Samotný rok svého narození a současně začátku nového světa na válečných troskách jako režisér nezapomenutelně vyobrazil ve filmu Zánik samoty Berhof podle novely Vladimíra Körnera. Koprodukce s Polskem s excelující Janou Brejchovou posbírá i řadu festivalových cen.
„To, že rodiče byli vyhnáni po Mnichovu z pohraničí, znám jen z vyprávění. To, že mého dědečka, významného buddhistu, autora řady pozoruhodných knih, umučili Němci v káznici kdesi v Německu, znám jen z vyprávění, z korespondence a několika motáků. Že se z Treblinky, Sobiboru a dalších nacistických táborů smrti vraceli lidé, kteří náhodou unikli plynování jako krysy a jejich příbuzní byli páleni jako odpad, jsem jako malé dítě viděl ve vzdálené rodině. Co zažili, měli v očích. Dítě je vnímavější k tomu, co je vidět okny do duše, než ke slovům,“ vzpomínal v jednom z rozhovorů pro ParlamentníListy.cz.
Také vždy odmítal bagatelizaci německé nacistické hrůzovlády i zpochybňování desetitisíců sovětských vojáků padlých při osvobozování Československa.
„Divoká zášť vůči Rusku včetně propagandistických výzev a sympatií k vojenskému řešení nápadně připomíná ‚dehumanizaci nepřítele‘, jakou zažili židé za nacismu,“ řekl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz už v srpnu 2017. Rozhodně ale nezpochybňoval, že k osvobozeným či dobytým zemím se SSSR vždy choval brutálně. A také že jde o jiný svět, kterému nemůžeme rozumět, maximálně do něj četbou ruských klasiků lehce nahlédnout.
Rovněž vzpomínal, že jeho maminka nechtěla, aby se v poválečné atmosféře zatvrdil v nenávisti k Německu, což vedlo k tomu, že si dopisoval s chlapcem z Drážďan a strávil tam dvoje prázdniny.
Původně se chtěl stát režisérem divadelním, ale jeho studium na DAMU zmařila jedna z početných studentských politických afér šedesátých let. Vystudoval tedy režii filmovou.
„Lidé mé generace si nezamilovali častušky ani budovatelské písně, ale Radio Luxembourg. Když přišly do oficiálního prodeje v Tuzexu džínsy, stáli jsme na ně i několikahodinové fronty. Kulturně a civilizačně jsme vždycky patřili jinam než na východ. I Havlíček byl austroslavista,“ vzpomínal na atmosféru šedesátých let.
Filmovou akademii absolvoval už za zcela jiné politické situace. „Vystudoval jsem filmovou a televizní režii a chtěl jsem tu profesi dělat, ne množit letáky. Měl jsem smůlu, že jsem opouštěl školu v roce 1971, neměl jsem za sebou Oscara ani Zlatou palmu z Cannes. Ale i tak, nikdy jsem nenatočil Ves v pohraničí, ani Únos,“ vzpomněl generaci svých předchůdců, kteří ke slavné československé nové vlně šedesátých let často dospěli dost krkolomě.
Působil na Barrandově, kde se s řadou z nich setkal. Historky, které mi z filmových studií vykládal s vypnutým nahráváním, se k jubileu nehodí.
Pro ParlamentníListy.cz jsme spolu hovořili mnohokrát, nějakou dobu pravidelně, když jednou týdně plnil společensko-uměleckou rubriku Politika z nadhledu. Probrali jsme přitom nejen aktuální dění, ale i minulost, ke které vždy dokázal nabídnout zajímavý i vyargumentovaný pohled pamětníka. A samozřejmě také uměleckou reflexi světa, režisér a profesor pražské FAMU měl vždy přehled o dílech klasických i aktuálních.
Když jsem před necelými dvěma roky v jednom pražském kině sledoval promítání jeho posledního televizního snímku Cesta do tmy, musel jsem obdivovat jeho moderní filmařské zpracování. Doyen českého filmu držel krok s mladým štábem, a i když šlo o televizní produkci, na plátně to vážně mělo sílu.
Nezapomenu ale ani třeba na jeho inspirativní politický i režisérský pohled na amerického rebela Olivera Stonea, o kterém jsme si povídali v souvislosti s jeho opusem s Vladimirem Putinem.
„On přitom není salónní intelektuál, má své názory opřené o nepřenosné životní zkušenosti, které se nedají zpochybňovat,“ nabídl jeden z klíčů.
Vždy jsem měl dojem, že právě tito autoři, kteří vědí, o čem točí, jsou jeho srdci nejblíže. Sám se během kariéry vyjádřil v podstatě ke všem fenoménům, které oněch turbulentních osmdesát let provázely. Ať to byly represe padesátých let ve filmu Jen o rodinných záležitostech, atmosféra normalizace, nebo divoká devadesátá léta, která vyobrazil ve filmu Sametoví vrazi, vůbec prvním filmovém ztvárnění orlických vražd.
Jindy nabízel svůj originální pohled na české dějiny, ať prostřednictvím portrétů známých osobností (Jan Hus, Alois Rašín) nebo dobových dramat. Dějiny totiž nepíší jen politici, ale třeba také vynálezce František Křižík (natočil o něm dvoudílný televizní film Oblouk světla) nebo stovky nejmenovaných továrníků (jako jeho Hugo Hajn Radka Brzobohatého), studentů či lékařů. Ten Svobodův, v podání Miroslava Macháčka z filmu Skalpel, prosím, je pro mnohé lidi z nemocnic, se kterými jsem mluvil, dodnes jedním z nejvěrnějších zobrazení tíhy rozhodování o lidských životech.
Levý blok a mikulášský atentát
Po roce 1989 se někdejší režisér dostal do politiky jako předseda KSČM. Ve „straně“ byl už od roku 1975, což mu nebránilo, aby v listopadu 1989 seděl na pódiu v Činoherním klubu, když tam vznikalo Občanské fórum.
V atmosféře nadšení pro podnikání, privatizace a vše pravicové chtěl vybudovat moderní sociálně citlivou levicovou stranu. Byl si ale vědom, že KSČ nese zátěž své historie, proto přišel s projektem „Levého bloku“, který měl dát prostor i dalším levicovým osobnostem a proudům. Ve volbách 1992 dokázal získat téměř patnáct procent, nakonec ale ztroskotal na nechuti konzervativního křídla komunistů, které v roce 1993 místo Svobody zvolilo předsedou Miroslava Grebeníčka.
Samotného Jiřího Svobodu jeho politické působení málem stálo život, když jej 5. 12. 1992 napadl nožem atentátník schovaný za mikulášskou masku.
V dalších letech mu Miloš Zeman nabízel vstup do ČSSD, k čemuž ale nikdy nedošlo. Neuspěla ani jeho senátní kandidatura na Praze 2 v časech, kdy v Praze vyhrávala „tenisová raketa Václava Klause“.
Vrátil se k filmování, hlavně pro televizi. Dost často šlo o filmy z kriminálního prostředí, zobrazující syrovou polistopadovou realitu.
Ještě před dvěma roky natočil pro televizi dvoudílné psychologické drama Cesta do tmy, ve kterém v příběhu zoufalého otce v podání Matěje Hádka otevírá otázky spravedlnosti a lhostejnosti.
„Že jsou společenské instituce v našem světě při ochraně práv aktivní diferencovaně, není tajemstvím. Společnost je rozdělena na ‚lepší‘ a ‚horší‘ lidi. Ti ‚lepší‘ si přisvojují více spravedlnosti a více práv, zatímco práva těch ‚horších‘ jsou pominutelná. Paradoxně jsou ti ‚lepší‘ tam, kam se vydrápali, jen díky hlasům těch ‚horších‘, které jednou za čtyři roky zavalí sliby vytvoření krásného světa. Pak se domnívají, že mají právo svévolně ohýbat zákony, jak se jim zrovna hodí,“ řekl k tomu pro ParlamentníListy.cz.
A spojil jej s příběhem učitelky Martiny Bednářové. „Vyhodili ji z práce za vyslovení názoru, který se nelíbil někomu z ‚lepších‘ lidí, kteří mají monopol na pravdu. Dokonce ji začali vláčet po soudech podle šablony okopírované od předlistopadového režimu. Hlavně mi teď neříkejte, že to nakonec rozhodne nezávislý soud. To už jsem slyšel, když jsem apeloval u tajemníka MV KSČ Štěpána, aby byl propuštěn z vězení Václav Havel. Řekl mi: copak strana někoho zavírá? To je věc nezávislé justice. Pravda, paní učitelka není zatím ani ve vazbě, ani ve vězení jako odsouzená,“ připomněl. To bylo v listopadu 2023, a soud s Martinou Bednářovou stále probíhá.
Proti nespravedlnosti se profesor Jiří Svoboda neváhal ozvat, ať to bylo v politice, nebo mezi filmaři, jako v případě kauzy filmu o Františku Kriegelovi.
Sám z toho ale nedělal velkou věc. „Zatím jsem nežil v době, ve které bych nemusel dělat nějaké kompromisy. A jak se zdá, už ani žít nebudu. Nejsem válečník a ‚štíty‘ nenosím. Já jsem já a v mé povaze není být disidentem. Příliš si vážím života, než abych si ho chtěl komplikovat radikálními srážkami s jakoukoli mocí. Nikdy bych si nelehl na hlaveň kulometu a nikdy bych nechtěl být zavřený, byť jsem tomu byl jednou velmi blízko. Pravda, nějaký blázen mě skoro zavraždil, ale na tom jsem neměl žádnou zásluhu, to jsem si programově nevybral. Obdivuji Jana Husa, ale než bych se nechal upálit, všechno bych koncilním otcům odvolal. Mám úctu k lidickému faráři, který se nechal se svými ovečkami zastřelit, i když nemusel. Mám rád život a mám rád sám sebe, což jsem nikdy nepopíral,“ řekl kdysi v jednom rozhovoru.
Já si při tom vždycky vzpomenu na Franciska Goyu z posledního filmu Miloše Formana. Slavný malíř v něm odmítá dělat kompromisy ve svém díle, ale aby jej mohl tvořit, musí nějak vycházet se všemi režimy, které se v jeho zemi střídají. Jeho obrazy ale dodnes o této šílené době zachovávají nenahraditelné a silné svědectví.
Tak jako o našich časech filmy Jiřího Svobody. A snad i rozhovory pro náš web, ve kterých vždy nabízel pohled, jenž už se ze světa vytrácí.
Takže přeji panu profesoru Svobodovi mnoho dalších let zdraví a duševní svěžesti. Věřím, že i za naše čtenáře.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
