„Ta cedulka neplatí. Už jen za eura. Ani nevíte, jak mě ta změna štve. Mnozí z nás by se toho raději nedožili. Ztráta národní suverenity, zdražování, zadlužování,“ rozlítila se pokladní v Národní galerii v Sofii před ceníkem, kde je vše uvedeno ve dvou měnách. V bulharském levu a euru, což je zhruba dvě ku jedné. Byli jsme v nejchudší zemi Evropské unie, o které se toho u nás ví dost málo.
Neustálé zdražování
Z letiště je to do centra Sofie několik kilometrů přes pole, předměstí připomínající většinou ruiny a paneláková sídliště. Mezi těmi ruinami pokrytými smetím přesto jezdí městská hromadná doprava a fungují malé obchůdky. Když jsem si v jednom kupoval petku citronády, tak se mého pokusu o „slovanské esperanto“ starší prodavačka chytla s tím, že se ruštinu učila ve škole, takže si ještě něco pamatuje. „Chápu, že bohatí to neřeší. Euro vítají, protože nemusejí na cestách pořád měnit. Ale v podobných chudých čtvrtích, jako je tahle, už zaokrouhlení o pár centů nahoru pocítí skoro každý,“ poučila mě Elena, když přišla řeč na euro.
Centrum hlavního města sice také není žádná sláva, nevzhledná sorela (Socialistický realismus. Pozn. red.) je na každém kroku, ale široké bulváry anebo uličky mezi činžáky přece jen dostanou člověka do lepší nálady.
„Zdražuje se pořád všechno a nemyslím si, že za to může euro,“ podotkne mladší vlasatec Stefan v Jazz baru kousek od centra, tedy vykopávek antické Serdiky a mešity Banja Baši. Dvojí měnu tady mají všude. Na menu v restauracích, u pečiva v kioscích či lahvích v obchodech s alkoholem. Jen ve směnárnách už leva neexistuje.
Eurostandard
Kolem přijetí eura se v Bulharsku odehrál úplný blázinec. Jen zkratkovitě, protože podrobněji vše probereme v další reportáži. Bulhaři se eura obávali, ale později se nejspíš díky státní propagandě průzkumy zastavily na nerozhodném stavu půl pro a půl proti. Prezident chtěl referendum, šéfka parlamentu mu to zamítla, vládu smetly pouliční protesty a už letos podal demisi i prezident, načež se spekuluje, zda si založí vlastní stranu. S prvním lednem začalo platit i euro. „Od prvního února platí už jen euro,“ píše se na některých billboardech a na jiných: „Jedno euro, jeden standard.“ Odteď lze leva za eura vyměnit po šest měsíců v bankách a na poštách bez poplatku, pak do konce roku s poplatkem.
V hotelu – někdo říká, že „jsem z levného kraje“, jiný, že „buržoust“, ale za 800 korun noc – nejde elektřina a v pokoji mám strašnou „sibérii“. Když na to zajdu upozornit vysokou kostnatou provozní, neskrývá překvapení: „To se tady ještě nestalo! Hned to spravíme!“ S pohledem na kvalitu elektrických rozvodů ale přicházejí pochyby. „To je příprava na budoucnost Evropské unie. Bulhaři už trénují,“ zareaguje smskou kamarád vtipálek. Jdu se uklidnit obhlídkou města s vírou, že večer na pokoji nezmrznu. A zdařilo se. Jeden přímotop zleva, druhý zprava a oddal jsem se letním snům.
„Ceny opravdu rostou, ale spíš než euro za to může korupce. Politici prostě hrabou jenom pod sebe,“ říká mladý prodavač v cukrárně Sofia Künefe, což je název tureckého dezertu. Opět se přesvědčím, jak je blízkovýchodní cukroví sladké jako cecek. „O politiku se ale moc nezajímám. Můj plán je být multimilionářem,“ dodá Anatoli. Dostane padesát centů dýška, aby měl základní kapitál.
Málo zadlužený chudobinec
Překvapení následně neskryju ani já, když na mapě sofijského metra najdu stanici pojmenovanou po nositelce ceny míru z roku 2012. „To jsou eurohujeři, ti Bulhaři,“ pomyslím. Stanice jako každá jiná, jen uprostřed stojí jako „patník impéria“ variace na znak eura a Evropské unie z nerezového kovu. Překvapení odchází, když zjistím, že stanice byla financována s přispěním evropských fondů a slavnostního otevření se účastnil někdejší předseda Evropské komise José Manuel Barroso.
Nápis Evropejskij sojuz vypadá vyveden ve zdejší azbuce, tedy cyrilici, trochu jako „návrat starých časů“, ale je třeba mít na paměti, že bratři Cyril a Metoděj než položili na Velké Moravě prazáklady dnešní češtiny, tak zaseli i v těchto krajích prasemena bulharštiny. Na druhou stranu jsou za zakladatele bulharské archeologie považováni také bratři Karel a Hermin Škorpilové, narození ve Vysokém Mýtě.
Přestože je Bulharsko opravdu nejchudší zemí Evropské unie s nejnižším hrubým domácím produktem (HDP) na obyvatele, nejnižšími příjmy a nejhorší produktivitou práce, vykazuje stabilní ekonomiku a spolu s Estonskem je nejméně zadluženou unijní zemí. I to mu umožnilo vstup do eurozóny, při němž musí mít vstupující země nižší dluh než 60 procent HDP a Bulharsko má něco přes dvacet procent. Nelichotivým faktem ale zůstává, že ještě v roce 1990 v něm žilo téměř devět, kdežto dnes už jen šest a půl milionu obyvatel. Bulharsko se prostě hlavně kvůli migraci vylidňuje.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.







