Debata se – poněkud odvážně – konala ve výroční den invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Prostory a záštitu poskytla galerie Jazzové sekce v Praze. Večerem provázela spisovatelka Lenka Procházková. Vystoupili politik a diplomat Jaroslav Bašta, europoslanec za SPD Ivan David, podplukovník Ivan Kratochvíl z organizace Českoslovenští vojáci v záloze, publicista a bezpečnostní analytik Jan Schneider a novinář, publicista a vysokoškolský pedagog Petr Žantovský.
Lenka Procházková ve svém úvodním slově zdůraznila, že rok 1968 byl pro ni určujícím rokem jejího života, který byl tak přeplněn událostmi, že se „musel natáhnout jako guma“, aby se do něj všechno vešlo. Dále připomněla výrok jednoho moudrého člověka, který řekl, že sovětská okupace – natož dnešní Rusko – už v něm dnes nevyvolává žádné emoce, protože totalitní režim veřejně kritizoval tehdy, dnes se cítí jako svobodný člověk, a není tedy otrokem svého špatného svědomí.
Nadřazenost kombinovaná s pocitem méněcennosti
Ivan David zavzpomínal na rok 1968, kdy mu bylo šestnáct let. V rádiu tehdy hovořil ústavní právník, jehož se ptali ještě před srpnem, zdali je možné, že ke vpádu cizích vojsk dojde. Vyhýbavá odpověď tehdejší posluchače poněkud zamrazila: mezinárodní dohody prý nic takového nepřipouštějí. David zdůraznil, že na invazi panovala všeobecná nepřipravenost. Z jeho gymnaziální třídy následně se svými rodiči emigrovalo čtrnáct spolužáků. V následné normalizaci došlo k masivním čistkám a kariéru dělali lidé „třetí a čtvrté garnitury“. MUDr. David byl v Rusku asi patnáctkrát. U Rusů vidí nadřazenost kombinovanou s pocitem méněcennosti. Zaznamenal, že Rusové však často musejí spoléhat sami na sebe, což očima psychologa a psychiatra podporuje tvořivost. Rusko David nevidí jako hrozbu, ale jako příležitost. Uvedl, že Zdeněk Mlynář, který před rokem 1989 přednášel na univerzitě v Innsbrucku, již tehdy navrhoval Rusko integrovat do Evropy, jinak se prý přimkne k Číně se všemi důsledky. Mlynářovi tehdejší rakouští studenti navrhovali naopak Rusko zcela izolovat.
Chtěl Evropu od Lisabonu po Vladivostok
Jaroslav Bašta vzpomínal, že zprávy o srpnové okupaci ho dostihly na turistickém zájezdu v Izraeli. Byl tak otřesen, že následujících 25 let odmítal rusky mluvit. Znovu začal až v roce 1993, když v Rusku sledoval boj mezi parlamentem a prezidentem a zjistil, že se šokovaní lidé tvářili stejně jako Češi v roce 1968. Podle Bašty z toho plyne poučení, že člověk nemá ustrnout, když se ho něco dotkne. Je třeba už nechat historii historikům. Když se dnes hojně o okupaci v roce 1968 mluví, vše prý působí, že je tomu tak proto, aby se nemuselo mluvit o něčem jiném, co je lépe, aby zůstalo skryto. Následně Bašta srovnával události let 1939 a 1969. Označil rok 1969, kdy vypukly a byly potlačeny demonstrace proti prvnímu výročí okupace, za brutálnější než nacistický teror v roce 1939. Tehdy si prý protektorátní vláda navíc uchovala jistou důstojnost a její předseda Alois Eliáš se tajně stal hlavou odboje. Dokonce i kat českého národa, K. H. Frank, údajně označil Eliášův kabinet za vládu hrdého mlčení. Naproti tomu tzv. pendrekový zákon, který podepsali mj. Dubček, Černík a Svoboda, sami protagonisté pražského jara, označil za hanebný, protože „legitimizoval“ represe. Podle Bašty byly demonstrace okolo prvního výročí okupace v roce 1969 normalizátory manipulované. Ti chtěli svým sovětským pánům ukázat, že je zvládnou potlačit, takže vůbec nejprve připustili, aby se mohutně rozhořely.
Bašta, bývalý velvyslanec v Rusku a následně i na Ukrajině, zdůraznil, že je třeba si uvědomit, že Rusko se velmi změnilo a nelze ho spojovat se SSSR. Když Bašta nastoupil jako velvyslanec do Kyjeva, připadala mu Ukrajina mnohem více poznamenaná komunistickým vlivem než předtím Rusko. Bašta si myslí, že Putin, který se na přelomu tisíciletí vyhoupl do čela Ruska, byl po dlouhé době prvním politikem, který nepocházel z komunistické nomenklatury, a do úřadu si přivedl řadu antikomunistů. Putin nejprve vyjádřil ambici vstoupit do NATO – chtěl Evropu od Lisabonu po Vladivostok. „Rusko bylo nakonec zahnáno do svazku s Čínou, který je pro nás i pro něj nevýhodný. Evropa mezi lety 2000 až 2008 prohrála obrovskou šanci,“ dodal Bašta.
Fotogalerie: - Vzkazy komunistům
Zhmotnění zla funguje líp než dlouhé úvahy
Jan Schneider připomněl, že americký politik Henry Kissinger se vyjádřil, že ani v zájmu USA podle něj nebylo, aby v Československu pražské jaro, tj. nějaká třetí cesta, uspěla. Po invazi to prý byl sám sovětský vůdce Brežněv, kdo svým československým nohsledům nařídil, aby hranice zůstaly dlouho otevřené, aby mohl emigrovat, kdo chce, a snížilo se tak v zemi napětí. Zmínil též, co odpověděl básník Ivan Martin Jirous na otázku, zdali se nebojí postavit normalizačnímu režimu. „Bojím se, až se seru. A právě proto všechno dělám, abych se bát nemusel,“ odpověděl prý Magor. Schneider se následně pustil do hlubší úvahy na téma zlo. Vycházel přitom i z Bible, ze Starého zákona. Podle něj se v případě, kdy je zlo vnímáno jako jev, najednou objeví i další doprovodné jevy, které se osnovatelům kampaně do schématu nehodí. Zvolí-li se ale předmět, tj. země nebo konkrétní osoba, a zlo se zhmotní, funguje rozdmýchávání nenávisti dobře, její vyvolavatelé jsou spokojeni. Zhmotnění zla je opakovaná technika, byla například úspěšná v případě Saddáma Husajna. Bylo obtížné přesně charakterizovat jeho režim, ale osoba nepřítele byla srozumitelná všem. Další příklady si může každý odvodit sám. Schneider zdůraznil, že Rusko se na jedné straně snaží vybudit strach, aby nebylo napadeno, zároveň však ukazuje prvky vlídnosti, aby neodradilo obchodní partnery.
autor: Zbyněk Hutar
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .
