky po premiéře v římském Teatro Argentino v roce 1816 uvedlo Lazebníka v německém překladu pražské Stavovské divadlo. O premiéru v češtině se tamtéž zasloužil v roce 1825 autor mj. nápěvu české hymny, skladatel a dirigent František Škroup. Na repertoár Prozatímního divadla se dílo dostalo hned v jeho první sezoně a odtud pak přešlo i na jeviště Národního divadla, kde byl až dosud uvedeno ve více než deseti inscenacích.

Nejnovějšího provedení Lazebníka sevillského se ujala renomovaná operní režisérka Magdalena Švecová, která v minulosti pro Národní divadlo nastudovala jednu z nejdéle hraných inscenací Prodané nevěsty (2008). V roce 2018 zde rovněž inscenovala Mozartovu Figarovu svatbu, která byla vřele přijata také na japonském turné v roce 2019.