Dříve platný zákon č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách, v § 7 stanovil, že (kulturní) památky se zapisují z evidenčních důvodů do státních seznamů památek. Od 1. 1. 1988 se ale podle § 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, může stát kulturní památkou pouze věc prohlášená za kulturní památku Ministerstvem kultury.

Ačkoliv princip ochrany kulturních památek podle tohoto zákona byl postaven na tezi, že chráněny jsou i památky do těchto seznamů nezapsané, pokud splňují zákonem dané definiční znaky, začaly již od počátku šedesátých let 20. století vznikat systematicky vedené a doplňované státní seznamy kulturních památek, protože praxe záhy ukázala nutnost taxativního vymezení předmětu ochrany tak, aby nedocházelo k pochybnostem, co kulturní památkou skutečně je a co nikoliv. Již při formulování zásad připravovaného zákona o státní památkové péči v průběhu 70. let 20. století byla tato praxe důvodem, aby byla do připravovaného zákona vtělena zásada, že kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dosavadního zákona se považují za kulturní památky i podle nového zákona.

S účinností dnes platného zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, zanikly původní státní seznamy kulturních památek, které se staly součástí nově vzniklého jednotného Ústředního seznamu kulturních památek. Přechodné ustanovení § 42 výše citovaného zákona o státní památkové péči v tomto smyslu dlouhodobě prosazovaných zásad stanovilo, že: „Kulturní památky zapsané do státních seznamů kulturních památek podle dřívějších právních předpisů se považují za kulturní památky podle tohoto zákona“. Přechodná ustanovení k rozpracovanému procesu zápisu kulturních památek do státních seznamů zákon o státní památkové péče neobsahoval.