Nesouhlasíte, pokud jde o Rusko a Ukrajinu? Přečtěte si původní materiály ParlamentníchListů.cz přinášející názory Magdy Vášáryové, Pavla Svobody (ze 7.6.) + (19.5), Adama Michnika, Marka Ženíška (z 2.6.) + (z 8.5.) + (z 27.2.) + (z 12.2.) + (z 26.1.) ( , Jana Kasla, Tomáše Pojara (z 25.5) + (z 29.4.), Antona Litvina, Alexandra Tomského, Alexandra Vondry (ze 17.5.), Tomáše Klvani (z 18.5.) + (z 20.3.)+ (z 12.3.), Lenky Víchové (z 16.5.), rektora Libora Grubhoffera, Miroslava Kalouska (z 12.5.) + (z 11.3.) + (ze 17.2.) + ( z 6.1.) (+ z 3. 12 + z 2.10.), Džamily Stehlíkové, Michaela Kocába (z 13.5.) + (z 25.4.) + (z 25.2.) + (z 3.12.) (+ z 8. 11.), Karla Schwarzenberga (z 5.5.) + (z 24.3.) + (ze 14.2.) +(z 30.1.), (z 3.10.) + (ze 14.8.), Daniela Kroupy, senátora Zdeňka Papouška (z 8.5.) + (20.4.), Marka Bendy, polské velvyslankyně Grazyny Bernatowicz, Jiřího Menzela, Daniela Korteho, Rudolfa Baránka, Libora Roučka, Michaela Romancova (z 20.4.) + (ze 7.1.) (+ z 20.8.), Zdeny Mašínové (z 15.4.) + (z 27.3.) , Jiřího Zlatušky (z 18.4.) + (z 8.4.), (+ z 21.2.) , Miroslavy Němcové (z 15.4.) + (z 26.3.), Jaroslava Hutky (z 18.4.) + (ze 31.3.), Alexeje Kelina, Martina C. Putny, Pavla Teličky, Jany Černochové (z 11.4.), Jana Bartoška (z 12.4.) , Vladimíra Hučína, Romana Jocha (ze 7.4.) (ze 4.3.) + (ze 14.1.) (+ 8.12. + 11. 9 +ze 7. 8.), Mariusze Jurosze, Karla Hvížďaly, Václava Vydry, Milana Uhdeho, Pavla Šafra (z 30.3.)+ (z 21.3.), Pavlíny Filipovské, gen. Jiřího Šedivého, Ivana Langera, Františka Gábora, Jana Šinágla (z 22.3.), německého velvyslance , Luďka Niedermayera (z 20.3.), Martina Bursíka (ze 17.3.) (+z 4.2.) + (z 2.12.) (+ z 6.10. + z 6. 8. a z 23. 6.), Karla Svobody (z 16.3.) (+ z 28.1), Františka Laudáta, Grigorije Paska (ze 3.3.) +(+ 19.11.) (+21. 10.), Daniela Hermana, Alexandra Tolčinského (z 23.2.) + (z 13.2.), Heleny Ilnerové, Petra Fialy (z 22.2) + (4.9.), Štefana Füleho, Martina Jana Stránského, gruzínského velvyslance Zaala Gogsadzeho, Jefima Fištejna (z 12.2.) (+z 11.12) , Jana Zahradila, Jakuba Jandy, Barbory Tachecí, Ivana Gabala (+ 21.11.), Josefa Mlejnka, Bohumila Doležala (z 25.1.) (+z 15.1.) + (z 27.8.) , Libora Dvořáka, Jiřího Grygara, Zdeňka Bárty,Tomáše Peszyńského, Martina Balcara, Jiřiny Šiklové (ze 14.12.) (+ 22.7.) , Petra Pitharta, Bohdana Zilynského, Stanislava Chernilevského, Andreje Zubova, Karla Janečka, Jana Urbana, Maji Lutaj či Františka Janoucha
V posledních dnech zavála jakási vůně míru, pokud jde o Donbas: Separatisté předložili Kyjevu návrh reformy ústavy, který počítal se setrváním „jejich“ území na Ukrajině. Kdybyste seděla v Kyjevě, přijala byste takový návrh? A přijme ho Kyjev? Nemáme se bát, že takový „stát ve státě“ by byl Putinovou vytouženou „brzdou“ integrace Ukrajiny na Západ?
Naštěstí nesedím v Kyjevě na Bankové ulici, a tak nemusím přijímat zásadní rozhodnutí, která ovlivní životy milionů lidí. Nicméně, se setrváním Donbasu v rámci Ukrajiny počítá dohoda Minsk 2, takže rebelové vlastně jen dali najevo, že dohodu naplňují, nebo lépe, že je Moskva k jejich naplnění tlačí. Ostatně, Vladimir Putin den dva předtím v rozhovoru pro italský deník Corriere della Sera jasně řekl, že připojení Donbasu – po vzoru Krymu – nepřipadá v úvahu, a tak „donbaským“ vlastně ani nezbývá nic jiného, než v rámci očekávané reformy ústavy usilovat o co největší autonomii, přesně jak stanoví Minsk 2. Naopak Kyjev – ústy šéfa parlamentu Hrojsmana – vzápětí oznámil, že o změnách ústavy bude ochotný jednat jen s „legitimně zvoleným“ vedením Donbasu, takže je tu hned první zádrhel. Uvidíme, co bude dál, respektive zda Západ má opravdu zájem na naplnění Minsku, nebo zda mu vyhovuje chaos a nestabilita současnosti, a dá to svým loutkám v Kyjevu vědět, když už Putin zatlačil na ty své.
Máte samozřejmě pravdu, že by Donbas byl státem ve státě, ale za a) lze totéž jen s mírnou nadsázkou říci třeba i o Zakarpatí, Haliči a dalších ukrajinských regionech, které si od nové ústavy slibují fakticky totéž co Donbas, a za b) „brzda integrace“ je velmi nevhodný popis „procesu“, v jehož rámci se k EU nepřibližuje nejen Ukrajina, ale ani Moldavsko, Gruzie, Arménie nebo Bělorusko, státy zapojené do unijního projektu Východního partnerství. Třeba Moldavsko má s EU asociační smlouvu podepsanou už dva roky, a kde nic, tu nic; naopak, nyní tam řeší skandál s vytunelovanou miliardou dolarů, tedy osminou celého moldavského HDP, k němuž došlo za „reformního“ dohledu EU. „Integrujeme“ ale Moldavsko dál, nejspíš podle hesla „zloději, ale naši“.
Ale hlavně, dokud bude Západ chtít mít „své lidi“ a prosazovat své zájmy přímo na hranicích s Ruskem, ať už na Ukrajině nebo třeba v Gruzii, a odmítne přitom s Ruskem hledat vzájemně přijatelné řešení, bude Rusko schopné destabilizovat celé oblasti dál a možná navěky. Kdyby tedy nyní teoreticky anektovalo Donbas, linie dotyku by se tím jen posunula hlouběji do ukrajinského území. Z hlediska nestability tak autonomie nebo anexe Donbasu nehrají větší roli. Svým způsobem je to prokletí některých oblastí, že se historickou shodou náhod ocitly v místech, na nichž se velmoci přetahují o moc a vliv.
Sešel se summit G7 a někteří pozorovatelé poněkud rozpačitě poznamenali, že výsledkem vlastně není vůbec nic. Hrozbou dalších sankcí „poctil“ Moskvu už Donald Tusk, navíc Merkelová po summitu dodala, že by to v zásadě udělala nerada. Neoficiálně však dusno je – washingtonské kruhy vypustily zprávu, že by USA rády přisunuly do Evropy jaderné zbraně coby odpověď na ruskou jadernou agresivitu. Nuže kde se nachází Západ ve vztahu k Rusku? Po schůzce Kerry–Lavrov, po zostření bojů na Donbasu a nyní po separatistickém návrhu?
Ano, summit G7 se podle očekávání stal svým způsobem další „neudálostí“ – Barack Obama přijel „vyzvat“ Evropu, aby sankce proti Rusku udržela, Donald Tusk pohovořil o Západu coby jakémsi „společenství hodnot“, do něhož Rusko nepatří, premiér jaderné Británie David Cameron by prý rád k vlastním jaderným zbraním proti Rusku ještě ty americké, a když Angela Merkelová mluvila o dalších sankcích a dokonce o jejich prohloubení, věděla, že s tím narazí nejen ve své domácí vládní koalici, ale nesouhlas ji může potkat i v sesterské bavorské CSU. Francie a Japonsko summit více méně „promlčely“ a Itálie už mezitím hostí Putina. Byl na milánském Expu, jednal s italským premiérem, italský průmysl láká na možnou společnou výrobu vrtulníků pro těžbu ropy v Arktidě, což by prý v krizi topící se Itálii mohlo přinést tři miliardy eur… Zkrátka, to vše vysvětluje, proč se Řím na summitu G7 k protiruským proklamacím nepřidával – asi si nechtěl připadat trapněji, než je to nezbytně nutné. Jinými slovy, jak jsem říkala před týdnem, od summitu, na němž nebylo Rusko, Čína nebo Indie, nemělo – z hlediska řešení globálních ekonomických či politických nebo bezpečnostních problémů – smysl čekat nic konkrétního, naopak se jen ukazuje, jak bezzubá je moc Západu tváří v tvář spektru aktuálních hrozeb. Mimochodem, Putin se ve středu v Římě setkal také s papežem Františkem, s nímž jednali o nutnosti míru na Ukrajině, a americký velvyslanec ve Vatikánu papeži předem veřejně „poradil“, jaký postoj má katolická církev k Rusku zaujmout. Je zvláštní, jak USA v posledních dnech v Evropě kibicují – bojí se, aby někdo nehrál podle sebe, aby se stádo nerozuteklo. Karbaníci přitom dobře vědí, co se kibicům stává…
Takže na vaši otázku, kde se nachází Západ ve vztahu k Rusku, se dá říci, že si některé země hledají tu rázněji, tu v zákulisí cesty k návratu do nějakého nového normálu – nesmíme totiž zapomínat, že EU má oproti G7 hned osmadvacet členů a mezi nimi se „basa“ drží čím dál hůř.
U Kyjeva hoří zásobníky nafty, což je jistě nepříjemné, nicméně možná najdete i takové ukrajinské události a procesy, o kterých se u nás nemluvilo? Nebo se nechtělo mluvit.
Podle mého je zajímavé, že ukrajinského premiéra Arsenije Jaceňuka na jeho současné cestě do USA oficiálně přijal „jen“ náměstek ministra zahraničí Tony Blinken. Mám dojem, že taková „podreprezentace“ není zaviněna jen tím, že šéf diplomacie John Kerry leží po operaci zlomené nohy v nemocnici. Ostatně, Kerry byl beztak po své schůzce s Lavrovem a Putinem v Soči jaksi „upozaděn“ a kyjevské kauzy jako by se chopil Obama osobně. A ten asi rozhodl, že náměstek stačí – tím spíš, když Jaceňuk očividně stále euforicky jede na majdanovské vlně, kdy byli ukrajinští lídři miláčky Západu, a v USA teď vehementně tvrdí, že „lídr svobodného světa JE POVINEN podporovat Ukrajinu“. Je jasné, že Washington s chutí „vysvětluje“ ostatním, co a jak mají dělat, a proč jsou dobří/špatní, ale aby přijela loutka z Kyjeva a tvrdila, že USA něco MUSEJÍ, tak to je fakt přestřelené. Jaceňuk očividně stále ještě nechápe, že Ukrajina už je z hlediska Bílého domu do značné míry zmuchlaná a na cestě do odpadkového koše, protože těkavá americká zahraniční politika už si našla nové „hračky“…
Tradiční Jaceňukův sponzor, viceprezident Joe Biden, pak jen prohlásil, že USA jsou „připraveny spolu se státy G7“ přitvrdit sankce proti Rusku, pokud se tedy G7 k něčemu rozhoupe, a nic konkrétního si Jaceňuk neveze ani ze setkání s šéfkou MMF Christiane Lagardeovou. Kyjev prý trvá na tom, že soukromí věřitelé MUSEJÍ své miliardové pohledávky vůči Ukrajině „restrukturalizovat“, tedy fakticky odpustit. Miliardy, které do Ukrajiny nalily EU a USA jsou prý vkladem „do ukrajinského boje proti ruské agresi“ a soukromí věřitelé by měli škrtnutím svých miliard „pomoci ukrajinskému národu“ také. Při pohledu na současnou Ukrajinu sice není moc jasné, co to vlastně onen „ukrajinský národ“ je, ale Kyjev by pod touto záminkou rád škrtl téměř 15 miliard dolarů. Na oplátku přitom Jaceňuk slibuje, že pokud Kyjev vytrvá ve svých nastoupených reformách, o nichž se toho zatím stále víc namluví, než že by je někdo v praxi zahlédl, bude ukrajinská ekonomika v pohodě už příští rok. Svým způsobem je ten pán neuvěřitelný. Když si na Ukrajině googlují jeho jméno, používají k tomu podle průzkumů jen tři hesla, a to korupce, občanství (prý získal to kanadské) a demise.
Evropští státníci živě diskutují o řešení uprchlického problému. Přerozdělovací kvóty odmítá řada z nich (včetně jindy obvyklých eurooptimistů), v Itálii i jinde se mluví o pozemní operaci v Libyi, znějí slova o potápění prázdných lodí pašeráků. Co vám v té debatě chybí?
V té debatě mi chybí rozvaha, nějaký dlouhodobý a funkční plán. Nápady s potápěním lodí nebo další agresí proti Libyi mi připomínají naši bývalou chalupu, kde jsme na zahradě měli starou švestku, v jejímž kmeni si udělali hnízdo sršni. Chvíli jsme je pozorovali, jak si létají sem a tam a nepříjemně člověku bzučí za uchem, až jsem s nasazením života zamázla jejich otvor maltou, nebo co to bylo. Ale ty potvory byly za chvíli zpátky, protože měly další vchod, o kus výš a nenápadnější. A hlavně, zdály se být naštvanější než předtím. Debata o migrantech také hledá kocourkovské způsoby, jak okamžitě zalátat několik děr v cedníku… Pohled na evropské politiky, kteří bezradně přicházejí s různými nápady, a mají přitom v hlavě jen svůj čtyřletý mandát, během něhož se toho moc napravit opravdu nedá, je tristní. A když k tomu český ministr vnitra pronáší věty v duchu komunistického „republiku si rozvracet nenecháme“, je z toho jednomu fakt divně na duši.
Tsiprasově vládě zoufale docházejí nejen peníze, ale též nápady na balíky reformních opatření, které by uspokojily jak Evropu (toužící po přísných reformách), tak poslance vlastní koalice (odmítající přísné reformy). Jaký vývoj v řecké krizi můžeme čekat v příštích dnech a týdnech, kdy Athénám prostě a jednoduše dojdou peníze? Kdo mrkne první a něco udělá? Nebo nikdo nemrkne a dojde na skutečně ošklivé věci?
Rovnou se přiznám, že se nevyznám ve spleti dohod, návrhů, dluhů a podobně, takže nemám větší tušení, co že konkrétně mezi Bruselem a Athénami probíhá. Na druhou stranu je jasné, že za Řecko lobbuje Obama, protože USA potřebuje jihovýchodní křídlo NATO udržet, a proti němu stojí Rusové se zemním plynem za hubičku a Číňané, kteří přístav Pireus mají na svých mapách bilionové Nové Hedvábné stezky. Teď se opravdu čeká na to, kdo mrkne první. Alexis Tsipras si pravidelně volá s Bílým domem i s Kremlem a jasně počítá s tím, že Řecko je geopoliticky tak důležité, že ho nikdo nenechá padnout. To jen ti „škrti“ v Bruselu a Berlíně chtějí pro své banky miliardy nazpět, velmoci k problému přistupují méně hokynářsky. Soud v Athénách do toho nyní označil za protiústavní veškeré snižování důchodů, které řecká vláda ořezávala na přání věřitelů už od roku 2012, což vyjednávání s Bruselem jen ztíží. Takže, uvidíme, co bude dál. Tipovat si netroufnu.
Uveďme výjimečně jedno nadčasové, nicméně často frekventované téma, které lze v klidu označit za civilizační. Nejen levicoví ekonomové upozorňují na to, že díky automatizaci a robotizaci nebude možné zajistit pro lidi, zejména manuálně pracující, dostatek práce. Zkrátka výrobní systémy budou ke své obsluze potřebovat tak málo lidí, že razantně ubude pracovních míst. Považujete tyto extrapolace za správné? Jste pro zavedení minimálního garantovaného příjmu? A jak je vám blízká teorie, kterou uvádí třeba Ilona Švihlíková, že tento problém nadbytku lidí by mohl být cíleně „vyřešen“ velkou válkou?
To je otázka na dlouhou diskusi. Ano, dnes lidé – minimálně ve vyspělých zemích – kvůli automatizaci „přebývají“ a alespoň část z nich nachází uplatnění ve službách, což je ale sféra neproduktivní. Demografické projekce OSN přitom konstatují, že k roku 2050 přinejmenším v Evropě bude více seniorů než pracujících. Pokud bychom si dnes – zase ve snaze vyřešit vše hned a tady – „vymlátili“ ty tzv. nadbytečné lidi třeba válkou, co budeme dělat, až budou zanedlouho potřeba? Stačí si vzpomenout, jak české vlády před lety v rámci úspor a „racionalizace“ zrušily spousty škol, protože bylo zrovna málo dětí, a teď pro změnu děti ze silných ročníků mají problém vůbec najít základní školu…
Obecně je to ale velmi cynická, nehumánní debata, v níž ani není jasné, kdo by měl mít právo rozhodovat o tom, který člověk je ještě upotřebitelný a který je už zbytný, určený k likvidaci. Rozvojový svět „přetéká“ takovými „zbytnými“ lidmi i bez automatizace a robotizace. Znamená to, že bychom je měli zlikvidovat a ulehčit tak planetě? A nejsme z hlediska lidskosti zbytní už jen tím, že o takových věcech uvažujeme?
Možná je lepší podívat se na práci opravdu nově, jak to dělají některé nevládní organizace – třeba je na čase vnímat ženu v domácnosti jako pracující, protože fakt pracuje, vnímat někoho, kdo se stará o nemocné, jako někoho, kdo pracuje, protože fakt pracuje. Ano, čistě teoreticky jsem pro minimální garantovaný příjem, ale neumím si v současnosti vůbec představit, jak by mohl „projít“. V systému, v němž na jedné straně vládnou neomezené peníze (vždyť i úkolem automatizace a robotizace je ze všeho nejvíc navyšovat zisky), a na straně druhé máme zbožštělé jakési výpočty HDP, které prý mají komusi cosi dokazovat o zdraví společnosti a v nichž jsou lidé jen kalkulovatelnou položkou, je podle mého na čase začít nově přemýšlet o funkci a smyslu peněz. Koneckonců, peníze nejsou žádný přírodním, a tudíž těžko ovlivnitelným zákonem, jsou jen lidským výmyslem, který se ujal až moc, a své tvůrce, tedy lidi, zcela opanoval. Jak dnes ale vůbec zahájit debatu o novém smyslu peněz?
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího zásadního se za poslední týden stalo, co vás překvapilo? A co bychom měli v nejbližší době rozhodně sledovat?
Je dost zvláštní, jak se v poslední době – v rámci „války“ proti Islámskému státu – začíná vědomě očišťovat al-Káida. Stává se z ní „přijatelná“ síla, kterou by Západ mohl v Sýrii a Iráku otevřeně podporovat, stejně jako už to ostatně dělají Saúdové, Turci a Izrael. To už se opravdu zapomnělo na 11. září? Opravdu mě zajímá, jak tyhle hrátky s ohněm mohou skončit. A když k tomu přičtu EU, která v týdnu ujistila tu lidskoprávní hororovou šou v Saúdské Arábii a Perském zálivu obecně svou nehynoucí podporou, tak fakt netuším, co je ono tuskovské „společenství hodnot“…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
