Před nějakou dobou proběhla médii krátká zpráva o výroční zprávě o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2018. Šabatová na úvod konstatuje, že český zákoník práce garantuje právo na spravedlivou odměnu. „Ačkoliv zákon takto chrání zaměstnance po mnoho let, toto právo bývá v praxi nevymahatelné, protože zaměstnanci si protiprávního jednání zaměstnavatele často nejsou vůbec vědomi. Proto je přístup k informacím zásadním předpokladem, aby zaměstnanci mohli spravedlivé odměny dosáhnout – ať již vyjednáváním se zaměstnavatelem, či rozhodnutím soudu. Větší informovanost zaměstnanců může také vytvářet tlak na zvýšení odměn u nejhůře placených zaměstnání. Stávající právní úprava ale platovou transparenci prakticky nezaručuje a mnozí zaměstnavatelé se snaží zveřejnění informací o odměňování předcházet, když v pracovních smlouvách zavazují zaměstnance k mlčenlivosti ohledně výše jejich mzdy,“ říká Šabatová a vyvozuje z toho tento záměr:

„Ochránkyně se domnívá, že by v české právní úpravě měla být výslovně stanovena nicotnost právního jednání, jímž se zaměstnanci zaváží k mlčenlivosti ohledně výše své odměny. K vyšší transparentnosti by rovněž přispělo stanovení povinnosti zaměstnavatelů uvést v pracovní inzerci výši nabízené odměny, povinnosti uvést na dotaz zaměstnance či odborové organizace průměrnou odměnu žen a mužů vykonávajících stejnou práci (bez zveřejnění odměn za práci konkrétních zaměstnanců) a u zaměstnavatelů s vyšším počtem zaměstnanců stanovení povinnosti pravidelně zveřejňovat informace o rozdílech v odměňování svých zaměstnanců a zaměstnankyň. Pokud by tito zaměstnavatelé informační povinnost nesplnili, nemohli by se ucházet o veřejné zakázky.“

Celý text ZDE

Na trhliny v nápadu veřejné ochránkyně práv upozorňuje v Reflexu právník Petr Kolman. Problém podle něj spočívá někde jinde, v terminologické nedůslednosti. „Netroufám se říct, zda je to záměr či nedbalost, která se dlouhodobě line českým veřejným prostorem v oblasti odměňování.“