Stěžovatel byl spolu s dalším spoluobžalovaným v řízení před obecnými soudy pravomocně odsouzen za spáchání ozbrojeného loupežného přepadení zlatnictví v Uherském Hradišti, ke kterému došlo dne 8. 9. 2015, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let a povinnost zaplatit náhradu škody. Oba odsouzení se po vyčerpání všech opravných prostředků obrátili na Ústavní soud. Ústavní soud jejich stížnostem vyhověl a odsuzující rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil (tisková zpráva a text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 ze dne 15. února 2022 jsou dostupné ZDE). V průběhu řízení o ústavních stížnostech oba obžalovaní rovněž neúspěšně žádali o obnovu řízení. Nyní projednávaná ústavní stížnost směřuje právě proti rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, kterými byl zamítnut stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení. Novým důkazem, na kterém stěžovatel svůj návrh na povolení obnovy řízení založil, byl zejména znalecký posudek České zemědělské univerzity v Praze, jímž usiloval zpochybnit důkaz tzv. metodou pachové identifikace, na němž založily obecné soudy svůj závěr o vině stěžovatele a jeho spoluobviněného. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že výše zmíněný posudek podle jeho názoru odůvodňoval povolení obnovy řízení.

Nelze odhlédnout od toho, ve výše zmíněném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2773/20 Ústavní soud vyslovil nosný právní závěr, že odsuzující rozsudek a rozhodnutí vydaná v opravných řízeních na něj navazujících porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatele právě vzhledem k tomu, že byl odsouzen na základě důkazu tzv. metodou pachové identifikace provedenou v rozporu s požadavky vyjádřenými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1098/15 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE), a tedy nespolehlivým způsobem, ačkoliv pro závěr o jeho vině neexistoval uzavřený řetězec nepřímých důkazů ani žádný přímý důkaz. Za těchto okolností se Ústavní soud zabýval tím, zda tato okolnost mohla zakládat porušení některého stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva či svobody i napadenými rozhodnutími. Rozhoduje-li totiž Ústavní soud o ústavních stížnostech, kde předmětem jedné jsou meritorní rozhodnutí a na ně navazující rozhodnutí o vyčerpaném opravném prostředku a předmětem druhé je rozhodnutí vydané v řízení o návrhu na obnovu řízení, jde o řízení na sobě relativně nezávislá. Proto zrušení meritorního rozhodnutí Ústavním soudem nepovede bez dalšího k vyhovění ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení v takové věci, neboť v každém jednotlivém případě je třeba posoudit, zda, a popř. v jaké intenzitě, z hlediska zásahu do základních práv a svobod, se vada, pro niž Ústavní soud zrušil meritorní rozhodnutí, nepromítla i do řízení a rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení.

Ústavní soud považuje v nynější věci za zcela stěžejní okolnost, že stěžovatel usiloval o obnovu řízení především předložením dalšího důkazu, kterým by obecné soudy přesvědčil právě o tom, že jeho ztotožnění metodou pachové identifikace nebylo dosaženo v souladu s aktuálními vědeckými požadavky a s potřebnou mírou spolehlivosti, že k tomuto důkazu obecné soudy neměly přihlížet a že kdyby takto postupovaly, skutkový závěr o jeho vině by nemohl obstát.