Byť se mínění veřejnosti kloní spíše proti těmto bruselským zásahům a považuje je spíše za zbytečnou byrokracii, je nutno uvést, že území Evropy bylo jedním z posledních územních celků, který nedisponoval legislativou řešící problémy invazivních druhů zvířat a rostlin – na rozdíl např. od USA či Austrálie.

Cílem nařízení je především prevence – tedy zamezení zavlečení zjevně invazních druhů a regulace šíření již přítomných druhů na území starého kontinentu. Součástí prevence je omezení či úplný zákaz dovozu, obchodu a chovu. Právě domácí chovy a obchod s živočichy byl v řadě případů významným zdrojem šíření invazních druhů.

Ke vzniku jejich soupisu dodává ředitel zoo David Nejedlo: „V seznamu invazivních druhů jsou zvířata, jejichž výskyt na našem území může mít negativní dopad na biodiverzitu – přirozenou druhovou pestrost. S tím souvisí navazující možné problémy vznikající v místních ekosystémech – např. narušení potravních řetězců v přírodě apod. V úplném důsledku mohou tyto invazivní druhy i ohrozit lidské zdraví – např. kvůli přemnožení jistých druhů zvířat schopných přenášet choroby.“