Podstatu nyní projednávaného případu tvoří zejména občanskoprávní spor (iniciovaný žalobou podanou podle ust. § 127 občanského zákoníku z roku 1964 – tzv. sousedské právo) mezi stěžovatelkou, tedy vlastníkem předmětné účelové komunikace, a vedlejší účastnické řízení, tzn. vlastníkem přilehlé nemovitosti, spočívající v tvrzeném omezování vlastnického práva vedlejší účastnice ze strany stěžovatelky, a to kvůli „působení seismických účinků vyvolaných provozem vozidel“ na účelové komunikaci, za což stěžovatelka dle závěru obecných soudů nese odpovědnost, neboť jednak odpovídá za technický stav komunikace, jednak je též subjektem, která má určující vliv na úpravu pravidel silničního provozu na komunikaci.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, protože obecné soudy při rozhodování vzájemného střetu vlastnického práva stěžovatelky s vlastnickým právem vedlejší účastnice řízení nerespektovaly ústavněprávní kritéria rozhodování sousedského sporu, tj. zejména využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z vlastnických práv, čímž došlo k nepřípustnému omezení realizace vlastnického práva stěžovatelky. Obecné soudy stanovily stěžovatelce povinnost („zdržet se ohrožování výkonu vlastnického práva vedlejší účastnice řízení ke stavbě domu č. p. 100, a to působením seismických účinků vyvolaných provozem vozidel na předmětné komunikaci“), kterou dovodily z velice široce pojímané odpovědnosti stěžovatelky, nicméně kterou není s ohledem na své postavení, specifický charakter svého vlastnického práva a s tím související omezené dispozice se svým vlastnictvím schopna vůbec splnit.