„Pojďme se bavit o bardských písních. O takových, které publikum baví, protože přinášejí uvolnění, občas přinesou i nějakou tu vulgaritu. Jak člověk váží, kam až může?“ zeptala se Lucie Výborná oblíbeného hudebníka. „Lucko, přiznám se, že nevím, co myslíte termínem „bardská píseň“. To takto slyším poprvé,“ bránil se Nohavica. „Já jsem třeba slyšela píseň „Mně snad jebne“ a pochopila jsem, že dostat se v pátek odpoledne z centra Ostravy na Mariánské hory není nic jednoduchého,“ vysvětlila Lucie Výborná.
Kam tedy člověka v rámci tvorby písní pustí autocenzura? „To je kus od kusu. Je to možná ještě ošemetnější než psát velmi lyrickým, krásným, vančurovským jazykem, protože tam ta hranice není tak viditelná. Tady, když překročíš tu hranici do hrubé a tzv. úplně nedůležité vulgarity jen pro vulgaritu, tak je to hned cítit. Ale je mi jasné, že každý má tu hranici jinde a každý to vnímá trošku jinak,“ odpověděl Nohavica. „Vím, že se pohybuji na té hraně, ale já o tom takhle nepřemýšlím, protože ten život to s sebou tak přináší. Já k tomu přistupuji tak, že ten vějíř života je strašně široký, od té bílé po to černé. To je prostě život, nebát se žádného kontrastu. Ta slova se tam objevují tak, jak se objevují v mém životě,“ dodal Nohavica.
Rozhovor také načal téma kontroverzní image, která písničkáře v posledních letech doprovází. „Včera jsem na svůj Facebook umístila připomínku toho, že tu budeme a ohlasy byly v podstatě jenom dvojího typu. Buď radostné a děkovné, nebo řekněme uštěpačné, někdy třeba nactiutrhačské. Jak na sebe tohle necháváte, nebo nenecháváte dolehnout?“ zeptala se Výborná. „Dolehne to na člověka. Nejenom ty nactiutrhačské, ale i ty medové, příjemné. Je to nebezpečné, když si to člověk nechá zalézt hluboko pod kůži. Není to snadné, ale musíš to nějak oddělat, protože to by tě velmi zdržovalo. Ať už hana, nebo sláva,“ řekl Nohavica.
„Píšete písničky tak, aby si lidi zazpívali?“ zeptala se na závěr Lucie Výborná. „Rozumím otázce, ale musím předpodotknout, že žádnou písničku nepíšu s žádným účelem. Opravdu ne, to ani nejde. To jakoby vyplyne. Ale jestliže mě něco napadne, něco do mě dolehne, začnu psát, tak se snažím, aby to drželo pohromadě, aby interpret, slova, melodie, lidi, i ta chvíle, kdy to zpívám, aby to bylo dohromady. Když mě napadne nějaké téma, které najednou slyším, že všichni zpívají se mnou, tak píšu tu písničku a nakonec vznikne, že píseň se zpívá společně,“ vykreslil svůj tvůrčí proces Nohavica. „Nedá se nic naplánovat dopředu stoprocentně. Ani život ne,“ doplnil.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
