„Babiš je d*bil!“ Radní ČT Šarapatka tleská. Fridrichová udělala dobře, že to pustila divákům
19.10.2020 17:15
Debaty ohledně koronaviru dnes přehlušila jiná otázka. Totiž jak moc je etické vysílat to, co politik řekne, když už je mimo kameru. Tuto otázku nastolilo nedělní vysílání pořadu 168 hodin Nory Fridrichové. V něm se ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) dopustila, řekněme, nediskrétního vyjádření, když mimo kamery řekla: „To je bordel, co ten Babiš udělal. A teďkon to všichni musíme slíznout. To je debil, pardon, s prominutím,“ což následně pořad 168 hodin odvysílal. Svůj názor k celé věci vyjádřili i radní ČT Zdeněk Šarapatka a komentátor Petr Fischer.
Foto:
Repro ČT
Popisek: Jana Maláčová v 168 hodinách
reklama
Zdeněk Šarapatka se České televize, konkrétně moderátorky Nory Fridrichové, zastal. K tomu si napomohl i citací Kodexu České televize, konkrétně článku 15.1. „Česká televize respektuje neveřejnost lidského soukromí a právo každého učinit předmětem svobodného rozhodnutí, co ze svého soukromí zpřístupní jiným osobám. Jestliže však původně soukromé počínání může ovlivnit věci veřejného zájmu (například výkon funkce nebo dodržování právních norem), může po zvážení všech okolností o takovém jednání informovat, a to zvláště ve vztahu k osobám veřejného zájmu.“
„Výrok, že ‚je bordel, co ten Babiš udělal a teďkon to všichni musíme slíznout‘, prohodila před štábem pořadu 168 hodin ministryně Babišovy vlády Maláčová, nikoliv paní Maláčová u plotny. Rozhodnutí tvůrců její poznámku zveřejnit jednoznačně splňuje podmínky veřejného zájmu. Nešlo totiž o žádné ‚soukromé počínání‘ paní Maláčové, ale o její zřetelné označení předsedy vlády Andreje Babiše za konkrétního viníka (spoluviníka) současné kritické situace s následky ochromení země a statisíci nemocnými a s mrtvými, to vše z úst jeho vládní kolegyně,“ míní Šarapatka.
„Právě u vládních politiků včetně Maláčové jsme denně svědky vyhýbavé, alibistické neochoty oficiálně přiznat podíl vlády, resp. jejího premiéra, na současné tragické situaci v zemi. Kritika zveřejnění výroku ministryně v pořadu 168 hodin některými politiky, zejména z ANO (viz Kořanová a spol.), nebo lidmi, kteří bez ohledu na jasný veřejný zájem označují zveřejnění v pořadu za ‚neetické‘, nemůže být nadřazena jednomu z aktuálních úkolů veřejnoprávní žurnalistiky: přinášet konkrétní a autentická svědectví o chování politiků při ochraně životů a zdraví občanů České republiky,“ dodal Šarapatka.
„Zveřejněním výroku členky vlády Maláčové tým pořadu 168 hodin takový úkol v souladu s Kodexem České televize bezezbytku splnil. Platit koncesionářský poplatek za politickou mlhu, naprosté lži a růžové nátěry stovek rakví s českými oběťmi čínského viru je pro pokrytce. Stejně jako dupat spolu s politiky po České televizi za její cenné svědectví. Díky, Nora Fridrichová a kolegové!“ zakončil své poděkování.
Jiný názor pak vyjádřil komentátor Petr Fischer na serveru a2larm.cz. Podle něj novináři ze 168 hodin Maláčovou podrazili, a ztrapnili tím především sami sebe. Podle něj vyjádření Maláčové vzniklo v pasáži, která nebyla určena pro veřejné využití a vznikla po natáčení.
„Z inscenace celé scény je navíc jasně patrné, že jsou si toho vědomy obě strany, spojené elementární důvěrou vzájemné osobní, nikoli veřejné otevřenosti. A tak se do trapné situace dostala nejen ministryně Maláčová, jakkoliv se jejímu ostrému názoru na působení premiéra nikdo moc nediví, ale i novináři, kteří si tento skandalizující střih dovolili,“ míní Fischer s tím, že každý obor má svá nepsaná pravidla, na nichž stojí a s nimiž padá.
„V novinářské branži je to například ověřování informací z více zdrojů, ochrana zdroje, možná i elementární snaha o nestrannost, kterou stále více ovládá ideologická příslušnost. Je to ale i rozdíl mezi tím, co je takříkajíc na záznam, a co ke zveřejnění není. Novinář tím dává najevo, že nechává zpovídanému prostor pro naplnění své role s udržitelnou mírou vniku do soukromí. A každý, kdo tuto práci někdy dělal, velmi přesně ví, nejenom cítí, kde tato hranice je, ať zpovídá politika nebo rockovou hvězdu. Bulvární média se touto hranicí příliš neobtěžují. Ta solidnější, včetně médií veřejné služby, mají jasno v tom, že jsou hranice, za které se nejde,“ podotýká Fischer s tím, že tato hranice se posunula a změkla.
„Často se překročení nepsaného pravidla, zakládajícího vztah respektu mezi politikem a novinářem, obhajuje veřejným zájmem. Mohl by to být i případ aktuálních vulgárních výroků Jany Maláčové, kdyby jejich zveřejnění nebylo vedeno politickou škodolibostí a nemělo jasný mocenský kontext: ukázat, jak je vláda vnitřně rozpolcená, takže by bylo načase ji vyměnit a nahradit nějakou opoziční konstelací,“ poznamenal dále Fischer.
„Omlouvat lapsus s Maláčovou tím, že pro veřejnost je přece důležitější, aby věděla, jak o premiérovi dokáže mluvit ministryně práce a sociálních věcí, než nějaké nepsané dohody o udržení prostoru licoměrného respektu soukromí, by bylo neúnosné. Nelze vůči sobě mít jiná měřítka než vůči těm, které chci svou prací kontrolovat, což by znamenalo, že soukromá bariéra by nutně musela padnout i ve vztahu k novinářům – a kdo by v takovémto světě velmi přímočaré jazykové a myšlenkové uvolněnosti chtěl žít…,“ uzavřel.
