Chystá se něco opravdu záludného. Bude to „maso“, varuje Tereza Spencerová Evropany. Sděluje, jak zle dopadl Porošenko, a odhaduje hrozbu jaderné války

12. 3. 2015 8:24

OKNO DO SVĚTA TEREZY SPENCEROVÉ ,,Vcelku rozumím tomu, že prezident Porošenko nikam nespěchá, protože si jasně uvědomuje, že jakýkoli rázný krok jakýmkoli směrem může být jeho krokem posledním," sděluje k pomalému tempu stahování těžkých zbraní z fronty ve svém pravidelném shrnutí týdenních událostí na ParlamentníchListech.cz novinářka a analytička Literárních novin Tereza Spencerová. Věnuje se též chmurné prognóze vojenského experta Jaroslava Štefce či dohodě TTIP.

Chystá se něco opravdu záludného. Bude to „maso“, varuje Tereza Spencerová Evropany. Sděluje, jak zle dopadl Porošenko, a odhaduje hrozbu jaderné války
Foto: kremlin.ru
Popisek: Z jednání v Minsku (zleva: Vladimir Putin, Francois Hollande, Angela Merkelová, Petro Porošenko)

Anketa

Ke sjezdu ČSSD: Kterého kandidáta chcete do funkce 1. místopředsedy ČSSD?

hlasovalo: 5228 lidí

Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Miroslava Kalouska (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Františka LaudátaPavla Teličky, Romana Jocha (ze 4.3.) + (ze 14.1.)  (+ 8.12. + 11. 9  +ze 7. 8.), ,  Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana,  Marka Ženíška (z  27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) (+ ze 14.1.), Michaela Kocába (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Daniela Kroupy , Lenky Víchové, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.)Štefana Füleho, Martina Jana StránskéhoKarla Schwarzenberga (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Jiřího Zlatušky, Luďka Niedermayera, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.)  (+z 11.12) , Jana ZahradilaMiroslavy Němcové , Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Martina Bursíka (z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10.z 6. 8. a z 23. 6.), Ivana Gabala (+ 21.11.), Karla Svobody, Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) ,  Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty, Michaela Romancova (ze 7.1.) (+ z 20.8.),Tomáše Peszyńského, Mariana Jurečky, Jana Šinágla, Martina Balcara, Jiřího Peheho (z 26. 11.) + (z 11.9.) + (z 30.7.) , Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , , Alexandra Vondry, Čestmíra HofhanzlaPetra Pitharta, Bohdana Zilynského, Cyrila Svobody (+ z 22.8. + z 1.9.) Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Václava BartuškyKarla Janečka, Pavla Žáčka (+ z 10. 9.), Jana Urbana, Daniely Kolářové, Alexandra Tomského (+ 2. část), Jiřího Peheho (z 11. 9.),  Johna BokaMaji Lutaj, Pavla Šafra, Františka Janoucha, , Vladimíra Hanzela, Zdeny Mašínové (z 21. 8.), Anatolije Lebeděva, Alexandra Kručinina, či Jana Vidíma

Jeden z českých poslanců vydal zprávu s nadpisem ,,Minské dohody fungují a na Ukrajině je klid. Nepřejícníkům navzdory!" Má pravdu, jak pokud jde o příměří, tak nepřejícníky? Slyšíme každopádně zprávy o sporadických bojích na Donbasu, ale jen sporadických. Co z ,,post-válečných" souvislostí na Donbasu českým médiím uniklo? Co vlastně dělají separatistické a ukrajinské jednotky? Že by, nedej bože, odpočívaly? Týdeník Spiegel publikoval reportáž o neutěšené situaci obyvatel Doněcka... Nenechme je napospas a shrňme, prosím... jak se jim žije a co je čeká?

Je jasné, že každá válka má nějakou setrvačnost a nekončí dnem a hodinou podpisu nějaké smlouvy. Vždy se ještě nějakou dobu střílí a umírají lidé. Důležité ale je, že intenzita bojů v současnosti už válku nepřipomíná, což ale neznamená, že by se minské dohody opravdu plnily. Zatímco OBSE potvrzuje, že „doněčtí“ a „luhanští“ svou těžkou techniku podle dohody stáhli od linie dotyku, Kyjev s tím nespěchá a argumentuje právě pokračujícími občasnými přestřelkami, jichž se sem tam zúčastní i ukrajinské tanky. Je to trochu argumentace kruhem, ale nic moc nikdo namítat nemůže, protože minské dohody, ani první ani ta druhá, nemají žádné lhůty plnění jednotlivých kroků, vyjma ústavních změn a decentralizace, které jsou omezeny letošním rokem. 

Vcelku rozumím tomu, že prezident Porošenko nikam nespěchá, protože si jasně uvědomuje, že jakýkoli rázný krok jakýmkoli směrem může být jeho krokem posledním. V amerických médiích se už objevují první komentáře, podle nichž je muž, který ve skutečnosti nekontroluje ani Kyjev, zralý na výměnu. Evropě přitom Porošenko Minskem II fakticky slíbil referendum o decentralizaci, Ukrajincům ale neustále opakuje, že nic takového nebude a v době, která by měla směřovat k mírovému urovnání, si v rámci vlády utvořil „válečný kabinet“. Tvrdí o sobě, že je prezidentem míru, ale neustále – ve skutečnosti ovšem jen slovně – navyšuje stavy víceméně fiktivní armády a pronáší bojovné proslovy o tom, jak vrátí Krym a kdesi cosi. Ukrajinská média se zalykají válečnickým nacionalismem, a on by měl najednou prezident prosadit mír? Petro Porošenko dnes už není ten sebevědomý oligarcha, který šel do voleb s pocitem, že mu jeho země do značné míry patří a jako taková ho poslouchá. Dnes je to vystresovaný muž s mnoha kily navíc, který má problém vnímat realitu a podle Forbesu vypadl i ze seznamu miliardářů... Ne, vše bude pomalé a velmi opatrné. Tedy, pokud něco vůbec bude.

A co dělají jednotky? Ty rebelské prý ve středu zahájily vojenské cvičení, nejspíš aby zůstaly ve formě, plus ty ruské pořádají manévry na Krymu. Ukrajinská armáda mezitím dostala americké humvees a drony plus morální podporu v podobě tří tisíc amerických vojáků a 750 vojenských vozidel v Pobaltí. Co bude dál, to si opravdu netroufám odhadovat. Věřím v rozum, ale z praxe vím, že je to někdy hodně naivní. 

Příměří se dodržuje, nicméně do médií pronikají některé podstatné hlasy. Již jednou zmíněný Spiegel přinesl stížnosti německých tajných služeb, že jim USA mlžily informace, či dokonce lhaly ve věci Ukrajiny. Co to značí ve vztazích Německa a USA, popřípadě celé Evropy? A když už o tom hovoříme, jaký je současný stav debat o prodloužení/zmírnění sankcí EU a USA proti Rusku, diskuse o vyzbrojení Ukrajiny a skutečných skutků učiněných v tomto směru? Jistě by stálo za to pojednat též o průběžných ekonomických ukazatelích a životních poměrech na Ukrajině, které česká média možná ztratila ze zřetele.

Je ironií osudu, že z historického hlediska geograficky i etnicky nikdy neukotvená a těžce definovatelná Ukrajina je dnes jasně definovaným jablkem sváru mezi Evropou a USA. Onen článek ve Spiegelu je důležitým popisem hlavního rozporu – Evropa nechce mít válku na

svém zápraží (kdyby tak třeba někde na Blízkém východě nebo v Africe, tak proč ne, ale aby se to dotklo i nás?), zatímco pro USA jsme stejně vzdálení jako třeba Libye, Irák nebo Sýrie a každý chaos „tam někde“ jen posiluje globální pozici chaosem nepostižených USA. Němci v tomto ohledu nejsou sami, stojí vedle nich Francie, Itálie, Česká republika, Slovensko, Maďarsko, Kypr, Řecko… vlastně je jednodušší výčet těch, kdo jsou prodlouženou rukou USA: Británie, Polsko, Pobaltí, možná Rumunsko, tedy pět šest zemí z osmadvaceti, přičemž platí, že třeba Portugalsko nebo Španělsko mají své vlastní problémy a Ukrajina je jim vcelku ukradená – samozřejmě s výjimkou ztrát, které jim způsobují unijní sankce proti Rusku a ruské protisankce. Možná právě s tímto rozkolem souvisí i oprášená idea evropské armády. Když se podíváme, že proti ní nejvíc vystupují „jen“ výsostně proameričtí členové EU a stejně naladění politici, lze ji vnímat jako unijní pokus omezit vliv NATO (a tím de facto USA) na starém kontinentu. Za současného rozložení sil nemá ten nápad ani teoretickou naději na úspěch (nemluvě o tom, že jeho realizace by byla opravdu složitá), nicméně alespoň dává najevo míru odhodlání lídrů EU začít konečně hájit své zájmy a přestat být „americkými pudlíky“. 

Totéž vlastně platí pro sankce. Donald Tusk už přiznal, že konsensus k dalším sankcím v EU nebude, vyloučit lze nejspíš i byť jen automatické prodloužení platnosti těch stávajících, takže se dostáváme pomalu a jistě do bodu nula – Ukrajina je v bankrotu a zničená válkou, z toho marasmu, k němuž přispívá svými drastickými podmínkami i Mezinárodní měnový fond, do emigrace odchází už i střední třída, přišli o Krym a nejspíš i průmyslový Donbas, naše evropské ekonomiky se zase ponořily o něco víc, Amerika si to na dálku „rozdává“ s Ruskem a nad námi všemi kvůli tomu visí hrozba jaderné války. A ví někdo, co jsme z toho všeho získali my? Nějaká pozitiva a sociální jistoty? Nenuťte mně odpovědět naplno.    

  

Vojenský analytik Jaroslav Štefec nám sdělil, přičemž jeho vyjádření výrazně krátíme: Málokdo si to uvědomuje, ale současná situace v Evropě velmi zásadně zvyšuje riziko vojenského konfliktu s použitím jaderných zbraní. Pokud by se totiž Rusko cítilo vojensky napadeno a zatlačeno do kouta, může dojít k v podstatě skokovému přechodu z mírové situace do jaderného útoku na vojenské síly NATO v Evropě. Je dost pravděpodobné, že by v takovém případě strategické jaderné síly USA nereagovaly (...) Toho si jsou velmi dobře vědomi Hollande, Merkelová a další politici zejména velkých zemí EU. Proto také jejich tlak na prezidenta Porošenka a snaha uklidnit situaci, aby nedali USA záminku k rozšiřování vojenské přítomnosti v Evropě a na Ukrajině. Ani oni samozřejmě nestojí o to, aby se obrovské oblasti Evropy změnily v radioaktivní poušť. ... Inu, jak vnímat v současném kontextu jaderný rozměr věci? Máme vážně myslet na katastrofické scénáře? A co ,,jaderný" rozměr toho, čemu říkáme transatlantická vazba?

Trochu bych to otočila. Kreml řekl, že nepoužije jaderné zbraně kvůli „každé pitomosti“, smím-li to parafrázovat, ale mám za to, že nejdůležitější nezodpovězenou otázkou je, proti komu by je případně použil. Proti EU? Proč? Většina Evropy chce už celou tu ukrajinskou trapnou kauzu zmuchlat, hodit do koše a zapomenout na ni. Proti USA? To je pravděpodobnější, neboť tam jsou přece loutkovodiči, kteří nás dovedli až k tomuto jadernému prahu. Samozřejmě, USA mají v Evropě jaderné zbraně a mohou je nějak zapojit „do hry“, a pak bude terčem protiúderu i Evropa, ale jsem přesvědčená, že ani k tomu nedojde. Možná i za cenu toho, že evropské státy třeba nějakým způsobem Ameriku o tuto výhodu bezpečné „střelby na dálku z dálky“ připraví. 

Americký velvyslanec při OSN z časů kubánské krize, Adlai Stevenson, Kennedymu rozmluvil jadernou válku, a pak prohlásil, že ho za to spousta lidí bude považovat za zbabělce, ale že „zbabělci se hodí, když se jedná o jaderné válce“. Jinými slovy, „zbabělost“

na obou stranách může zachránit miliony lidských životů. Takže sázím na rozum a „zbabělost“. Můžu se ale taky plést. 

Problémy kolem radikálního islamismu dorazily i k nám do Čech s únosem českého občana v Libyi. Nejitřme rány jeho rodiny, nicméně máte-li z bezpečnostního, politického a historického hlediska co sdělit českým občanům, učiňte tak, prosím... A jak zatím v krizové situaci stran našeho občana fungují české úřady?

Kdysi prosperující Libye byla jednou z „modelových“ zemí, kam Západ zase jednou „modelově“ vyvezl „demokracii“, a výsledkem je rozpadlý stát ovládaný gangy, islamistickými i čistě zločineckými. Vlastně termín „stát“ už je hodně nadsazený. A mezi islamistickými skupinami tam sílí vliv Islámského státu a jedním z jeho libyjských lídrů je Abdal Hakím Belhádž, kterého kdysi Západ měl oprávněně za teroristu, ale kvůli „demokratizaci“ Libye mu poskytl aureolu „prodemokratického“ bojovníka a dodal mu zbraně a imunitu. Nejspíš podle hesla „padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina“. 

Fakt, že se nyní české ministerstvo zahraničí snaží něco dělat, je samozřejmě pozitivní, ale na rovinu: co asi tak mohou udělat? Našeho občana v nepřehledné a nebezpečné pouštní zemi kdosi unesl, a pokud za něj ten kdosi nebude požadovat výkupné, tak jsou naše možnosti vcelku omezené – bez ohledu na to, jakou činnost a snahy MZV aktuálně deklaruje. A je jasné, že i kdyby někdo chtěl výkupné, tak ani po jeho zaplacení není nic jisté. A co víc: budeme v době „války proti terorismu“ opravdu vyjednávat s Islámským státem nebo nějakou jeho odnoží a platit miliony dolarů za jednoho občana? (Když třeba důchodcům doma přidáváme po desítkách korun?) Nevím. Už jen proto bude vše probíhat víceméně utajeně. Je to hodně nešťastná kauza. V každém případě je jasné, že kdyby Západ na Libyi nezaútočil a nezničil tamní stát, nemuseli bychom tento problém dnes řešit. Ale kdyby chyby… 

První měsíční výročí atentátu na satirický magazín Charlie Hebdo bylo připomínáno, druhé již ne. Bylo minulou sobotu. Ohlédněme se tedy, prosím, důkladněji než ostatní za následky činu, který chvíli plnil první stránky novin. Kam jsme se za poslední dva měsíce v Evropě posunuli v debatě o imigraci, potřebách imigrantů, ochraně před nimi, toleranci k islámu a naší politice vůči arabským zemím včetně revize tzv. arabského jara? Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré.. Stimulovala smrt redaktorů Charlie Hebdo naše přemýšlení, či alespoň něco ukázala? Nyní, po dvou měsících...

Dva měsíce po Charlie Hebdo se nezměnilo nic, myslím nic pozitivním směrem. Ten teroristický útok se pro politiky stal vítanou příležitostí ukázat, jak moc jim záleží na svobodě projevu a podobných fenoménech, ale ve Francii od té doby už bylo zatčeno více než dvě stě lidí jen za to, že „zlehčovali“ Charlie Hebdo, k tomu se stejně jako dřív zesiluje špiclování občanů, čtení e-mailů… Zkrátka, svoboda projevu je jasně definovaná jako svoboda vyjadřovat povolené (nebo žádoucí) věci, zbytek už takovou „podporu“ nemá. Co na to říci? Mezitím sílí odpor k imigrantům, sílí islamofobie, protože přistěhovalci i muslimové jsou samozřejmě původci všech zel u nás. Netuším, kam až chtějí iniciátoři těchto kampaní situaci dovést, ale je jasné, že i kdybychom je všechny jednou někam vyhnali, ukázalo by se, že většina proklamovaných zel zůstane…

A Charlie Hebdo nyní otiskl „karikaturu“ z Doněcka, kde se prý lidé po vyhlášení příměří začali nudit. Mám dojem, že moc přátel na východě Ukrajiny si tím „svoboda projevu“ nezískala. 

Některá témata je nutno sledovat neustále, neb mohou do značné míry utvářet naše budoucí životy. Například americko-evropskou dohodu TTIP. Zaznamenala jste kolem ní něco, co by stálo za pozornost? Proč by si, ostatně, občan České republiky neměl myslet, že dohoda je ,,papírový tygr", kterým ho jen straší radikální levice, jak někdy slýcháme?

Upřímně řečeno, o TTIP vím něco jen z útržků, které se tu a tam dostanou do médií. Právě proto si myslím, že se na obyčejné lidi – ale i na národní státy – chystá něco opravdu záludného. Kdyby tomu tak nebylo, nebylo by třeba takového utajování. Na druhou stranu je ale divné, že se tyto dohody tají. Kdo si třeba umí představit, že by třeba Berlín, Paříž nebo Prahu „smetly“ jakési majdany nespokojenosti s vládami našich států a EU? Kdo by je financoval? O to víc se zdá, že obsah TTIP musí být opravdu „maso“, když se ho jeho tvůrci, iniciátoři a korporátní svět bojí zveřejnit… 

Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?

Mezinárodní měnový fond v noci na dnešek po dlouhých odkladech schválil 17,5 miliardy dolarů pro Ukrajinu, ale neprozradil, kdy přijde první splátka, a ani to, kolik miliard v prvním „balíčku“ bude. Ukrajinci už ale podmínky MMF pociťují v důsledku násobného zdražení energií, rušení státních dotací či sociálních dávek a penzí. Bude zajímavé to sledovat pohledem titulku v jedněch ukrajinských novinách, které nadhodily zajímavou otázku, zda „existuje život po MMF“. Jistě, existuje, ale v Řecku či Španělsku tato „léčba“ žene nahoru radikálně naladěnou levici. Co bude ožebračení většiny obyvatel znamenat pro Ukrajinu?


 


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Martin Huml

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 326 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Z Ruska přišlo vážné varování pro NATO

10:38 Z Ruska přišlo vážné varování pro NATO

Při rozhovoru v polském rádiu generální tajemník NATO Jens Stoltenberg prohlásil, že na nadcházející…