Česká republika z toho ale vychází spíše jako „účastník-přispěvatel“. Její národní zájmy nejsou pro hry vrcholných světových hráčů, žádoucí, a tím pádem se o nich ani nejedná, ani neuvažuje.

„Zapomeňte na to, že státníci mají jednu tvář. Jsou dr. Jackyllem, nebo Mr. Hydem podle toho, za jakou organizaci mluví. Alespoň ti evropští, a to včetně českých,“ říká profesor Krejčí. Jak říká, když se tito politici sejdou na summitu NATO, domluví se tu o bombardování nějakého státu, jindy zase o dodávkách zbraní nějakým bojovníkům za svobodu. „Když se pak sejdou následující den, coby shromáždění nejvyšších představitelů států Evropské unie, moralizují a kritizují masakry,“ dodává Krejčí.

Na bombardování se nešetří

Profesor připomněl loňské bombardování Libye vojáky Aliance – celkem 26,5 tisíc bojových letů plus odpálení 110 střel s plochou drahou letu Tomahawk, či letošní dodávky zbraní povstalcům a jejich zahraničním pomocníkům do Sýrie. „To je přece doprovázeno neustálým požadavkem Evropské Unie na dodržování lidských práv ze strany Muammara Kaddáfího či Bašára Asada, a samozřejmě zároveň požadavkem embarga na dodávky zbraní i dalšího materiálu vládním vojákům,“ připomíná politolog.

V této souvislosti zároveň zmiňuje i ekonomickou stránku věci. „EU a USA se potýkají s finančními problémy, ale NATO, v přímých nákladech jen na Libyi, vyplýtvalo hrubým odhadem pět miliard dolarů,“ dodává Krejčí. Jak víme, česká armáda se do bojů v Libyi oficiálně nezapojila. Protože se však rozhodnutí tohoto typu musí NATO přijmout jednomyslně, někdo souhlas s bombardováním státu, s nímž mělo Česko diplomatické styky, musel z Prahy dát. Kdo to byl – zda vláda, premiér či nějaký ministr – to nevíme ani po parlamentních interpelacích. V Evropském parlamentu také většina českých europoslanců zvedla ruku pro embargo.