Současně apeluje na oblastní inspektoráty práce, aby při svých kontrolách věnovaly pozornost i tomu, jak zaměstnavatelé odměňují práci invalidních zaměstnanců, zda dodržují zákoník práce.

Pokud dva lidé dělají stejnou práci, není možné, aby jeden z nich dostával nižní odměnu jen proto, že je zdravotně postižený a pobírá invalidní důchod. Takové rozlišování je porušením zákoníku práce i antidiskriminačního zákona. Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům povinnost poskytnout zaměstnancům stejnou mzdu za práci stejné hodnoty. Antidiskriminační zákon zakazuje nerovné zacházení se zaměstnanci z důvodu zdravotního postižení. Tento zákaz se vztahuje i na odměňování, a to na všechny složky mzdy – nárokové (základní mzda) i nenárokové (prémie, osobní příplatky atd.).

V této souvislosti považuje veřejná ochránkyně za závažné, že nerovnost v odměňování zakládá sama vláda svým nařízením, které stanovuje nižší minimální mzdu plošně pro zaměstnance pobírající invalidní důchod. Na diskriminační charakter ustanovení § 4 nařízení upozornila ochránkyně Ministerstvo práce a sociálních věcí, bez úspěchu se snažila prosadit rovné mzdy připomínkami k novele nařízení a rovněž neúspěšně se obracela na předsedu vlády. Rozhodla se proto využít svého zvláštního oprávnění obrátit se na Ústavní soud s návrhem na zrušení tohoto ustanovení.

„Ustanovení o nižší minimální mzdě považuji za protiústavní v takové míře, že zasahuje do lidské důstojnosti osob se zdravotním postižením, protože naznačuje, že jsou zaměstnanci ‚nižší kategorie‘,“ vysvětluje ochránkyně Anna Šabatová své rozhodnutí bránit lidi se zdravotním postižením, kteří pracují a jsou vystaveni takové nespravedlnosti.