I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým se nařizuje, aby byla věc projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem, pro zásah do stěžovatelova práva na zákonného soudce.

Okresní soud stěžovatele podvakrát zprostil obžaloby pro přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku nebo nálezu, neboť byl přesvědčen, že státnímu zástupci se v trestním řízení nepovedlo prokázat úmysl stěžovatele spáchat tento přečin. Samotná skutečnost, že byl padělaný posudek, připravený „podvodnou“ autoškolou, předložen stěžovatelem za účelem získání řidičského průkazu ve složce, jejíž obsah ani nezkontroloval, nepostačuje k prokázání jeho úmyslu spáchat přečin, týkající se předložení právě tohoto padělaného dokumentu (z čehož byl státním zastupitelstvím obviněn). K druhému zproštění okresním soudem došlo navzdory předchozímu kasačnímu usnesení krajského soudu, v němž krajský soud označil závěr okresního soudu o neprokázání úmyslu stěžovatele za nesprávný, „neboť je v rozporu s hodnocením provedených důkazů a zcela se vymyká správnému, logickému uvažování, formálním pravidlům logiky a zdravému rozumu.“ Hlavní rozpor mezi okresním soudem a krajským soudem tedy spočíval v tom, jestli lze na základě skutkových zjištění provedených okresním soudem dovodit úmysl stěžovatele spáchat přečin padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu.

Z hlediska aplikace ustanovení § 262 trestního řádu, umožňujícího věc přikázat k projednání a rozhodnutí jinému soudci, by mohly být relevantní výhrady krajského soudu stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení provedených důkazů. Tyto výhrady však je možné považovat za opodstatňující tento postup odvolacího soudu pouze tehdy, jsou-li dostatečně konkrétní a bude-li z nich vyplývat, že soud prvního stupně nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech, vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu. Za výhrady stran vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení důkazů ovšem nelze skrývat snahu odvolacího soudu rozšířit svůj zákonem vymezený prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu i Nejvyššího soudu odvolací soud totiž nemůže zrušit rozsudek soudu prvního stupně pouze z toho důvodu, aby prosadil své vlastní hodnocení provedených důkazů.