Samotný rok svého narození a současně začátku nového světa na válečných troskách jako režisér nezapomenutelně vyobrazil ve filmu Zánik samoty Berhof podle novely Vladimíra Körnera. Koprodukce s Polskem s excelující Janou Brejchovou posbírá i řadu festivalových cen.
„To, že rodiče byli vyhnáni po Mnichovu z pohraničí, znám jen z vyprávění. To, že mého dědečka, významného buddhistu, autora řady pozoruhodných knih, umučili Němci v káznici kdesi v Německu, znám jen z vyprávění, z korespondence a několika motáků. Že se z Treblinky, Sobiboru a dalších nacistických táborů smrti vraceli lidé, kteří náhodou unikli plynování jako krysy a jejich příbuzní byli páleni jako odpad, jsem jako malé dítě viděl ve vzdálené rodině. Co zažili, měli v očích. Dítě je vnímavější k tomu, co je vidět okny do duše, než ke slovům,“ vzpomínal v jednom z rozhovorů pro ParlamentníListy.cz.
Také vždy odmítal bagatelizaci německé nacistické hrůzovlády i zpochybňování desetitisíců sovětských vojáků padlých při osvobozování Československa.
„Divoká zášť vůči Rusku včetně propagandistických výzev a sympatií k vojenskému řešení nápadně připomíná ‚dehumanizaci nepřítele‘, jakou zažili židé za nacismu,“ řekl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz už v srpnu 2017. Rozhodně ale nezpochybňoval, že k osvobozeným či dobytým zemím se SSSR vždy choval brutálně. A také že jde o jiný svět, kterému nemůžeme rozumět, maximálně do něj četbou ruských klasiků lehce nahlédnout.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo