Do hanácké metropole, mojí „Holomóce“, jsem zamířila zase v pondělí. Když jsem přicházela na Koželužskou ulici, kde mám poslaneckou kancelář, všimla jsem si, že se pode mnou v kanceláři svítí. „Cha, půjdeme zamávat kolegům,“ říkám asistentce Šárce a nahlížím do prosklených dveří kanceláře mých nových sousedů…
Abyste to pochopili: Když jsem v Olomouci hledala vhodné prostory pro kancelář, ty nejlepší jsem našla v témže domě, kde sídlí kolega z Poslanecké sněmovny z ANO 2011, Milan Brázdil. Tehdy jsem přemýšlela, jestli je vhodné mít stejnou adresu, jako kolegové z jiné strany, ale proč by ne… Obzvlášť, když na vládní úrovni spolupracujeme. Já ale tu novinu, že jsem se nad ně nastěhovala, kolegům ve sněmovně ještě nestihla říct.
Vidím přes sklo Milana Brázdila při jednání a mávám na něj. S úsměvem otvírá dveře: „Jé, kolegyně, vy jste k nám přišla na návštěvu?!“
„Já, pane kolego, jsem tu doma, nikoliv na návštěvě. Jen patro nad vámi… :)“
V kanceláři se mi to začíná pomalu vybavovat. Už mám tři křesla a dvě židle, a tak zvládám i tři návštěvníky najednou. Bohužel jsem v horním patře, kam nevede výtah, když mě tak o návštěvu žádá invalida na vozíčku, musím hledat provizorní řešení.
Následující den v bufetu, kde se scházím s poslanci ve frontě na kafe před jednáním sněmovny, potkávám Miroslava Žbánka – bývalého primátora za Olomouc, v současnosti poslance, kterému se podařilo přeskákat ostatní kolegy na kandidátce. Vysvětluji mu situaci s invalidou a on se hned nabízí, že mohu schůzku samozřejmě zrealizovat o patro níže, u nich. S vděkem za spolupráci a s dvěma kelímky kávy odcházím do jednacího sálu. (Vždycky ty kávy dvě! Aby to tam člověk těch 12 hodin přežil…)
Program opozice? Nula, nula, prd…
Jste pro zrušení poplatků pro ČT a ČRo?Anketa
Všichni se samozřejmě odkazují na demonstraci a množství lidí v ulicích. Pamatujete takové situace před několika lety? Byly pro nás nové, monstrózní, a pro politiky možná v tehdejší chvíli obávané a odstrašující. A dnes? Všichni pochopili, že na demonstracích nezáleží. Demonstranti, jak prokázala mnohá videa přímo z akce, ani často neví, proč tam jsou a za co či proti čemu přesně protestují. Potřebují prostě křičet, potřebují se vyplakat, potřebují se navzájem poplácat po ramenou, že jsou jedinými zachránci demokracie a morálními majáky, ovšem zapomínají při tom na to, že právě ona názorová pluralita je pilířem. Jak říká sociolog Petr Hampl: „Ulice má sílu pouze tehdy, pokud poskytuje krytí nějaké organizované elitě schopné uchopit moc.“ Pravdivé, leč ne v této době nebezpečné. Když se totiž zpětně podíváme na to, kdo financuje Milion chvilek, případně, kdo kdysi přispěl na politickou stranu Mikuláše Mináře, ona jména za nimi stojí a mají dohromady snad nekonečně mnoho peněz. A je taková elita opravdu neschopna chopit se moci?
Nedávno jsem četla americké průzkumy, které dlouhodobě poukazují na zajímavý trend: Mezi mladými stoupá pocit potřeby po silném vůdci, namísto klasické parlamentní demokracie. A z čeho to vychází? Mladí mají pocit, že byli volit dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. I když si načetli program a volili dle něj, vnímají, že oněm voleným stranám se pak opozice společně s mediální silou snaží zabránit vládnout. Mají tak pocit, že jsou volby vlastně k ničemu… Budou-li opozičníci a jejich voliči pokračovat dál, v těch estrádách, obávám se, že tento trend nastane i u nás.
Česká televize je náš národní klenot a muž s koženou brašnou…
Občas z několikadenního jednání sněmovny odbíhám do výborů. Například toho pro mediální záležitosti, kde jsem nováčkem. Místo jsem přebrala po Otovi Klempířovi, který – jako ministr – už tuto funkci nemůže vykonávat. Probíhá tam emotivní debata o veřejnoprávních poplatcích. Pan ředitel Českého rozhlasu se podivuje nad tím, že pořád nemá jasná stanoviska, a stěžuje si, že mu zaměstnanci pláčou na rameni, protože se bojí propouštění. Téměř celá opozice si bere slovo, aby každý z nich jmenovitě poděkoval panu řediteli za to, jak je úžasný, nestranný, mimořádný… a já nevím, co ještě (tím prosím pěkně nechci říct, že není, snad i je, já ho neznám, a na základě pár vět na výboru si to nedovoluji posuzovat, jen mě zaujalo množství superlativů… :)) Jan Jakob si bere slovo, aby mnohokráte zopakovat, jak jsou naše veřejnoprávní média jedním z největších klenotů, jaké si vůbec můžeme přát. A mně je – přiznám se – do smíchu, když si vzpomenu, jak jsem si párkrát v kampani na hotelu byla nucena pustit Českou televizi, abych ve dvou větách slyšela třeba deset doložitelných dezinformací a s pocitem bezmoci ji zase vypla.
Kdo je vinen současnou situací?Anketa
V bodu různé přichází poslankyně ze STANU se stížností na nepozvání Petra Macinky novinářky z Deníku N na tiskovou konferenci, protože „přece jí nemůžeme brát její svobodu slova“ a s návrhem usnesení, které by celé sněmovně, a nejspíše všem vládním resortům, nařídilo, aby zvali všechna média povinně. Tady se už musím o slovo přihlásit, abych jasně sdělila několik protiargumentů.
1. Nepozváním novináře na tiskovou konferenci mu opravdu nebereme jeho právo svobody slova, už vůbec ne právo nás kritizovat. Dokonce naopak – nepozvání pravděpodobně k jeho kritice o to spíš povede.
2. Opravdu chceme donutit každý resort vpustit na tiskovou konferenci kohokoliv? Úplně kohokoliv? Tak v tom případě se ale bavíme také o Russia Today a podobných médiích. Vážně to bude opozičním poslancům vyhovovat?
3. A chceme určitě nařídit, že tam musíme vzít všechny, kdo projeví zájem? Tak schválně, kolik je v ČR republice médií? Sto? Dvě stě? Tisíc? Ptám se samozřejmě tak trochu z legrace, a přidávám fakt, že pokud bychom měli počítat k médiím všechny internetové televize, youtubery a alternativní média, která mají mnohdy větší dosah, než média klasická, pak se můžeme dostat na tisíce novinářů/publicistů. A kdo že bude tomu ministerstvu pronajímat a platit tak velké místnosti? Možná bychom mohli tiskovky pořádat na Letné. Takový mediální Milion chvilek. Někdy se ten dvojí metr projeví hned v zárodku. Není pak třeba cokoliv řešit. Usnesení samozřejmě neprošlo.
V pátek jsem se vyrazila školit na Národní bezpečnostní úřad. Když ho má moje komise kontrolovat, chci vědět, jak se tam pracuje. Pan ředitel Čuřín si připravil detailní a zajímavé školení a uvedl mě do problematiky tak podrobně, až jsem se zastyděla, jak mylně jsem nad udělováním prověrek doposud přemýšlela.
Bude Martin Kupka lepším předsedou ODS než Petr Fiala?Anketa
Většinou se tedy spíše řeší „neudělení prověrky“ někomu, kdo by ji rád měl, než udělení někomu, kdo ji mít nemá. Ověřuji si to na několika konkrétních případech a nejraději bych si nafackovala, že jsem zase naletěla na blamáž médií.
Ráno, když čtu zprávy, přistihuji se přitom, že už se všemu jen směji. Možná že mezi těmi desítkami zpráv, které čtu, je pár seriózních. Ale jak to můžu vědět? Když se jeden den dočítám, že na Ministerstvo životního prostředí navrhujeme Chlada, druhý den, že snad Matěje Gregora, třetí den, že se uvažuje o mně a čtvrtý den, že by to měl být bývalý prezident Klaus. Do toho ignoruji zprávy novinářů, kteří se mě doptávají na naprosto vyfabulované bludy, a odpovídám přátelům na smsky, že ty věci, co se dozvěděli z médií, opravdu nejsou reálné, a mohou tak zůstat klidní. Ale kdo se v tom má vyznat? Když to nedokážu já, jak to může dokázat člověk, který v politice a ve sněmovní lavici nesedí od rána do večera?
Hlavně, že se bývalá Fialova vláda hrozně honila za dezinformacemi. Možná jsme toho Fontýna ještě neměli nechat jít. Možná jsme ho měli vyslat do médií, aby je tam počastoval sviněmi a dezoláty, a bylo by…
Člověk může sotva rozpoznat démony, které sám stvořil. Možná jsme jich stvořili už tolik, že jsme na jejich poražení krátcí.
Ale abychom to nekončili negativně, pojďme si přece jen upřímně říct, že kdyby byl Chlad ministr životního prostředí, byla by tu ještě větší legrace… A navíc to nomen omen!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasovalo 7 čtenářů)
Vidíte věci podobně jako poslankyně Gabriela Sedláčková?
